48 C 198/2025

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 95 000 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy mu způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [anonymizováno] (dále také jen „posuzované řízení“). Žalobce uvedl, že v posuzovaném řízení byl v postavení žalobce, kdy předmětem řízení byla náhrada nemajetkové újmy vůči státu za nepřiměřenou délku soudního řízení. Žalobce uvedl, že řízení trvalo od [datum], kdy uplatnil nárok u žalované, do [datum], kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí v řízení. Žalobce zrekapituloval průběh posuzovaného řízení. Žalobce tvrdil, že řízení trvalo neúměrně dlouho dobu. Žalobce tvrdil, že vzhledem k okolnostem posuzované řízení bylo zatíženo nepřípustnými průtahy, a to především s ohledem na charakter posuzovaného řízení (odškodňovací řízení dle zákona 82/1998 Sb.), tak pro jeho celkovou délku a nepřiměřené průtahy mezi jednotlivými úkony soudů, jakož i pro vady v jejich procesních postupech a dále pro věk a zdravotní stav žalobce. V otázkách přiměřenosti délky řízení žalobce odkázal na rozhodnutí ESLP, a to konkrétně na rozsudek ESLP ze dne 8. 2. 2018, stížnost č. 10092/13, rozsudek ESLP ze dne 26. 5. 2011 (Golha proti ČR), rozsudek ESLP ze dne 14. 10. 2010 (Veriter pro Francii). Žalobce nárok odůvodnil výše zmíněnou judikaturou ESLP, dále tím, že se jednalo o posuzované řízení bylo řízením kompenzačním, kde žalobci odškodnění nebylo poskytnuto ani včas a ani v přiměřené výši, což žalobce vnímal negativně ve své osobní sféře, především na vlastní psychice, což dále ovlivnilo důvěru žalobce v systém justice v ČR. Dle žalobce se soudy v posuzovaném řízení dopustily zcela neodůvodněných průtahů a vážných pochybení, když svévolně bránily naplnění nároku žalobce a způsobily tím nepřiměřenou délku řízení. Žalobce uvedl, že k průtahům mimo jiné došlo z důvodu vícerého rušení a doplňování rozsudků. Žalobce uvedl, že případ nebyl vůbec složitý, kdy dle žalobce se jedná o selhání systému samého a dále se žalobce domnívá, že příslušné orgány se snažily docílit toho, aby žalobce nedostal žádné odškodnění. Dle žalobce to, že se jednalo o kompenzační řízení, kde předmětem byly průtahy v jiném řízení, zvýšilo význam řízení pro žalobce. Dále žalobce zmínil svůj vysoký věk a onkologické onemocnění, k němuž stres z posuzovaného řízení přispěl. Žalobce uvedl, že nezapříčinil žádný průtah. Žalobce dále požadoval úroky z prodlení z žalované částky ode dne následujícího od doručení stanoviska žalované žalobci, tedy od [datum].

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě doručené soudu dne [datum] učinila nesporným, že u ní žalobce uplatnil dne [datum] nárok na zadostiučinění. Žalovaná nárok projednala a uzavřela, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená. Žalovaná zrekapitulovala průběh řízení. Žalovaná uvedla, že v řízení neshledala žádné průtahy, neboť soudy nebyly procesně nečinné, kdy jednotlivé úkony soudu byly činěny průběžně, což podporuje zjištění, že žalobce v posuzovaném řízení nepodával stížnosti na průtahy a ani návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Dle žalované posuzované řízení trvalo od října [Anonymizováno], kdy byl uplatněn nárok u žalované, do dubna [Anonymizováno], kdy nabyl právní moci rozsudek N. soudu, tedy 3 roky a 6 měsíců. Žalovaná odkázala na judikaturu ESLP. Žalovaná uvedla, že řízení probíhalo na 3 stupních soudní soustavy, kdy soud prvního stupně rozhodoval 1x, soud druhého stupně 2x a Nejvyšší soud 2x. Dále žalovaná uvedla, že řízení bylo do určité míry složité, ve věci byly prováděny listinné důkazy a význam řízení pro žalobce byl shledán jako běžný. Žalovaná uvedla, že ve stávající věci se jedná o „kompenzační řízení na druhou“, jelikož předmětem posuzovaného řízení, stejně jako tohoto řízení, byl nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, kdy dle žalované je potřeba se k podobným nárokům stavět zdrženlivě kvůli možnému zneužití práva a řetězení jednotlivých kompenzačních řízení. Žalovaná dále uvedla, že žalobcem požadovaná částka není přiměřená jak z hlediska zákonných kritérií, tak z hlediska rozhodovací praxe ESLP.

3. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

4. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to podáním ze dne [datum], pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.). Žalovaná nárok žalobce projednala dne [datum], přičemž žalobci neposkytla finanční zadostiučinění s ohledem na to, že v řízení nebyly shledány průtahy.

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu.

6. Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn [anonymizováno] (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků) bylo zjištěno: [adresa].

7. Ze shora uvedených listinných důkazů má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení bylo zahájeno dne [datum] uplatněním nároku žalobce u žalované a bylo skončeno [datum], kdy nabylo právní moci usnesení N. soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce. Délka řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak činila 3 roky a 6 měsíců.

8. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení.

17. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

18. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

19. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

20. V obecné rovině soud k posuzovanému řízení konstatuje, že ze S. N. soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“) plyne obecný závěr, že „je nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč).“ Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek N. soudu ze dne 5. 10. 2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku N. soudu ze dne 25. 9. 2012, sp.zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. rozsudek N. soudu, sp.zn. 30 Cdo 35/2012). Již na první pohled je zřejmé, že délka řízení není zjevně nepřiměřená. Při délce 3 roky a 6 měsíců by zde musely být jiné okolnosti v rámci jednotlivých posuzovaných kritérií, které by mohly odůvodnit závěr o nesprávném úředním postupu. Takové okolnosti však soud, jak dále podrobně uvedeno, neshledal.

21. Posuzované řízení bylo zahájeno dne [datum] uplatněním nároku žalobce u žalované a bylo skončeno [datum], kdy nabylo právní moci usnesení N. soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce. Soud v souladu s tím, jak žalobce délku řízení vymezil, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu do délky posuzovaného řízení zahrnul i dobu od uplatnění nároku žalobce u žalované, jelikož uplatnění nároku u žalované je podmínkou kompenzačního řízení, přičemž bez uplatnění nároku u žalované nelze věc projednat před soudy, což má za následek zastavení soudního řízení, tedy toto kompenzační řízení u žalované bezprostředně předchází kompenzačnímu řízení před soudem a je jeho integrální součástí. Celá doba šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.je zákonnou lhůtou, během níž se žalovaná nejen nedostává do prodlení, nýbrž v této době nemůže dojít ani k žádnému průtahu v řízení. Žalovaná v tomto případě nárok projednalo přibližně na 4 měsíce, žalobce poté podal žalobu. Celková délka řízení činila 3 roky a 6 měsíců.

22. Co se týká složitosti posuzovaného řízení, soud konstatuje, že řízení bylo po skutkové, hmotněprávní i procesní stránce běžně složité. Šlo o běžný spor o odškodnění nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. V rámci kritéria složitosti se zohledňuje i počet soudních instancí, na kterých byla věc projednávána. V řízení bylo rozhodováno ve věci samé 5x (1x u soudu prvního stupně, 2x u soudu odvolacího a 2x u N. soudu, který jednou rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podruhé dovolání odmítl). V řízení nebylo tvrzeno, a ani to nebylo soudem ze spisu zjištěno, že by ke zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu došlo z tzv. kvalifikovaných důvodů (pro nepřezkoumatelnost či pro závažné vady řízení, či pro nerespektování dříve vysloveného závazného právního názoru). Samotná skutečnost, že Nejvyšší soud měl jiný právní názor než odvolací soud, kvalifikovaný důvod nezakládá. Zaujímání právních názorů je podstatou soudnictví a nesprávný úřední postup nepředstavuje. Samotná skutečnost, že věc je projednávána na více stupních soudní soustavy je objektivní okolností, kdy s opravnými prostředky se musí soudy vypořádat a musí o nich rozhodnout.

23. Žalobce se na délce řízení svým chováním nepodílel. Nebylo zjištěno, že by žalobce v řízení činil úkony, kterými by záměrně mařil či zdržoval postup soudu v řízení a tím negativně přispíval k délce řízení. Žalobce podal v řízení tři opravné prostředky, a to jedno odvolání a dvě dovolání, využití opravných prostředků však nelze klást k tíži žalobce.

24. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce soud uvádí, že dle S. N. soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestních (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Žalobce tvrdil, že posuzované řízení, jehož předmětem bylo odškodnění za průtahy v řízení, mělo zvýšený význam již se své povahy, Nejvyšší soud však dovodil, že kompenzační řízení nepatří mezi řízení se zvýšeným významem (srov. usnesení N. soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Význam řízení pro žalobce byl tedy standartní.

25. Z hlediska postupu orgánu veřejné moci, ve fázi předběžného projednání nároku soud neshledal žádné průtahy na straně žalované, když žalovaná postupovala zcela v intencích zákonné šestiměsíční lhůty k projednání nároku. Žalovaná nárok žalobce projednala do pěti měsíců od doručení žádosti žalobce. Ani v řízení před soudem soud žádné průtahy neshledal, přičemž žalobce obecně tvrdil, že řízení bylo zatíženo nepřípustnými průtahy, nicméně žádné konkrétní neuvedl a ani soud je neshledal. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). Průtahy v soudním řízení jsou jevem, kdy soud nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (ne vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně počítá s náhradou odvozenou od celkové délky řízení, není však namístě vycházet ze samotných průtahů řízení (období neodůvodnění nečinnosti), nýbrž primárně z délky řízení. Jediné období, které by bylo možné označit jako mírné prodloužení řízení, je období od [datum], kdy byl poprvé spis předložen odvolacímu soudu k rozhodnutí, do dne [datum], kdy byl spis znovu odvolacímu soudu předložen (po vrácení bez věcného vyřízení z důvodu opomenutí vyčerpat celý předmět řízení). Takové ojedinělé prodloužení řízení je tolerovatelné za situace, kdy v mezidobí soud činil ve velmi krátkých lhůtách vše pro to, aby spis mohl znovu odvolacímu soudu předložen. Jinak žádná období, která by mohla být označena jako nedůvodná nečinnosti, soud v řízení neshledal a nebyla ani tvrzena. Projednání žádosti žalobce u žalované trvalo pět měsíců, samotné řízení před soudem pak trvalo 3 roky a 1 měsíc, od podání žaloby do právní moci usnesení N. soudu za odmítnutí dovolání. S ohledem na to, že celková doba řízení činila 3 roky a 6 měsíců, při zohlednění toho, že řízení probíhalo na 3 stupních soudních soustavy, přičemž druhý a třetí stupeň rozhodoval každý 2x, tak se celková doba řízení jeví jako zcela přiměřená. Soud dodává, že v kompenzačním řízení neposuzuje, jestli délka řízení je optimální či ideální, ale jestli jeho délka je již nepřijatelně a nepřiměřeně dlouhá. K tomuto závěru však soud v tomto případě nedospěl (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 1355/2012).

26. Žalobce dále tvrdil, že se soudy snažily docílit toho, aby žalobci nebylo poskytnuto odškodnění za průtahy v jiném řízení, soud však proto toto tvrzení žádnou oporu neshledal a není jasné, z čeho toto své tvrzení žalobce dovozuje. Soud k tomuto žádné poučení žalobci neposkytoval, neboť je zjevné již ze žalobních tvrzení, že jde o tvrzení nedůvodná. Soudy jsou ve své rozhodovací činnosti nezávislé, žalobce neuplatňoval na žádném stupni soudní soustavy ani námitku podjatosti některého z rozhodujících soudců. Žalobcova věc byla dvakrát revidována Nejvyšším soudem, kdy v prvním případě dal Nejvyšší soud žalobci za pravdu. V druhém případě Nejvyšší soud již důvod ke kasačnímu zásahu neshledal. Žalobce měl nadto možnost obrátit se i na Ústavní soud.

27. Co se týče věku a zdravotního stavu žalobce, tak soud uvádí, že tyto skutečnosti jsou sice obecně skutečnostmi, ke kterým soud rovněž přihlíží jako k dalšímu kritériu. Žalobce v době zahájení posuzovaného řízení dosáhl věku 66 let, v době, kdy řízení skončilo mu ještě nebylo 70 let. Věková hranice, která je stanovena Nejvyšším soudem jako hranice pro posouzení osoby jako osoby vyššího věku, je 75 let a na této hranici Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře setrvává (srov. NS, sp.zn. 30 Cdo 4318/2013). Žalobce tak nelze posuzovat jako osobu vyššího věku pro účely odškodnění. Zdravotním stavem žalobce se soud pro nadbytečnost nijak nezabýval, neboť i kdyby bylo prokázáno, že žalobce onkologicky nemocen, nic by to na právním závěru soudu nezměnilo. Kritérium zdravotního stavu by zůstávalo osamoceno vedle kritérií, která pro závěr o nepřiměřené délce řízení, natož pro odškodnění v penězích nesvědčí.

28. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že délka řízení jako celek byla přiměřená a k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Soud proto nárok žalobce na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 95 000 Kč v celém rozsahu zamítl, a to včetně požadovaného příslušenství (výrok I).

29. O nákladech řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 a 3 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka. Vyhláška č. 254/2015 Sb. stanoví v § 2 odst. 3 paušální odměnu 300 Kč za každý z provedených procesních úkonů. Nicméně v souvislosti s novelizací vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která od [datum] stanoví režijní paušál v částce 450 Kč za jeden úkon právní služby advokáta, dovodil Nejvyšší soud, že i nezastoupenému účastníkovi (bez výjimky) je nutno přiznat paušální náhradu hotových výdajů na základě § 151 odst. 3 o. s. ř. a dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 450 Kč za úkon (srov. usnesení NS ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Nejvyšší soud, vázán v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, shledal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonný předpis za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Soud veden těmito závěry N. soudu, které ve své rozhodovací praxi uplatňuje i soud odvolací (srov. aktuální rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. 14 Co 9/2026- 77), přiznal žalované náhradu ve výši tří režijních paušálů po 450 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za vyjádření ze dne [datum] k žalobě a za přípravu a účast při jednání dne [datum] (podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem 1 350 Kč.

30. O lhůtě k plnění v nákladovém výroku rozhodl soud podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné.