Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZamítnuto

Spisová značka

27 C 160/2024

Soud: Obvodní soud pro Prahu 2Datum rozhodnutí: 26. 11. 2024Senát: Obvodní soud pro Prahu 2Č. j.: 27 C 160/2024-58Soudkyně: Mgr. Klára KlečkováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 11. 3. 2025Předmět řízení: O zaplacení 76 716,11 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSPH02:2024:27.C.160.2024.1
smlouva o úvěruneplatnost právního jednání
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 16. 11. 2026 máme 604 705 z 615 476 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (24) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Řízení se zastavuje co do částky 4 799,40 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 040,44 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 76 716,11 Kč od 2. 3. 2024 do 11. 10. 2024 ve výši 15 % ročně.

II. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 71 916,71 Kč, kapitalizovaný úrok z úvěru do 11. 10. 2024 ve výši 11 456,06 Kč, smluvní úrok ve výši 16 % ročně z částky 70 043,91 Kč od 12. 10. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 76 716,11 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení ve výši 15 % ročně se zamítá.

III. Žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 25. 6. 2024 domáhal po žalovaném úhrady nedoplatku z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 4. 3. 2020, kterou žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba]., IČO: [IČO]. Pohledávka byla ze společnosti [právnická osoba]. postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 2023 s účinností ke dni 1. 12. 2023 žalobci. [právnická osoba]. na základě smlouvy o úvěru poskytla žalovanému úvěr ve výši 297 950 Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve formě 48 pravidelných měsíčních splátek včetně sjednaného pojištění po 8 444 Kč. Úroková sazba byla sjednána na 16 % ročně. Žalovaný svým závazkům ze smlouvy o úvěru nedostál, nehradil řádně a včas splátky a žalobce (právní předchůdce) proto prohlásil již vyčerpané částky úvěru včetně úroků a ostatních závazků žalovaného za okamžitě splatné ke dni 9. 10. 2023. Žalovaný neuhradil 78 153,59 Kč, přičemž tato výše platila i ke dni postoupení pohledávky na žalobce. Po postoupení pohledávky žalovaný uhradil 3 000 Kč. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení jistiny úvěru ve výši 70 043,91 Kč, smluvního úroku ve výši 6 672,20 Kč (za období od 10. 3. 2023 do 9. 10. 2023), smluvního úroku z prodlení ve výši 3 040,44 Kč (za období od 7. 7. 2023 do 9. 10. 2023) a smluvního úroku z jistiny úvěru ve výši 4 482,81 Kč (od 10. 10. 2023 do 1. 3. 2024). Rovněž se žalobce domáhal zaplacení smluvního úroku ve výši 16 % ročně z jistiny úvěru od 2. 3. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z celkové částky 76 716,11 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení žalované částky před podáním žaloby.

2. K výzvě soudu dle § 118a o. s. ř. týkající se doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného při uzavření úvěrové smlouvy žalobce doplnil, že právní předchůdce žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, neboť se nejednalo o poskytnutí finančních prostředků, ale banka optimalizovala stávající závazky žalovaného vůči [právnická osoba]. za účelem snížení splátek. Výše úvěrů žalovaného činila 297 950 Kč. Dne 5. 3. 2020 banka provedla čerpání úvěru ve výši 268 519 Kč ve prospěch konsolidovaných dluhů. Žalovaný uhradil na předmětnou pohledávku celkem 297 593,07 Kč. Po postoupení pohledávky na žalobce žalovaný uhradil 3 000 Kč dne 1. 3. 2024 a dne 11. 10. 2024 částku 15 000 Kč. Dne 16. 10. 2024 žalobce vzal žalobu částečně zpět co do částky 15 000 Kč z důvodu úhrady žalovaného ke dni 11. 10. 2024.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud zastavil řízení co do částky 4 799,40 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 040,44 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 76 716,11 Kč od 2. 3. 2024 do 11. 10. 2024 ve výši 15 % ročně dle § 96 odst. 2, 4 o. s. ř. z důvodu částečného zpětvzetí žaloby ve výroku I. tohoto rozsudku.

5. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

6. Z návrhu na uzavření smlouvy o optimální splátce č. [hodnota] dne ze dne 4. 3. 2020, akceptace návrhu smlouvy o optimální splátce ze dne 4. 3. 2020 vč. produktových podmínek pro osobní úvěry [právnická osoba]., všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba]. a ceníku produktů a služeb pro soukromé osoby soud zjistil, že společnost [právnická osoba]. poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 297 950 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit pravidelnými 48 měsíčními splátkami po 8 444 Kč spolu s úrokem ve výši 16 % ročně. Žalovaný uvedl v návrhu, že je ženatý, žije v pronajaté nemovitosti, má střední vzdělání, podniká a pracuje na pozici ředitele. Je zaměstnán u [právnická osoba]. v oboru služby a spoje. Jeho čistý měsíční příjem činí 50 000 Kč, nezbytné měsíční výdaje 17 000 Kč. Úvěr byl čerpán za účelem úhrady dluhů žalovaného vůči [právnická osoba]., a to 128 270 Kč na osobní úvěr neúčelový, 53 530 Kč na kontokorentní úvěr a 116 150 Kč na kreditní kartu.

7. Z oznámení o ukončení čerpání úvěru ze dne 6. 3. 2020 soud zjistil, že [právnická osoba]. sdělila žalovanému, že vyčerpaná částka úvěru činila 268 519 Kč, datum úrokové splátky je 15. 4. 2020, výše úrokové splátky 4 893,01 Kč, celková výše pravidelné splátky 7 610 Kč splatná vždy k 15. dni měsíce, datum poslední splátky úvěru 15. 4. 2024.

8. Ze souhrnného výpisu pobytů na účtu č. [hodnota] v období od 1. 1. 2020 do 1. 12. 2023 soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobci 297 593,07 Kč a žalobce čerpal úvěr ve výši 268 519 Kč ve prospěch konsolidovaných dluhů.

9. Z dopisů [právnická osoba]. adresovaných žalobci ze dne 10. 12. 2023 soud zjistil, že [právnická osoba]. ke dni 10. 12. 2023 nezjistila k žalovanému žádné negativní informace.

10. Z prohlášení [právnická osoba]. ze dne 10. 12. 2023 soud zjistil, že [právnická osoba]. sdělila žalobci, že nemusela zkoumat úvěruschopnost žalovaného, neboť neposkytla žalovanému další úvěr, ale jen optimalizovala jeho stávající závazky vůči [právnická osoba]. za účelem snížení splátek. Klíčové informace k žalovanému přesto zjišťovala, a to prostřednictvím telefonického hovoru s žalovaným.

11. Z prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzvy k uhrazení dluhu ze dne 9. 10. 2023 a přehledu podacích čísel ze dne 20. 12. 2023 soud zjistil, že [právnická osoba]. prohlásila dluh žalovaného za splatný ke dni 9. 10. 2023. Dopis byl odeslán dne 10. 10. 2023.

12. Z výzvy k plnění ze dne 26. 2. 2024 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k okamžité úhradě celkové částky 78 153,59 Kč do 12. 3. 2024 s upozorněním na možnost soudního vymáhání.

13. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 2023 vč. příloh, potvrzení úplaty ze dne 1. 12. 2023, z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 8. 12. 2023 a přehledu podacích čísel soud zjistil, že [právnická osoba]. jako postupitel postoupila na žalobce jako postupníka pohledávku ze smlouvy specifikované v žalobě, což žalovanému bylo oznámeno dopisem ze dne 8. 12. 2023, podaném na poštu k přepravě téhož dne.

14. Soud blíže nerozvádí skutková zjištění učiněná z protokolů o ověření úvěruschopnosti klienta, neboť se týkaly jiných závazků žalovaného vůči žalobci, a to žádosti žalovaného o kreditní kartu č. [hodnota], povolený debet č. [Anonymizováno] a úvěr č. [Anonymizováno].

15. Skutkový závěr odpovídá jednotlivým skutkovým zjištěním.

16. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení.

17. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona (ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, tj. do 28. 5. 2022) pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost „s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a „zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“

21. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Z uvedeného vyplývá povinnost soudu z úřední povinnosti, i bez návrhu spotřebitele, se zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru splnil v řešeném případě svou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s případným následkem v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru tehdy, pokud této své povinnosti řádně nedostál. Uvedená zákonná povinnost soudu vyplývá též z ust. § 2 a § 588 o. z.

22. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevycházel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

23. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

24. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba podána žalobcem není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že dne 4. 3. 2020 byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru – konsolidace půjček, na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 297 950 Kč oproti závazku žalovaného úvěr splácet řádně a včas dle podmínek sjednaných ve smlouvě. Žalobce rovněž prokázal, že ze strany žalovaného byla uhrazena částka 297 593,07 Kč. Následně dne 1. 3. 2024 žalovaný uhradil další 3 000 Kč a dne 11. 10. 2024 částku 15 000 Kč. Celkem tak žalovaný uhradil žalobci 315 593,07 Kč. Na popsaný smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobce je podnikatelem, a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smluv nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobce ostatně ani netvrdil. Soud vyhodnotil úvěrovou smlouvu jako smlouvu absolutně neplatnou, neboť se žalobce při uzavření smlouvy řádným způsobem nezabýval úvěruschopností žalovaného a smlouva je tudíž neplatná, neboť odporuje zákonu. Žalobce neposouzení úvěruschopnosti žalovaného sám potvrdil. Soud se neztotožnil s tvrzeními žalobce o tom, že se nejednalo o poskytnutí nového úvěru, ale pouze o konsolidaci tří dřívějších úvěrů mezi žalovaným a žalobcem. I v daném případě vznikl nový závazkový vztah, nejedná se o změnu původních smluv. Žalovaný o nový úvěr žádal, žalobce jej schvaloval a rovněž docházelo k úpravě výše měsíčních splátek žalovaného. V případě vyložení předmětné situace jakožto neuzavření nové úvěrové smlouvy, docházelo by k obcházení ustanovení ZSU. Žalobce nezjistil, jaké byly skutečné výdaje a příjmy žalovaného, zda měl vyživovací povinnosti aj. Vzhledem k neunesení břemene tvrzení a důkazního žalobce ohledně splnění povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, nelze nárok žalobce z titulu uzavřené smlouvy o úvěru přiznat Smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobci pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku.

25. V řízení má soud za prokázané, že původní věřitel skutečně poskytl žalovanému 297 950 Kč a žalovaný uhradil žalobci 315 593,07 Kč. Jelikož žalovaný uhradil žalobci vyšší částku, než kterou mu žalobce (resp. právní předchůdce) poskytl, žaloba je nedůvodná. Všechny další požadavky žalobce, tedy smluvní úrok za poskytnutý úvěr (kapitalizovaný i procentně vyjádřený), jakož i požadavek na úhradu poplatků, jakož i požadavek na úhradu zákonných úroků z prodlení soud zamítl, neboť mají oporu ve smlouvě, která je absolutně neplatná.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, příp. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, nicméně žádné náklady řízení mu nevznikly. Soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací