Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 712,75 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení poplatku ve výši 14 837,25 Kč, smluvní pokuty ve výši 15 000 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 12,75 % ročně za období od [datum] do [datum] ve výši 5 118,12 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení v zákonné výši od [datum] do [datum] ve výši 4 052,38 Kč, smluvního úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 24 712,75 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 24 712,75 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 54 550 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota], která byla mezi žalovanou a společností [právnická osoba] [IČO] IČO, , sídlem [adresa] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřena dne [datum] (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Pokud jde o schopnost žalované úvěr splácet, žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžadovaných od žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná má příjem ze zaměstnání ve výši 24 950 Kč měsíčně a nemá žádnou vyživovací povinnost ani finanční závazky u jiné společnosti. Na základě toho dospěla k závěru, že žalovaná je schopna úvěr splácet. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas. Jelikož žalovaná svůj dluh zcela nevyrovnala, žalobkyně se obrátila na soud, přičemž požaduje, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit dlužnou jistinu úvěru ve výši 24 712,75 Kč, poplatek ve výši 14 837,25 Kč, smluvní pokutu ve výši 15 000 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 12,75 % ročně za období od [datum] do [datum] ve výši 5 118,12 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení v zákonné výši od [datum] do [datum] ve výši 4 052,38 Kč, smluvní úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 24 712,75 Kč od [datum] do zaplacení, úrok z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 24 712,75 Kč od [datum] do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci rozhodl při nařízeném jednání, při kterém bylo žalobkyni poskytnuto potřebné procesní poučení a výzva dle § 118a odst. 3 o. s. ř.
4. Na základě provedeného dokazovaní soud učinil následující skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:
5. Z listiny označené jako Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že žalovaná požádala právní předchůdkyni žalobkyně o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 20 000 Kč. Žalovaná měla čistý příjem ze zaměstnání ve výši 8 950 Kč. Další příjem domácnosti činil 16 000 Kč. Odhadované měsíční výdaje žalované činily 6 000 Kč. Neměla žádnou vyživovací povinnost ani spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Z pracovní smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná je od [datum] zaměstnaná na poloviční úvazek jako recepční se sjednanou mzdou ve výši 8 950 Kč. Z dohody o provedení práce ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná v období od [datum] do [datum] vykonávala práci recepční za sjednanou odměnu ve výši 174 Kč/hod. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč. Z Tabulky umoření soud zjistil, že úvěr ve výši 30 000 Kč byl žalované vyplacen dne [datum]. Pohledávka z úvěru byla s účinností ke dni [datum] postoupena žalobkyni (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a z Potvrzení o uhrazení úplaty za postoupené pohledávky). Postoupení pohledávky žalobkyni bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum], který byl podán k poštovní přepravě dne [datum] (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] a podacího lístku ze dne [datum]). Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne [datum], která byla téhož dne podána k poštovní přepravě (zjištěno z listiny označené jako Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě a podacího lístku ze dne [datum]).
6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:
7. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Dle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
9. Dle § 2991 odst. 2 o. z. platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen “ZoSÚ“ či „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
11. Dle § 75 ZoSÚ je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
12. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
16. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč. Jelikož se jednalo o spotřebitelský úvěr, právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel spotřebitelského úvěru byla povinna s odbornou péčí posoudit schopnost žalované úvěr splácet, a proto se soud i bez námitky žalované zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost řádně splnila. Takový postup ostatně zcela odpovídá rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů z úřední povinnosti zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a v případě porušení této povinnosti z toho vyvodit patřičné důsledky. K tomu soud dodává, že rovněž dle Ústavního soudu by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěrů k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. V tomto směru Ústavní soud zdůrazňuje, že to, zda je splacení dluhu reálné, je výchozí zásada, kterou by soudy měly jako obecný princip zohlednit nehledě na to, zda je v nějakém zákoně zakotven, či nikoliv (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18).
17. Povinnost věřitele jakožto poskytovatele úvěru s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru představuje pravidlo zásadního celospolečenského významu. Dle Nejvyššího soudu povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na takovém závěru nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K tomu soud dodává, že ačkoliv byl uvedený závěr vysloven v poměrech zákona č. 145/2010 Sb., lze jej aplikovat i v této věci, neboť obsahově shodná povinnost poskytovatele úvěru je zakotvena v § 86 ZoSÚ.
18. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel úvěru nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že příjem žalované ze zaměstnání činil částku 8 950 Kč. Vedle toho počítala s dalším příjmem domácnosti žalované ve výši 16 000 Kč, tento příjem však nebyl ze strany žalované žádným způsobem doložen. Pokud jde o výdaje žalované, právní předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s tvrzením, že odhadované měsíční výdaje žalované činí částku 6 000 Kč, aniž by se blíže jednotlivými výdaji zabývala. Co se týká výdajů na bydlení, právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná žije ve spolubydlení, výdaje s tím spojené však žádným způsobem nezjišťovala. Právní předchůdkyně žalobkyně očividně nezjišťovala ani další výdaje, které žalovaná jistě a musela mít, a to na stravu, léky, ošacení apod. Právní předchůdkyně žalobkyně tak zcela nepochybně nezachovala potřebnou míru pečlivosti a odborné péče, když se nezabývala skutečnými výdaji žalované a vycházela pouze z jejich odhadované výše. Odhadované výdaje žalované nebyly nijak doloženy ani například prostřednictvím výpisů z bankovního účtu. Přitom jistě bylo v možnostech právní předchůdkyně žalobkyně ověřit si reálné výdaje žalované. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. dále i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Rovněž z rozsudku SDEU C-449/13 CA Consumer Finance v. [jméno FO] a další ze dne [datum] plyne závěr, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ (pozn. důraz přidal soud).
19. N základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tom, že před poskytnutím úvěru byla náležitě prověřena schopnost žalované úvěr splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem nezkoumala výdaje žalované a spokojila se pouze s jejich odhadovanou výší. Bez ověřených informací o příjmech a skutečných výdajích žalované lze stěží učinit spolehlivý úsudek o celkových poměrech žalované a posoudit její schopnost splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 1017/2024). Právní předchůdkyně žalobkyně přitom byla povinna zkoumat poměr mezi příjmy a výdaji žalované a zároveň, zda žalované po úhradě běžných výdajů zbydou dostatečné prostředky pro splácení úvěru. S ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je nutné setrvat na tom, že věřitel by měl úvěruschopnost spotřebitele aktivně zjišťovat a prověřovat, a nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženým prohlášením. Na tomto závěru ničeho nemění ani tvrzení žalobkyně, že žalovaná byla lustrována v insolvenčním rejstříku, neboť byť negativní záznam v uvedeném rejstříku není bez dalšího spolehlivým podkladem pro závěr, zda žadatel o úvěr je, či není solventní. Žalobkyně tak i přes procesní poučení a výzvu podle § 118a o. s. ř. neprokázala, jak konkrétně byla před poskytnutím spotřebitelského úvěru zkoumána výdajová stránka žalované.
20. Právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostála řádně své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.
21. Rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i dle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popřípadě dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden, či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 643/2000).
22. Je-li smlouva o úvěru absolutně neplatná, žalovaná je povinna vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jejím možnostem (srov. § 87 ZoSÚ). Uvedené pravidlo představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Účelem této speciální úpravy je kromě ochrany spotřebitele postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Poskytovatel úvěru má v takovém případě nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších sjednaných úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti, která se odvíjí od možností spotřebitele, a nikoliv od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení věřiteli vzniká teprve tehdy, ocitl-li se dlužník v prodlení s vrácením zbývající části jistiny úvěru v době dle § 87 odst. 1 ZoSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uveřejněný pod číslem 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
23. Na základě výše uvedeného je žalovaná povinna zaplatit pouze dosud neuhrazenou část jistiny úvěru, a proto soud žalobě vyhověl toliko co do částky 24 712,75 Kč, přičemž žalovanou zavázal, aby tuto uhradila do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). K tomu soud uvádí, že povinnost tvrdit a prokázat, jaká doba je přiměřená možnostem spotřebitele k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ, má žalovaná coby spotřebitel. Žalovaná však své aktuální příjmové poměry soudu neobjasnila, v řízení je nečinná. Soud tak vzal v úvahu výši jistiny, kterou je žalovaná povinna vrátit, a její předpokládané příjmy, přičemž jako přiměřenou shledal dobu 3 měsíců. Ve zbylém rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).
24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud přitom zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně jistiny pohledávky, ale též ohledně jejího příslušenství (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08). Předmětem řízení byla jistina úvěru ve výši 24 712,75 Kč, poplatek ve výši 14 837,25 Kč, smluvní pokuta ve výši 15 000 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 12,75 % ročně za období od [datum] do [datum] ve výši 5 118,12 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení v zákonné výši od [datum] do [datum] ve výši 4 052,38 Kč, smluvní úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 24 712,75 Kč od [datum] do dne vyhlášení rozsudku ve výši 1 899,16 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 24 712,75 Kč od [datum] do dne vyhlášení rozsudku ve výši 1 899,16 Kč. Žalobkyně měla ve věci úspěch toliko v rozsahu jistiny ve výši 24 712,75 Kč. Žalovaná měla úspěch v rozsahu zamítnuté smluvní pokuty a zamítnutého poplatku a zbylého příslušenství. Aniž by bylo zapotřebí vyčíslit celkovou část zamítnutého nároku žalobkyně, je zřejmé, že procesně úspěšnější ve věci byla žalovaná. Žalované však žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).