20 C 165/2023

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 478 019 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uvedená částka představuje ve výši 437 000 Kč přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout v důsledku vydání nezákonného usnesení policejního orgánu ze dne 21. 11. 2018 o zahájení trestního stíhání žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)(dále jen „OdpŠk“), a ve výši 41 019 Kč představuje náhradu nákladů vynaložených na obhajobu specifikovaných v žalobě a při jednání dne 24. 4. 2024. Výdaje za obhájce žalobce hradil průběžně a část teprve hradit bude z důvodu nemajetnosti. Trestní řízení skončilo zproštěním obžaloby, k čemuž došlo rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 28. 6. 2022, č. j.

2 T 120/2019-1250, neboť stížnost státního zástupce proti rozsudku byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 11. 2022, č. j.

3 To 237/2022-1326. Žalobce byl obviněn ze spáchání trestného činu poškození věřitele a v souvislosti s trestním stíháním nebyl přijat do zaměstnání, stres a psychické vyčerpání z dlouhého a zbytečného trestního stíhání měly negativní dopady na zdravotní stav žalobce a došlo také k rozvratu rodinných a přátelských vztahů žalobce. S žalovanou vznesenou námitkou promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy žalobce nesouhlasí, poukazuje na skutečnost, že teprve po doručení rozhodnutí soudu se z jeho odůvodnění dozvěděl všechny okolnosti nezbytné k uplatnění nároku. Usnesení Krajského soudu v [adresa] mu bylo doručeno dne 21. 2. 2023, nárok byl u žalované uplatněn dne 19. 4. 2023 a žaloba byla podána dne 17. 10. 2023, tedy včas. Námitka promlčení je rovněž v rozporu s dobrými mravy z důvodu, že újma žalobci vznikla trestním stíháním.2. Žalovaná k žalobě uvedla, že nárok žalobce, který byl u ní uplatněn dne 19. 4. 2023 a projednán stanoviskem ze dne 12. 6. 2023, neuznává. Žalovaná uvedla, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce a vůči nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním žalovaná vznesla námitku promlčení. Žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby dne 8. 11. 2022, žádost o odškodnění byla podána dne 19. 4. 2023, stanovisko žalované bylo žalobci doručeno dne 21. 6. 2023 a žaloba byla podána až dne 17. 10. 2023. Nárok na náhradu nákladů obhajoby žalovaná považuje za nedůvodný, neboť v situaci, kdy náklady nebyly obhájcem žalobci vyfakturovány pro nemajetnost, nebyl ze strany žalobce dostatečně prokázán vznik škody. Zároveň žalovaná sporovala některé úkony.3. Soud při jednání konaném dne 24. 4. 2024 připustil změnu žaloby stran 1 úkonu právní služby, kdy nově žalobce namísto úkonu výslech svědka požaduje úkon ze dne 15. 3. 2019 účast u výslechu druhé obviněné.

4. Rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 20 C 165/2023-91, zdejší soud o podané žalobě rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 35 453 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2024, č. j. 91 Co 267/2024-119, napadený rozsudek zdejšího soudu zrušil ve výroku II v rozsahu částky 437 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku III s odůvodněním, že závěr soudu I. stupně o promlčení nároku na nemajetkovou újmu je nesprávný, proto jej vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení.

5. Zdejší soud se proto dále zabýval tvrzenými zásahy do práv žalobce a případnou nemajetkovou újmou, z toho důvodu při jednání dne 28. 3. 2025 žalobce poučil dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že má za nedostatečná jeho tvrzení týkající se zásahu do práv žalobce a dále nedostatečné důkazní návrhy k prokázání jeho tvrzení. Žalobce však setrval na svých tvrzeních v tom rozsahu, že v souvislosti s trestním stíháním nebyl přijat do zaměstnání, stres a psychické vyčerpání z dlouhého a zbytečného trestního stíhání měly negativní dopady na zdravotní stav žalobce a došlo také k rozvratu rodinných a přátelských vztahů žalobce. Uvedl, že k těmto tvrzením považuje za dostatečné návrhy k prokázání, které již učinil, a to emailovou komunikaci s potencionálními zaměstnavateli a lékařské zprávy.

6. Ze stanoviska žalované ze dne 12. 6. 2023 vč. doručenky, z žádosti o odškodnění ze dne 18. 4. 2023 a z výzvy žalované k doplnění žádosti ze dne 28. 4. 2023 soud zjistil, že žalobce dne 19. 4. 2023 uplatnil u žalované nároky na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí. Žalovaná dne 28. 4. 2024 vyzvala žalobce k doplnění žádosti a dne 12. 6. 2023 vydala k uplatněnému nároku stanovisko, které dne 21. 6. 2023 doručila právnímu zástupci žalobce, finanční odškodnění žalobci přiznáno nebylo, žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, za což se žalobci omluvila, a na nároku na náhradu vynaložených nákladů obhajoby nepřiznala ničeho.

7. Ze spisu Okresního soudu v [adresa], sp. zn. 2 T 120/2019, soud zjistil následující. Usnesením ze dne 21. 11. 2018 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu poškození věřitele dle § 222 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Dne 21. 12. 2018 žalobce podal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dne 6. 9. 2019 byla podána obžaloba. Dne 29. 10. 2019, 10. 12. 2019 a 4. 2. 2020 se konalo hlavní líčení. Hlavního líčení se účastnil žalobce i jeho obhájce, při posledním hlavním líčení byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce uznán vinným. Dne 26. 2. 2020 žalobce podal odvolání a odůvodnění odvolání proti rozsudku. Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 24. 7. 2020 byl rozsudek zrušen, věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu rozhodnutí. Dne 8. 1. 2021 a 16. 3. 2021 se konalo hlavní líčení. Dne 19. 8. 2021 žalobce podal stížnost proti usnesení soudu ze dne 3. 8. 2021 na č. l. 1102, kterým bylo rozhodnuto, že senát rozhodující trestní věc není vyloučen z rozhodování, stížnost žalobce odůvodnil 8. 9. 2021. Dne 13. 5. 2022 a 28. 6. 2022 se konalo hlavní líčení, při tomto hlavním líčení byl vyhlášen zprošťující rozsudek č. j. 2 T 120/2019-1250, kterým byl žalobce podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu obžaloby zproštěn. Po vysvětlení významu rozsudku a poučení o opravných prostředích se žalobce vzdal práva na odvolání, státní zástupkyně podala odvolání v jeho neprospěch, státní zástupkyně odůvodnila odvolání dne 5. 8. 2022. Dne 10. 10. 2022 a 8. 11. 2022 se konalo veřejné zasedání u Krajského soudu v [adresa], veřejného zasedání se žalobce neúčastnil, neúčastnil se ani jeho obhájce, došlo k vyhlášení usnesení, kterým bylo odvolání státní zástupkyně zamítnuto, toto rozhodnutí nabylo právní moci 8. 11. 2022, žalobci bylo doručeno 27. 2. 2023 a jeho obhájci 21. 2. 2023.

8. Z emailové komunikace na č. l. 12–35 spisu soud zjistil, že žalobce v období od 18. 3. 2022 do 22. 3. 2023 rozesílal různým společnostem svůj životopis s projeveným zájmem o zaměstnání, přičemž se jednalo o většinově o vedoucí pozice. Ze strany společností pak bylo žalobci sdělováno, že buď dali přednost jinému uchazeči, případně není vhodnou osobou na vybranou pozici s ohledem na jeho znalosti a zkušenosti.

9. Z životopisu žalobce soud zjistil, že žalobce tvrdí, že byl v letech 1988–2015 zaměstnán celkem u 4 společností ve vedoucích pozicích a v letech 1196–2006 působil jako OSVČ. Od roku 2018 pak má být evidován u Úřadu práce ČR.

10. Z lékařských zpráv a z rozhodnutí [právnická osoba] ze dne 1. 9. 2023 soud zjistil, že rozhodující příčinnou dlouhodobě nepříznivého stavu žalobce je vertebrogenní algický syndrom LS páteře na podkladě degenerativních změn s tím, že den vzniku invalidity účastníka byl stanoven na den 11. 7. 2022. Žalobci byly doporučeny rehabilitace, které však absolvoval až v lednu 2025, přičemž před jejich absolvováním spadl ze schodů.

11. Z opisu rejstříku trestů soud zjistil, že žalobce byl podmíněně odsouzen Okresním soudem v [adresa] dne 27. 4. 2007, přičemž tento trest byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 17. 1 2008, kterým byl žalobci uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výši 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 5 let. Dále byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 5. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 19. 7. 2017 odsouzen za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody ve výši 2 let a 10 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 4 let.

12. Z čestného prohlášení [adresa] soud zjistil, že nezákonným rozhodnutím mělo dojít u žalobce k dlouhodobým a přetrvávajícím psychickým útrapám, k ledvinové kolice, kdy musel podstoupit operaci, k invalidnímu důchodu a k váženému narušení rodinných vztahů. Dále si žalobce nemohl najít práci.

13. Soud zamítl návrh žalobce na provedení důkazu výslechem [adresa], neboť žalobce opakovaně nereagoval na výzvy a urgence soudu ke sdělení adresy svědka, přičemž při samotném soudním jednání uvedl, že není se synem v kontaktu a aktuální adresu nezná, přičemž ze zaslaného čestného prohlášení vyplynuly pouze obecná tvrzení nevypovídající o nemajetkové újmě žalobce, zároveň si tvrzení žalobce zcela protiřečí, když svědka navrhuje z důvodu, že se jedná o jediného rodinného příslušníka, se kterým má být stále v kontaktu, ale zároveň uvádí, že s ním v kontaktu není a adresu nezná. Předvolání k nařízenému jednání si pak svědek nevyzvedl, soud tedy nepovažoval případné svědectví za účelné a schopné prokázat tvrzené skutečnosti.

14. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, korespondující se skutkovými zjištěnými popsanými výše, zejm. pokud jde o průběh trestního řízení a o vznik nároku náhradu nemajetkové újmy, který soud blíže shrnuje níže v rámci posouzení tohoto nároku. Ve stručnosti lze shrnout, že ve věci žalobce bylo vydáno nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání dne 21. 11. 2018 pro přečiny poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Pravomocným rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 byl žalobce obžaloby zproštěn. Žalobce se předběžně se svými nároky na náhradu škody v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním obrátil na žalovanou dne 19. 4. 2023, která v rámci projednání jeho nároku konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí, za což se omluvila, avšak žalobci nic na náhradě nemajetkové újmy nepřiznala, neboť žalobce dle ní neprokázal tvrzené zásahy v profesní, zdravotní či rodinné oblasti. To sdělila žalobci žalovaná stanoviskem ze dne 12. 6. 2023. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

15. Soud posoudil věc po právní stránce podle následujících ustanovení:

16. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

17. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

18. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

19. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

20. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

21. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo22. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem.23. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 cit. ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.24. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.25. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).26. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.27. Žalobce se žalobou mimo jiné domáhá finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí, a to ve výši 437 000 Kč. Žalovaná žalobci na tento nárok neposkytla finanční zadostiučinění, nárok odškodnila konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí a omluvou.28. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě byl žalobce obžaloby zproštěn, čímž je dána odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 OdpŠk.29. Nezákonným rozhodnutím tak je usnesení [právnická osoba] ze dne 21. 11. 2018, č.j. [Anonymizováno], o zahájení trestního stíhání žalobce pro přečin poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, které bylo odklizeno rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 28. 6. 2022, č. j. 2 T 120/2019-1250 ve spojení s usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 11. 2022, č. j. 3 To 237/2022-1326.30. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].31. Soud se tak zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí a omluva nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).32. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).33. Žalobce byl stíhán pro trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Tato trestná činnost nevyvolává zvýšenou míru společenského odsouzení jako je tomu například u trestných činů násilných nebo sexuálních. Žalobci dále hrozila sazba trestu odnětí svobody v délce nejvýše 2 let. Soud kritérium povahy trestního řízení zhodnotil tím, že vyšel při porovnání z trestních stíhání, které byly vedeny pro stejné trestné činy, nebo pro trestné činy obdobné s podobnou sazbou.34. Délka trestního řízení zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedeného trestního řízení trval. Je však na místě porovnávat vliv tohoto kritéria s ostatními a nečinit z něj mechanicky určující hledisko, neboť trvání trestního stíhání může způsobovat jak kontinuální nárůst újmy projevující se v osobnosti člověka, tak i uvadající zájem společenského prostředí o daný případ, tedy pokles zásahů do sféry poškozeného.35. Trestní stíhání se ve vztahu k žalobci vedlo dobu 4 let, přičemž samotné vyšetřování před podáním obžaloby činilo z této doby 10 měsíců, což je doba přiměřená, nicméně následnou dobu projednávání před soudem v délce 3 let a 2 měsíců lze již shledat jako spíše nepřiměřenou. Soud toto kritérium rovněž zohlednil tím, že jej posoudil v rámci posuzovaných případů, konkrétně vycházel z judikatury, v níž došlo k trestním stíháním obdobně dlouhým.36. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuálních následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.37. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Toto samo je však (bohužel) průvodním jevem každého takového trestního stíhání, tedy nelze pouze z těchto skutečností dovozovat nárok na zadostiučinění každého poškozeného za tvrzenou nemajetkovou újmu, ale právě naopak je třeba konkrétně u každého poškozeného individuálně zkoumat zásahy do jeho osobnostní sféry a jejich konkrétní projevy.38. Žalobce tvrdil na osobnostních zásazích následující: Bylo zasaženo do jeho profesního života, neboť v důsledku trestního stíhání nemohl najít práci. Dále došlo v průběhu trestního stíhání k zásadnímu zhoršení jeho zdravotního stavu, zejména tím myslí vysoký cholesterol, vysoký krevní tlak, poruchy spánku, nespavost, strach z lidí. Důsledkem toho všeho byl vznik dočasné pracovní neschopnosti, která trvá od 4. 6. 2021 až doposud, což je přes 2 roky, přičemž lékařská prognóza možného zlepšení není nijak příznivá. Dále celé nezákonné trestní stíhání mělo za následek rozvrat rodinných vztahů a vztahů s přáteli.39. Soud nemohl v řízení provést účastnický výslech žalobce, neboť přes opakované předvolání soudu se žalobce jednání nezúčastnil a požádal o projednání jeho nároku v jeho nepřítomnosti. Z provedených listinných důkazů pak soud skutková tvrzení žalobce nemá za prokázaná. Soud k tomu žalobce poučil i dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., žalobce však na svých návrzích setrval. Soud z provedeného dokazování má prokázáno, že tvrzená újma spočívající v nemožnosti najít si zaměstnání, nemá svůj původ v trestním stíhání, ale v dlouhodobě nezaměstnanosti žalobce již několik let před trestním stíhání. Stejně tak ohledně zdravotních problémů i problémů v rodinně soud nemá ze strany žalobce prokázáno, že by k tomuto došlo právě v souvislosti s trestním stíháním, neboť žalobce ani netvrdil ani neprokazoval, jaký byl jeho zdravotní stav či vztahy v rodinně před zahájením trestního stíhání, a to navíc za situace, kdy žalobce nebyl bezúhonnou osobou a k poslednímu trestnímu odsouzení žalobce došlo v roce 2017. Soud je tudíž nucen konstatovat, že v řízení bylo vyvráceno, že žalobcem tvrzená nemajetková újma vznikla jako následek nezákonného trestního stíhání, resp. že u žalobce nedošlo k žádným výrazným zásahům do jeho práv nad běžné negativní ovlivnění osobního života trestně stíhaného.40. Soud poukazuje na související rozhodovací činnost zdejšího soudu pod sp. z. [SPZ], kde trestní stíhání trvalo po dobu kratší než u žalobce, v délce 14 měsíců, trest odnětí svobody hrozil ve vyšší sazbě, v trvání 2–8 let či zákaz činnosti či propadnutí věci, a to za pojistný podvod dle § 210 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku. Zásahy do osobnostních sfér poškozené osoby byly zjištěny do podnikání, dále byly zjištěny zásahy do zdravotní stránky týkající se nespavosti, deprese, které vedly k užívání antidepresiv a omezení styku s přáteli. Za toto nezákonné trestní stíhání bylo poskytnuto zadostiučinění ve výši 30 000 Kč. Další srovnatelný případ vedený u zdejšího soudu pod sp. zn. 23 C 92/2017 je případem, kde trestní stíhání trvalo po dobu sice kratší než u žalobce, po dobu 3 let a 5 měsíců, nicméně zde hrozil vyšší trest odnětí svobody za pojistný podvod v trvání 1–5 let. Poškozený zde byl osobou (na rozdíl od žalobce) bezúhonnou, starší osobou 65 let trpící spoustou nemocí a poskytnuté zadostiučinění bylo stanoveno ve výši 10 000 Kč. Dalším obdobným případem srovnávacím je případ vedený pod sp. zn. 15 C 101/2017, kdy trestní stíhání probíhalo po dobu kratší než u žalobce, 3 roky, trest odnětí svobody taktéž hrozil za krádež ve vyšší sazbě 1 – 5 let. Zásahy zjištěné v důsledku vedení trestního stíhání byly konstatovány jako výrazné zásahy ohledně ukončení dohod o provedení práce a následné vedení poškozeného u úřadu práce, když tento byl zatčen před spolupracovníky a taktéž byl prokázán zásah do dobrého jména, cti a pověsti poškozené osoby. Poskytnuté zadostiučinění činilo 50 000 Kč. Dalším srovnávacím případem je případ vedený u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 C 24/2012, kde trestní stíhání trvalo po dobu kratší než u žalobce, 17 měsíců, trest odnětí svobody však hrozil za krádež ve výši 1–5 let či peněžitý trest. Opět šlo o osobu bezúhonnou, věk blízký věku mladistvých a poskytnuté zadostiučinění činilo 20 000 Kč. [adresa] 000 Kč byla následně poskytnuta u dalšího srovnávacího případu vedeného pod sp. zn. 15 C 27/2018, kde trestní stíhání trvalo po dobu kratší než u žalobce, dobu 1 roku, avšak hrozba trestu odnětí svobody byla zde vyšší až do 5 let. Zásahy způsobené v osobnostní sféře poškozeného byly prokázány v podobě stresu, odmítání zakázek, nespavosti, beznaděje, podstoupení biorezonance, s tím, že i v tomto případě byl jedenkrát shledán poškozený vinným. Dalším srovnávacím případem, který soud aplikoval na daný případ, je případ vedený u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 217/2017, kde trestní stíhání trvalo po dobu kratší než u žalobce, 14 měsíců, trest odnětí svobody však hrozil vyšší až do 8 let, opět šlo o trestný čin podvodu. Zjištěné zásahy do osobnostních sfér byly deprese, strach o budoucnost rodiny, neboť o trestním stíhání věděla celá rodina, která byla ekonomicky závislá na příjmech poškozeného, a taktéž zde hrozila značná výše škody až do 1,5 milionu Kč. Poskytnuté finanční zadostiučinění činilo 25 000 Kč. Posledním srovnávacím případem pak je věc vedená pod sp. zn.

22 C 27/2017, kde trestní stíhání trvalo 3 roky a 3 měsíce, trest odnětí hrozil ve výši 2 až 8 let, šlo o trestný čin zpronevěry. Zásahy do osobností sféry byly nemožnost sehnat práci, zhoršení rodinných vztahů, a dokonce nutnost přestěhování poškozené osoby. V této věci soud došel k závěru, že postačuje konstatování nezákonného rozhodnutí a omluva.41. Jelikož žalovaná se již žalobci za trestní stíhání omluvila a konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí, jeví se soudu s ohledem na to, že žalobce tvrzené zásahy do své osobnostní sféry neprokázal, tato forma zadostiučinění za případnou nemajetkovou újmu jako zcela dostačující. Soud proto žalobu v požadavku na zadostiučinění v penězích zamítl (výrok I).42. Výrok II o nákladech řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí. Žalobce požadoval po žalované zaplacení 2 nároků. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tarifní hodnota 50 000 Kč) byl žalobce zcela neúspěšný, nárok byl z výše uvedených důvodů zamítnut. Ohledně nároku na náhradu nákladů obhajoby byl žalobce úspěšný v částce 35 453 Kč a v částce 5 566 Kč byl neúspěšný. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku (nároků) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace) je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). S ohledem na uvedené lze uzavřít, že žalobce měl procesní neúspěch co do tarifní hodnoty 55 566 Kč, a tedy ze 61 %, a žalovaná co do tarifní hodnoty 5 566 Kč, a tedy z 39 %. Proto soud rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 22 % (odečtení zavinění žalované od zavinění žalobce).43. Náhrada nákladů řízení žalované je ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b, c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. představována částkou 2 400 Kč za 8 úkonů, každý po 300 Kč (vyjádření k žalobě, příprava na první jednání, účast na jednání soudu 24. 4. 2024, vyjádření k odvolání, příprava na jednání odvolacího soudu, jednání odvolacího soudu 16. 10. 2024, příprava na jednání, jednání soudu dne 28. 3. 2025). Z toho 22 % činí 528 Kč, zaplacení uložil soud převážně neúspěšnému žalobci. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 478 019 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uvedená částka představuje ve výši 437 000 Kč přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout v důsledku vydání nezákonného usnesení policejního orgánu ze dne 21. 11. 2018 o zahájení trestního stíhání žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)(dále jen „zákon“), a ve výši 41 019 Kč představuje náhradu nákladů vynaložených na obhajobu specifikovaných v žalobě a při jednání dne 24. 4. 2024. Výdaje za obhájce žalobce hradil průběžně a část teprve hradit bude z důvodu nemajetnosti. Trestní řízení skončilo zproštěním obžaloby, k čemuž došlo rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 28. 6. 2022, č.j.

2 T 120/2019-1250, neboť stížnost státního zástupce proti rozsudku byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 11. 2022, č.j.

3 To 237/2022-1326. Žalobce byl obviněn ze spáchání trestného činu poškození věřitele a v souvislosti s trestním stíháním nebyl přijat do zaměstnání, stres a psychické vyčerpání z dlouhého a zbytečného trestního stíhání měly negativní dopady na zdravotní stav žalobce a došlo také k rozvratu rodinných a přátelských vztahů žalobce. S žalovanou vznesenou námitkou promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy žalobce nesouhlasí, poukazuje na skutečnost, že teprve po doručení rozhodnutí soudu se z jeho odůvodnění dozvěděl všechny okolnosti nezbytné k uplatnění nároku. Usnesení Krajského soudu v [adresa] mu bylo doručeno dne 21. 2. 2023, nárok byl u žalované uplatněn dne 19. 4. 2023 a žaloba byla podána dne 17. 10. 2023, tedy včas. Námitka promlčení je rovněž v rozporu s dobrými mravy z důvodu, že újma žalobci vznikla trestním stíháním.2. Žalovaná k žalobě uvedla, že nárok žalobce, který byl u ní uplatněn dne 19. 4. 2023 a projednán stanoviskem ze dne 12. 6. 2023, neuznává. Žalovaná uvedla, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce a vůči nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním žalovaná vznesla námitku promlčení. Žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby dne 8. 11. 2022, žádost o odškodnění byla podána dne 19. 4. 2023, stanovisko žalované bylo žalobci doručeno dne 21. 6. 2023 a žaloba byla podána až dne 17. 10. 2023. Nárok na náhradu nákladů obhajoby žalovaná považuje za nedůvodný, neboť v situaci, kdy náklady nebyly obhájcem žalobci vyfakturovány pro nemajetnost, nebyl ze strany žalobce dostatečně prokázán vznik škody. Zároveň žalovaná sporuje nedatované úkony návrh na zastavení trestního stíhání po podání obžaloby a odvolání proti rozsudku, které nebyly ve spise nalezeny. U úkonu ze dne 4. 2. 2020 účast u hlavního líčení žalovaná namítá, že tento úkon zahrnuje toliko jeden úkon, kdy hlavní líčení bylo zahájeno v 8:00 hod. a skončeno v 10:28 hod., ale v průběhu líčení bylo toto přerušeno v době od 9:29 hod. do 10:08 hod.3. Soud při jednání konaném dne 24. 4. 2024 připustil změnu žaloby stran 1 úkonu právní služby, kdy nově žalobce namísto úkonu výslech svědka požaduje úkon ze dne 15. 3. 2019 účast u výslechu druhé obviněné.

4. Ze stanoviska žalované ze dne 12. 6. 2023 vč. doručenky, z žádosti o odškodnění ze dne 18. 4. 2023 a z výzvy žalované k doplnění žádosti ze dne 28. 4. 2023 soud zjistil, že žalobce dne 19. 4. 2023 uplatnil žalované nároky na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí. Žalovaná dne 28. 4. 2024 vyzvala žalobce k doplnění žádosti a dne 12. 6. 2023 vydala k uplatněnému nároku stanovisko, které dne 21. 6. 2023 doručila právnímu zástupci žalobce, finanční odškodnění žalobci přiznáno nebylo, žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, za což se žalobci omluvila, a na nároku na náhradu vynaložených nákladů obhajoby nepřiznala ničeho.

5. Ze stvrzenky ze dne 16. 12. 2022 a ze zálohové faktury č. 202302 ze dne 3. 1. 2023 soud zjistil, že žalobce uhradil právnímu zástupci za poskytnuté právní služby dne 16. 12. 2022 částku 24 200 Kč a k úhradě částky ve výši 16 819 Kč za poskytnuté právní služby byla právním zástupcem žalobce vystavena zálohová faktura splatná dne 17. 1. 2023.

6. Ze spisu Okresního soudu v [adresa], sp. zn. 2 T 120/2019 soud zjistil následující. Usnesením ze dne 21. 11. 2018 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu poškození věřitele dle § 222 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Dne 21. 12. 2018 žalobce udělil plnou moc svému obhájci , tituly před jménem, [adresa] k zastupování v trestní věci, která byl následně vypovězena a zastupování skončilo 18. 2. 2019, dalším obhájcem žalobce v trestní věci byl , Jméno advokáta, na základě plné moci ze dne 15. 2. 2019, tento obhájce dále udělil substituční plnou moc , tituly před jménem, , jméno FO, . Dne 20. 3. 2019 byl vyslechnut svědek , jméno FO, , úkon trval od 8:00 hod. do 8:26 hod. a účastnil se jej právní zástupce žalobce. Dne 6. 5. 2019 proběhl výslech obviněného žalobce v čase 8:58 hod. až 9:09 hod. za účasti obhájce žalobce. Dne 15. 3. 2019 byla vyslechnuta druhá obviněná [Anonymizováno] v čase 9:29 hod. až 9:34 hod. za účasti obhájce žalobce. Dne 21. 12. 2018 žalobce podal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dne 12. 8. 2019 žalobce prostudoval trestní spis v čase 7:57 hod. až 9:30 hod. a tohoto úkonu se účastnil obhájce žalobce. Dne 6. 9. 2019 byla podána obžaloba. Dne 29. 10. 2019 se konalo hlavní líčení v čase 8:00 hod. až 13:51 hod., hlavního líčení se účastnil žalobce i jeho obhájce. Dne 10. 12. 2019 se konalo hlavní líčení v čase 8:45 hod. až 9:48 hod., hlavního líčení se účastnil žalobce i jeho obhájce. Dne 4. 2. 2020 se konalo hlavní líčení v čase 8:00 hod. až 10:28 hod., kdy bylo přerušeno v době 9:29 hod. až 10:08 hod. Hlavního líčení se účastnil žalobce i jeho obhájce, při tomto hlavním líčení byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce uznán vinným. Dne 26. 2. 2020 žalobce podal odvolání a odůvodnění odvolání proti rozsudku. Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 24. 7. 2020 byl rozsudek zrušen, věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu rozhodnutí. Dne 8. 1. 2021 se konalo hlavní líčení v čase 8:00 hod. až 9:18 hod., hlavního líčení se účastnil žalobce i jeho obhájce. Dne 7. 1. 2021 obhájce žalobce dále udělil substituční plnou moc , tituly před jménem, , jméno FO, . Dne 16. 3. 2021 se konalo hlavní líčení v čase 8:00 hod. až 9:06 hod., hlavního líčení se účastnil žalobce a jeho obhájce. Dne 19. 8. 2021 žalobce podal stížnost proti usnesení soudu ze dne 3. 8. 2021 na č. l. 1102, kterým bylo rozhodnuto, že senát rozhodující trestní věc není vyloučen z rozhodování, stížnost žalobce odůvodnil 8. 9. 2021. Dne 13. 5. 2022 se konalo hlavní líčení v čase 9:30 hod. až 10:00 hod., hlavního líčení se žalobce neúčastnil, účastnil se jeho obhájce. Dne 28. 6. 2022 se konalo hlavní líčení v čase 8:00 hod. až 10:22 hod., hlavního líčení se účastnil žalobce i jeho obhájce, při tomto hlavním líčení byl vyhlášen zprošťující rozsudek č. j. 2 T 120/2019-1250, kterým byl žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby zproštěn. Po vysvětlení významu rozsudku a poučení o opravných prostředích se žalobce vzdal práva na odvolání, státní zástupkyně podala odvolání v jeho neprospěch, státní zástupkyně odůvodnila odvolání dne 5. 8. 2022, žalobce s k odvolání státní zástupkyně vyjádřil podáním doručeným soudu 25. 8. 2022, 13. 9. 2022, podání jsou totožná. Dne 10. 10. 2022 se konalo veřejné zasedání u Krajského soudu v [adresa] k rozhodnutí o odvolání státní zástupkyně v čase 9:00 hod. až 11:14 hod. s tím, že v čase 10:32 hod. až 11:13 hod. bylo veřejné zasedání přerušeno, veřejného zasedání se účastnil žalobce i jeho obhájce. Dne 8. 11. 2022 se konalo veřejné zasedání u Krajského soudu v [adresa] v čase 10:15 hod. až 10:57 hod., veřejného zasedání se žalobce neúčastnil, neúčastnil se ani jeho obhájce, došlo k vyhlášení usnesení, kterým bylo odvolání státní zástupkyně zamítnuto, toto rozhodnutí nabylo právní moci 8. 11. 2022, žalobci bylo doručeno 27. 2. 2023 a jeho obhájci 21. 2. 2023.

7. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, korespondující se skutkovými zjištěnými popsanými výše, zejm. pokud jde o průběh trestního řízení a o vznik nároku na náhradu nákladů obhajoby, který soud blíže shrnuje níže v rámci posouzení tohoto nároku. Ve stručnosti lze shrnout, že ve věci žalobce bylo vydáno nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání dne 21. 11. 2018 a že pravomocným rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 byl žalobce obžaloby zproštěn. Žalobce si v rámci trestního řízení zvolil za obhájce , Jméno advokáta, , který (vyjma 1 úkonu) vykonal v žalobě specifikované úkony právních služeb s tím, že tyto byly uhrazeny žalobcem v částce 24 200 Kč dne 16. 12. 2022 a na částku 16 819 Kč byla vystavena zálohová faktura. Žalobce se předběžně se svými nároky na náhradu škody v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním obrátil na žalovanou dne 19. 4. 2023, která v rámci projednání jeho nároku konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí, za což se omluvila, avšak žalobci nic na nákladech obhajoby nepřiznala, neboť žalobce ani přes výzvu žalované nedoložil, že mu vznikla nezákonným rozhodnutím škoda. To sdělila žalobci žalovaná stanoviskem ze dne 12. 6. 2023.

8. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující – z téhož důvodu soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel. Soud neprovedl zbylé důkazy týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy (poptávky zaměstnání a reakce, životopis žalobce, lékařské zprávy, potvrzení o pracovní neschopnosti, rozhodnutí ČSSZ, výslech syna žalobce), neboť soud považoval za důvodnou vznesenou námitku promlčení vůči nároku na náhradu nemajetkové újmy a další dokazování by bylo již nadbytečné.

9. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.Podle § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.Podle § 8 odst. 1 zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.Podle § 31 odst. 1 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 3 téhož ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.Podle § 32 odst. 3 věty první zákona, nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.Podle § 35 odst. 1 zákona, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

10. V řízení bylo prokázáno, že žalobce své nároky u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona).

11. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

12. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po zhodnocení důkazů provedených v tomto řízení ve vzájemných souvislostech dospěl soud k závěru, že žaloba v této věci byla v částečném rozsahu podána důvodně.

13. V této souvislosti soud uvádí, že mezi účastníky nebylo ve svém důsledku sporu o tom, že v rámci trestního řízení zahájeného vůči žalobci usnesením [právnická osoba] vydaným dne 21. 11. 2018 a následně vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 2 T 120/2019 bylo vydáno ve vztahu k žalobci nezákonné rozhodnutí, za které je v důsledku zproštění obžaloby rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 nutno považovat právě shora uvedené usnesení [právnická osoba] ze dne 21. 121 2018, jímž bylo žalobci sděleno obvinění ze spáchání trestného činu, když nezákonnost tohoto rozhodnutí byla deklarována právě shora uvedeným pravomocným rozsudkem.

14. Výše uvedený závěr soudu pak vyplývá již i z konstantní judikatury navazující na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. [právnická osoba] 6/90, z níž vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, je na místě v určitých případech posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Proto tedy soud i v tomto případě dospěl k závěru (a ze strany žalované toto nebylo ani sporováno), že zde existuje odpovědnostní titul.

15. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za vydání nezákonného rozhodnutí, který byl žalobou uplatněn ve výši 437 000 Kč s příslušenstvím, soud uvádí, že v tomto rozsahu shledal žalobu za nedůvodnou.

16. Soud se musel nejprve zabývat námitkou promlčení vznesenou žalovanou. Zákonem stanovená subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta počíná u nároku na náhradu nemajetkové újmy svůj běh ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, tj. kdy se poškozený dozví o zásahu do svých práv, pokud tento zásah vnímá úkorně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1249/2014 nebo 30 Cdo 2040/2012). V posuzovaném případě se žalobce nejpozději o nemajetkové újmě dozvěděl dne 8. 11. 2022, kdy vůči žalobci nabylo právní moci usnesení o zamítnutí odvolání státní zástupkyně vůči rozsudku a zprošťující rozsudek. Tímto dnem bylo trestní stíhání žalobce skončeno a žalobce se nejpozději tento den dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy i o tom, kdo za ni odpovídá. Od následujícího dne proto žalobci ve smyslu § 619 občanského zákoníku počala běžet zákonem stanovená šestiměsíční promlčecí lhůta, ve které mohl svůj nárok předběžně uplatnit u příslušného orgánu (§ 14 zákona) a následně i u soudu. Šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 zákona by uplynula dne 8. 5. 2023 (§ 605 odst. 2 občanského zákoníku). Promlčecí lhůta neběží ve smyslu § 35 zákona ode dne uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. V této věci trvalo předběžné projednání od 19. 4. 2023 do 21. 6. 2023 a došlo tak ke stavení promlčecí lhůty (zbývající část lhůty činila 20 dnů). Žaloba v této věci byla soudu podána až dne 17. 10. 2023, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Námitka promlčení vznesená žalovanou je tak důvodná.

17. Trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se nutně ohraničuje maximálně dobou trvání nezákonného stíhání, neboť z hlediska časového je téměř vyloučeno určit dobu, po kterou bude mít zahájení a vedení nezákonného trestního stíhání v osobnostní rovině žalobce (osoby poškozené) negativní následky i po jeho skončení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Určujícím okamžikem pro posouzení námitky promlčení je tak okamžik pravomocného zproštění žalobce.

18. Námitku žalobce o tom, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, soud neshledal za důvodnou. Soud poukazuje na to, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2009). V kontextu odškodňovacího zákona by přitom bylo na místě námitku promlčení považovat za rozporuplnou s dobrými mravy i tehdy, jestliže by závěr o promlčení nároku poškozeného znamenal, že poškozený v důsledku vůbec neměl možnost svůj nárok na odškodnění vůči státu uplatnit a bylo by mu tak znemožněno naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. Nález Ústavního soudu z 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 5321/2016, Nález Ústavního soudu z 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/2017 či Nález Ústavního soudu z 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 233/2016). Vznesení námitky promlčení ze strany žalované nepředstavuje jednání odporující dobrým mravům ani v situaci, kdy se žalovaná v uvedené lhůtě k předběžně uplatněnému nároku nevyjádřila (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010).

19. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že zprošťující rozsudek byl vyhlášen dne 28. 6. 2022 za účasti žalobce i jeho obhájce a že při tomto hlavním líčení došlo rovněž k vysvětlení významu rozsudku a důvodů zproštění obžaloby, následně došlo k vyhotovení písemného znění rozsudku a k podání odvolání státní zástupkyní. Usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 11. 2022 o zamítnutí odvolání státního zástupkyně bylo doručeno obhájci žalobce dne 21. 2. 2023 a žalobci osobně dne 27. 2. 2023. Rozhodnutí o zamítnutí odvolání státní zástupkyně, kterým došlo ke skončení věci, nabylo právní moci vyhlášením dne 8. 11. 2022.

20. Je pravdou, že žalobci bylo písemné vyhotovení usnesení Krajského soudu v [adresa] zasláno až po 3 měsících od vyhlášení, tato skutečnost však žalobci neznemožnila včasné uplatnění nároku u žalované ani včasné podání žaloby a domoci se tak náhrady škody podle zákona, aniž by jeho nárok musel být promlčen. K doručení rozhodnutí došlo před uplynutím 6 měsíční promlčecí lhůty a žalobce měl být bdělý svých práv. Žalobce se dnem právní moci rozsudku dozvěděl o nemajetkové újmě, kdo za ni odpovídá i její rozsah. Právo žalobce na řádné odůvodnění rozhodnutí nebylo porušeno, neboť se mu dostalo přesvědčivého a dostatečného odůvodnění důvodů trestního stíhání a okolností, které vedly soud ke zproštění obžaloby. Soud má proto za to, že žalobce neměl důvodu po předběžném projednání nároku u žalované, který byl uplatněn včas, dále vyčkávat s podáním žaloby a že mu byla poskytnuta dostatečná časová lhůta k uplatnění nároku. Žalobce sám zavinil marné uplynutí promlčecí lhůty a nejedná se o situaci, kdy by uplatnění námitky promlčení představovalo zneužití práva na jeho úkor. V této souvislosti žalobce poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, který však řešil posouzení rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy v situaci, kdy poškozená neměla před vyhotovením písemného vyhotovení zprošťujícího rozhodnutí, k čemuž došlo až po 8 měsících od jeho vyhlášení (tedy po uplynutí 6 měsíční promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy) k dispozici žádné odůvodnění svého zproštění obžaloby, neboť soud jej při ústním vyhlášení nijak neodůvodnil. Případ žalobce je však v těchto znacích odlišný a nejedná se o takovou mimořádnou situaci, jakou posuzoval Ústavní soud.

21. V této souvislosti lze zmínit např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3064/21, v němž byl rovněž přijat názor, že „výklad počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je spojován s právní mocí konečného rozhodnutí, která u zprošťujícího trestního rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nastává (byť atypicky) jeho vyhlášením (nikoli doručením jeho písemného vyhotovení). Jde o racionálně odůvodněný ustálený výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. Aplikovaný právní názor není novinkou ani výsledkem složitého judikatorního vývoje (střetu více možných přístupů), které by eventuálně mohly svědčit ve prospěch nemravnosti uplatněné námitky promlčení státem“.

22. V daném případě námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není. Zánik nároku žalobce na plnění následkem uplynutí promlčecí lhůty proto není nepřiměřeně tvrdým postihem a vznesená námitka promlčení není v rozporu s ústavně zakotvenými zásadami demokratického právního státu.

23. K tomuto soud pro úplnost odkazuje na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15: „Nejde navíc jen o ne zrovna přehlednou zákonnou úpravu uplatnění nároku, v jejímž rámci platí dvojí režim – předběžné uplatnění nároku u „úřadu“ jednajícího jménem státu a uplatnění nároku u soudu, ale zejména o délku lhůt samotných, jejichž (ne)přiměřenost se nachází na samé hranici ústavnosti. V případě subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na náhradu imateriální újmy platí paradoxně - právě vzhledem k povaze této újmy - mimořádně krátká šestiměsíční subjektivní lhůta, byť „orámovaná“ desetiletým objektivním limitem. Neznamená to nic jiného, než že poškozený musí být mimořádně bdělý (vigilantibus iura ad absurdum), zatímco stát nabude vůči jedinci i ve svých vnitřních poměrech takřka extrémně brzy právní jistotu, že zaváhání poškozeného jednoduše „odklidí“ formálně správně vznesenou námitkou promlčení.“

24. S ohledem na promlčení nároku žalobce soud žalobu v uvedeném rozsahu zamítl, aniž se mohl zabývat věcnou stránkou sporu (výrok II.).

25. Ve vztahu k nároku na náhradu majetkové újmy v podobě nákladů na obhajobu, který byl žalobou uplatněn ve výši 41 019 Kč s příslušenstvím, soud uvádí, že v tomto rozsahu shledal žalobu za převážně důvodnou.

26. Žalovaná měla za to, že žalobce dostatečně neprokázal vznik škody s ohledem na tvrzení, že z důvodu nemajetnosti žalobci nebyly náklady finálně vyfakturovány, a žalobce tak nevynaložil předmětné částky ze svého majetku, proto mu nemohla vzniknout v jeho sféře škoda. Zákon blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014. Podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 není nutno prokazovat samotnou úhradu škody, postačí prokázat její vznik. Soud má na základě provedeného dokazování vznik škody za dostatečně prokázaný, když žalobce na poskytnuté právní služby obhájci , tituly před jménem, , jméno FO, uhradil částku 24 200 Kč a na zbylou částku 16 819 Kč byla vystavena zálohová faktura, kterou byl žalobce obhájcem vyzván k úhradě. Vystavení další finální faktury či prokázání úhrady dle zálohové faktury pro prokázání vzniku škody žalobce není třeba.

27. K žalobcovu nároku na náhradu škody soud obecně uvádí, že tento nárok v podobě vynaložených nákladů na obhajobu vyplývá z ustanovení § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona, podle kterých má poškozený nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, představující vynaložené náklady na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31a odst. 1 zákona. Podle § 31 odst. 3 zákona náklady právního zastoupení jako součást nákladů řízení zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, jejíž výše se určí podle ustanovení advokátního tarifu upravující mimosmluvní odměnu.

28. Podle § 10 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále „a.t.“) se za tarifní hodnotu u trestní sazby, která hrozila žalobci, považuje částka 10 000 Kč, čemuž dle § 7 advokátního tarifu odpovídá sazba mimosmluvní odměny v částce 1 500 Kč za jeden úkon právní služby. Podle § 13 a.t. nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby. Podle § 14 odst. 1 písm. b) a.t. advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby za čas promeškaný v důsledku zpoždění zahájení jednání před soudem nebo jiným orgánem, jestliže toto zpoždění činí více než 30 minut. Podle § 14 odst. 3, 4 a.t. není-li dohodnuto jinak, náhrada podle odstavce 1 činí 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu. Náhrada za promeškaný čas advokátu nenáleží, má-li za stejné časové období nárok na odměnu za úkon právní služby (§ 11).

29. Pokud jde o jednotlivé úkony právních služeb požadované žalobcem má soud z trestního spisu za prokázané, že všechny žalobcem požadované úkony byly vykonány vyjma úkonu návrh na zastavení trestního stíhání po podání obžaloby, který nebyl realizován. Délka účtovaných úkonů a sazba odměny požadovaná žalobcem je v souladu s trestním spisem vyjma úkonu účast u hlavního líčení dne 4. 2. 2020, neboť hlavní líčení trvalo od 8:00 hod. do 10:28 hod., ale v době od 9:29 hod. do 10:08 hod. bylo přerušeno.

30. Žalobce konkrétně požadoval náhradu nákladů za následující úkony právních služeb, které vykonal , Jméno advokáta, :- převzetí věci a příprava obhajoby vč. první porady s žalobcem (1 úkon)- účast u výslechu obviněného žalobce dne 6. 5. 2019 (1 úkon)- účast u výslechu svědka [adresa] dne 20. 3. 2019 (1 úkon)- účast u výslechu druhé spoluobviněné dne 15. 3. 2019 (1 úkon)- prostudování spisu při skončení vyšetřování dne 12. 8. 2019 (1 úkon)- stížnost proti usnesení dne 21. 12. 2018 (1/2 úkon)- návrh na zastavení trestního stíhání po podání obžaloby (1 úkon)- účast u hlavního líčení dne 29. 10. 2019 (2 úkony)- účast u hlavního líčení dne 10. 12. 2019 (1 úkon)- účast u hlavního líčení dne 4. 2. 2020 (2 úkony)- odvolání proti rozsudku dne 26. 2. 2020 (1 úkon)- účast u hlavního líčení dne 8. 1. 2021 (1 úkon)- účast u hlavního líčení dne 16. 3. 2021 (1 úkon)- stížnost proti usnesení dne 8. 9. 2021 (1/2 úkon) – pozn. soudu stížnost podána 19. 8. 2021, dne 8. 9. 2021 odůvodněna- účast u hlavního líčení dne 13. 5. 2022 (1 úkon)- účast u hlavního líčení dne 28. 6. 2022 (1 úkon)- vyjádření k odvolání státní zástupkyně dne 9. 10. 2022 (1 úkon) – pozn. soudu správně ze dne 25. 8. 2022 a ze dne 13. 9. 2022- účast u veřejného zasedání dne 10. 10. 2022 (1 úkon)

31. Soud přiznal žalobci náhradu shora uvedených účelně vynaložených nákladů obhajoby v souladu s § 11 odst. 1 písm. a), d), e), f), k), odst. 2 písm. d) a.t. s výjimkou úkonu návrh na zastavení trestního stíhání, který nebyl realizován, proto nebyla náhrada přiznána a úkonu účast na hlavním líčení dne 4. 2. 2020, neboť hlavní líčení trvalo od 8:00 hod. do 10:28 hod., ale v době od 9:29 hod. do 10:08 hod. bylo přerušeno, proto nebyla přiznána náhrada za 2 úkony, ale pouze za 1 úkon a 2 náhrady promeškaného času (2 započaté půlhodiny), každá po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm.) b), odst. 3 a.t.).

32. Celkem soud přiznal žalobci náhradu za 16 úkonů právní služby (15 úkonů + 2x ½ úkon), každý po 1 500 Kč (celkem 24 000 Kč), za 17 paušálních náhrad hotových výdajů, každá po 300 Kč (celkem 5 100 Kč), za 2 náhrady promeškaného času, každá po 100 Kč (celkem 200 Kč), a za 21 % DPH (6 153 Kč) ve výši 35 453 Kč.

33. Jelikož žalovaná na nárok z titulu obhajného neplnila ničeho, soud jí výrokem I. uložil povinnost zaplatit žalobci částku 35 453 Kč a ve zbylém rozsahu žalobu pro nedůvodnost výrokem II. zamítl (5 566 Kč vč. příslušenství).

34. Úrok z prodlení z plnění přiznaného soudem je odůvodněn § 1968 a § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a § 15 odst. 1 zákona, podle kterého přizná-li žalovaná náhradu škody, je třeba jí nahradit do 6 měsíců od uplatnění nároku, ode dne následujícího po uplynutí lhůty vzniká žalobci právo na úrok z prodlení. Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 19. 4. 2023, šestiměsíční lhůta k plnění uplynula dne 19. 10. 2023, proto se následující den ocitla žalovaná s plněním peněžitého dluhu v prodlení. Soud proto ve výroku I. přiznal žalobci právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky přiznané soudem ode dne 20. 10. 2023 do zaplacení35. Výrok III. o nákladech řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 2 podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí. Žalobce požadoval po žalované zaplacení 2 nároků. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tarifní hodnota 50 000) byl žalobce zcela neúspěšný, nárok byl z důvodu promlčení zamítnut. Ohledně nároku na náhradu nákladů obhajoby byl žalobce úspěšný v částce 35 453 Kč a v částce 5 566 Kč byl neúspěšný. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku (nároků) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace) je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). S ohledem na uvedené lze uzavřít, že žalobce měl procesní neúspěch co do tarifní hodnoty 55 566, a tedy ze 61 %, a žalovaná co do tarifní hodnoty 5 566, a tedy z 39 %. Proto soud rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 22 % (odečtení zavinění žalované od zavinění žalobce).36. Náhrada nákladů řízení žalované je ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b, c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. představována částkou 900 Kč za 3 úkony, každý po 300 Kč (vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu 24. 4. 2024, příprava na první jednání). Z toho 22 % činí 198 Kč, zaplacení uložil soud převážně neúspěšnému žalobci.37. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit účastníkům jakoukoliv újmu.