Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši [částka] s úrokem ve výši 76,03 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Svojí žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky. Tvrdila přitom, že dne [datum] byla mezi žalobkyni žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota] (dále též „smlouva o úvěru ze dne [datum] “). Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka [částka]. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 36měsíčních splátkách ve výši [částka]. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla prověřen na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaný uhradil žalobkyni pouze splátky ve výši [částka] ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]. S ohledem na skutečnost, že žalovaný byl v prodlení došlo k [datum] zesplatnění úvěru.
2. V podání ze dne [datum] žalobkyně dotvrdila, že úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele zkoumala na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází [Anonymizováno] a [Anonymizováno], hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech pak vyplynulo, že žalovaný dosahoval čistého měsíčního příjmu [částka] a náklady [částka]. Dále byl proveden tzv. scoring. K tomu žalobkyně doložila formulář hodnocení klienta, kopii občanského průkazu, výpis z [Anonymizováno] a [Anonymizováno], potvrzení o příjmu, výpis z bankovního účtu.
3. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 29. 8. 20245 uvedl, že nárok uznává co do výše původní dlužné jistiny. K úrokům, smluvní pokutě a nákladů na řízení uvedl, že je považuje za nespravedlivé, neboť jejich výše je pro něho likvidační, nepřiměřená a v rozporu s ochranou spotřebitele a dobrými mravy. Žalovaný rovněž navrhl smírné vyřešení sporu. K jednání se nedostavil, ač byl řádně předvolán, ani včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, proto soud věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
4. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.
5. Z výpisu z [Anonymizováno] a [Anonymizováno] soud zjistil, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě výpisu z těchto registrů.
6. Z potvrzení o příjmu soud zjistil, že žalovaný pracoval jako jednatel a ředitel společnosti [právnická osoba] s příjmem [částka].
7. Z formuláře hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný uvedl při uzavírání úvěru, že má příjmy [částka] a výdaje ve výši [částka].
8. Z karty klienta soud zjistil, že žalovanému byla na základě smlouvy č. [hodnota] vyplacena částka [částka]. Žalovaný pak uhradil na tento dluh celkem [částka].
9. Ze smlouvy o úvěru vč. dodatku soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru č. [hodnota]. V této smlouvě byla sjednán úvěr ve výši [částka]. Žalovaný uzavíral tuto smlouvu mimo rámec své podnikatelské či profesionální činnosti.
10. Z výpisů z bankovního účtu soud zjistil, že žalobce obdržel od společnosti [právnická osoba] ve dnech [datum] a [datum] celkem částku [částka]. Dále je v tomto výpisu zaznamenáno, že žalobce měl výdaje ve výši [částka] (platba kartou). Jinak z těchto výpisů není patrné cokoliv dalšího.
11. Z oznámení o zesplatnění úvěru soud zjistil, že přípisem ze dne [datum] byl úvěr č. [hodnota] zesplatněn.
12. Z předžalobní výzvy včetně doručenky soud zjistil, že přípisem ze dne [datum] byla žalovanému zaslána předžalobní výzva. Tato výzva byla odeslána téhož dne.
13. Soud na základě provedeného dokazování učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ze dne [datum]. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému částku [částka]. Žalovaný uhradil celkem [hodnota] splátek ve výši [částka], tj. celkem [částka], pročež bylo přistoupeno k zesplatnění úvěru.
14. S ohledem na shora uvedené se uvádí, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).
15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.
17. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
18. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum], č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [právnická osoba] v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne [datum] ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.
19. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18).
20. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS v čl. 8 odst. 1 stanoví:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“. Podle čl. 23 členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.
21. Této interpretaci rovněž nasvědčuje rozsudek Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
22. I smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2024 tudíž trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.
23. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází, resp. obchodního informačního systému (resp. pomocí tzv. scoringu) je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr. Pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit. Nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.
24. Dále žalobkyně tvrdila, že vycházela při zkoumání příjmů z výpisu z bankovních účtů. Pokud jde o výdaje, vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Soud jí proto postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval k doplnění důkazních návrhů a tvrzení k tomu, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně však na základě výzvy soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. své tvrzení a důkazní návrhy nedoplnila. Soud proto konstatuje, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pokud jde o otázku, že byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného.
25. Jinak řečeno, v projednávané věci z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobkyně při sjednávání dotčené smlouvy ověřovala majetkové poměry žalovaného z jím předložených dokladů. Nelze přitom přehlédnout, že z provedeného dokazování sice vyplynulo, že žalovaný dosahoval tvrzeného příjmu ve výši [částka]. Nicméně z žádného z předložených důkazů nelze dovodit, že žalovaný měl skutečně měsíční náklady ve výši [částka]. Rozhodně tak nelze uzavřít, že by žalobkyně řádně zkoumala (a ověřovala) tvrzené výdaje žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne [datum].
26. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalované (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 702/20). [adresa] 000 Kč, kterou plnila na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, proto představuje bezdůvodné obohacení, na jehož vrácení má žalobkyně nárok (§ 2993 o. z.). Nelze proto přiznat žalobkyni nárok na jakákoliv další plnění plynoucí ze smlouvy a ani na úrok z prodlení v zákonné výši (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož je dotčená smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši [částka], což odpovídá skutečnosti, že žalovaný sám dobrovolně plnil částku [částka], jak vyplynulo z provedeného dokazování.
27. Soud proto výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] a ve zbytku výrokem II. žalobu zamítl. Lhůta k plnění byla ve výroku I. stanovena v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a s ohledem na skutečnost, sám žalovaný ve svém vyjádření uváděl (v rámci návrh svého smírného řešení), že je obdobnou částku schopen uhradit okamžitě. Soud proto dovodil, že doba tří dnů od právní moci rozsudku jako lhůta k plnění předvídaná zákonodárcem je dobou dostatečnou.
28. Pouze pro úplnost soud uvádí, že nepřehlédl, že ve svém vyjádření ze dne [datum] žalovaný nárok žalobkyně částečně uznal. Soud nicméně částečný rozsudek pro uznání nevydával, neboť ten je možné vydat pouze na návrh, který žalobkyně neučinila (viz § 153a odst. 1 o. s. ř.).
29. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Tarifní hodnota sporu byla [částka]. K tomu soud zdůrazňuje, že přihlédl v souladu s ustálenou judikaturou i k žalovanému příslušenství kapitalizovanému ke dni rozhodnutí soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobkyně pak byla úspěšná co do částky [částka], tj. v rozsahu cca 41 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem je tak 18 %. Žalovaný á proto nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 18 %.
30. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí [částka] za každý úkon.
31. Žalovaný, který nebyl v řízení zastoupena a nedoložil výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši [částka] odpovídající paušální náhradě za 1 úkon (písemné vyjádření k žalobě; tj. 300 x 0,18). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
32. Lhůta k plnění byla ve výroku III. tohoto rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.