37 C 196/2024

Odůvodnění

1. Svojí žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky. Tvrdila přitom, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba]. (resp. společností [právnická osoba]., když pohledávku této společnosti vůči žalovanému nabyla společnost [právnická osoba]. na základě smlouvy o fúzi) a žalovaným byla uzavřena dne [datum] smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále též „smlouva o spotřebitelském úvěru“). Na základě smlouvy byl poskytnut žalovanému úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet v 84 pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka]. Protože žalovaný řádně a včas nesplácel, bylo přistoupeno k zesplatnění úvěru. Žalovaný měl celkem uhradit splátky ve výši [částka].[právnická osoba] tomu zdůraznila, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to především na základě informací obsažených v bankovních a nebankovních registrech, veřejných databází a informací získaných od žalovaného. V této souvislosti poukázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.3. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, k jednání se nedostavil, ač byl řádně předvolán, ani včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, proto soud věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.5. Z předžalobní výzvy včetně doručenky soud zjistil, že dne [datum] byla žalovanému žalobkyní odeslána předžalobní výzva.6. Z vyrozumění o postoupení pohledávky soud zjistil, že dne [datum] byla žalovanému odesláno vyrozumění o postoupení pohledávky ze smlouvy č. [hodnota].7. Ze smlouvy o podstoupení pohledávky soud zjistil, že došlo k postoupení pohledávky ze smlouvy č. [hodnota] na žalobkyni.8. Z oznámení okamžité splatnosti a výzvě k uhrazení dluhu dne [datum] soud zjistil, že ke dni [datum] došlo k zesplatnění pohledávky ze smlouvy č. [hodnota].9. Z identifikace žádosti soud zjistil, že žalovaný uváděl ve své žádosti o spotřebitelský úvěr příjmy ve výši [částka] a výdaje na bydlení [částka] a živobytí [částka]. Adresu pobytu uváděl [adresa]. Právní předchůdkyně žalobkyně pak zkoumala úvěruschopnost žalovaného i v úvěrových registrech.10. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného v bankovních a nebankovních registrech, veřejných databázích.11. Z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce, akceptace návrhu a rámcové smlouvy o poskytování bankovních platebních služeb soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. V této smlouvě byl sjednán úvěr ve výši [částka].12. Z výpisu k věru č. [hodnota] soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut na základě smlouvy č. [hodnota] úvěr ve výši [částka]. Žalovaný pak na tento úvěr uhradil částku [částka].13. Z měsíčních výpisů účtu žalovaného soud zjistil, že v měsíci květnu 2021 měl žalobce příchozí platby [částka] od [jméno FO], [částka] od [jméno FO]. Celkem měl tedy v měsíci květnu 2021 příjmy ve výši [částka] a výdaje ve výši [částka]. Dále v měsíci červnu měl výdaje ve výši [částka]. Na účet mu pak přišla částka [částka]. Z toho [částka] byla platba od [jméno FO], [částka] od [jméno FO], [částka] od společnosti [Anonymizováno], [částka] od [jméno FO], [částka] byl vklad v hotovosti do bankomatu. V měsíci červenci pak měl žalovaný příjmy ve výši [částka] a výdaje ve výši [částka]. Pokud jde o příjmy, tak ty se skládaly z: [částka] čerpání půjčky, [částka] od společnosti [Anonymizováno]. V měsících květnu, červnu a červenci 2021 pak žalovaný hradil částku [částka] za nájem bytu.14. Soud na základě provedeného dokazování učinil tento závěr o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku [částka]. Žalovaný uhradil z dlužné částky pouze [částka], pročež právní předchůdkyně přistoupila k zesplatnění úvěru. Dále byla pohledávka postoupena na žalobkyni. O postoupení pohledávky byl žalovaný řádně informován.15. Pouze pro úplnost soud dodává, že z dalších provedených důkazů žádné skutkové zjištění neučinil.16. S ohledem na shora uvedené se uvádí, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).17. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.19. Teprve s účinností od [datum] zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.20. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.21. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum], č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [právnická osoba] v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne [datum] ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.22. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18).23. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS v čl. 8 odst. 1 stanoví:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“. Podle čl. 23 členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.24. Přestože sankce absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla do zákona o spotřebitelském úvěru zakotvena až v květnu 2022, nezbytnost jejího uplatňování plyne z předpisů evropského práva (směrnice 2008/48/ES), tedy bezpochyby se uplatní i v nyní posuzovaném případě, kdy předmětná smlouva byla uzavřena v roce 2021.25. Této interpretaci rovněž nasvědčuje rozsudek Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.26. I smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v roce 2021 tudíž trpěly sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.27. Žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází, resp. obchodního informačního systému je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr. Pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.28. Dále žalobkyně tvrdila, že vycházela při zkoumání příjmů z výpisu z bankovních účtů. Pokud jde o výdaje, vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Soud jí proto postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval k doplnění důkazních návrhů a tvrzení k tomu, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně však na základě výzvy soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. své tvrzení a důkazní návrhy nedoplnila. Soud proto konstatuje, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pokud jde o otázku, že byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného.29. Jinak řečeno, v projednávané věci z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) při sjednávání dotčené smlouvy ověřovala majetkové poměry žalovaného z jím předložených dokladů. Dlužno poznamenat, že odhadované měsíční výdaje žalovaného ve výši [částka], jak jsou uvedeny v identifikaci žádosti, se soudu zdají být v současné době i v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nepravděpodobné a příliš nízké. Nadto v identifikaci žádosti jsou deklarovány výdaje na bydlení ve výši [částka], přičemž z provedeného dokazování (výpisy z účtu) je zřejmé, že žalobce v měsících květen, červen, červenec 2021 hradil nájemné ve výši [částka]. Rovněž nelze přehlédnout, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný v měsících květnu, červnu a červenci 2021 (tj. v měsících předcházejících uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru) jednou nedosáhl na deklarovaný příjem (květen 2021). V ostatních případech pak sice na deklarovaný příjem dosáhl, avšak v jednom případě se tak stalo pouze z toho důvodu, že na jeho účet byla pomocí bankomatu vložena hotovost (červen 2021). V dalším případě pak celý jeho příjem v dotčeném měsíci tvořil příjem z jiného úvěru (červenec 2021).30. Pouze pro úplnost pak soud uvádí, že nepovažuje za přiléhavý odkaž žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. V této věci se totiž (na rozdíl od projednávané věci) jednalo o případ, kdy spotřebitel celý úvěr splatil a následně se domáhal vydání bezdůvodného obohacení s ohledem na tvrzenou absolutní neplatnost uzavřené smlouvy.31. S ohledem na shora uvedené lze proto uzavřít, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalované (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C -679/18 či nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 702/20). [adresa] 000 Kč, kterou plnila právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, proto představuje bezdůvodné obohacení, na jehož vrácení má žalobkyně nárok (§ 2993 o. z.). Nelze proto přiznat žalobkyni nárok na jakákoliv další plnění plynoucí ze smlouvy. Jelikož je dotčená smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši [částka], což odpovídá skutečnosti, že žalovaný sám dobrovolně plnil částku [částka], jak vyplynulo z provedeného dokazování (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).32. Soud proto výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] a ve zbytku výrokem II. žalobu zamítl. Lhůta k plnění byla ve výroku I. stanovena v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a s ohledem na skutečnost, žalovaný se jednání neúčastnil, netvrdil a neprokazoval, jaké jsou jeho možnosti vrátit jistinu úvěru, kterou soud ponížil o plnění, které již žalovaný žalobkyni vrátil. Soud proto dovodil, že doba tří dnů od právní moci rozsudku jako lhůta k plnění předvídaná zákonodárcem je dobou dostatečnou.33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť účastníci byli přibližně stejně úspěšní a neúspěšní (soud vzal při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci rovněž výši žalovaného příslušenství kapitalizovaného ke dni vydání rozhodnutí; viz nález Ústavního soud ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 1357/2017).