Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 163,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 324,20 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 5. 2025 domáhala na žalovaném zaplacení částky 18 163,22 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 30. 8. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se dále zavázal zaplatit žalobkyni poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 159,20 Kč, poplatek za službu [Anonymizováno] ve výši 165 Kč a smluvní úrok ve výši 1.02% denně z nesplacené části jistiny. Dne 30. 8. 2024 vyplatila žalobkyně žalovanému prostředky ve výši 8 000 Kč na účet č. [č. účtu]. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek. Proto dle VIII. smlouvy žalobkyně smlouvu vypověděla, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne 30. 12. 2024. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 18 163,22 Kč, která sestává z dlužné jistiny ve výši 8 000 Kč, z dlužných poplatků ve výši 224,2 Kč, smluvního úroku ve výši 9 696,29 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 142,73 Kč dle čl. VIII. odst. 1 smlouvy ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny za období od 30. 9. 2024 do[Anonymizováno] 29. 12. 2024, a dále požaduje úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 324,2 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení. Žalovaný dluh neuhradil ani přes výzvu k plnění.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu s tímto postupem souhlasila, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o. s. ř.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud zjistil, že dne 30. 8. 2024 žalobkyně poukázala na účet žalovaného částku 8 000 Kč, která dle sdělení [právnická osoba]. na účet žalovaného skutečně přišla. Tato částka byla poukázána na základě Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], datované dne 30. 8. 2024, která dle žalobkyně byla uzavřena distančním způsobem. Žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných denních splátkách dle článku VI. Smlouvy. Žalovaný se zavázal v článku VII. hradit základní poplatky, jednak ověřovací poplatek ve výši 1 Kč, poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, smluvní úrok ve výši 1,016 % denně z dlužné částky a dále poplatky za expresní vyplacení tranše ve výši 165 Kč (Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č.[hodnota], Informace pro spotřebitele, Údaje o Poskytovateli spotřebitelského úvěru, Všeobecné obchodní podmínky). Denní splátky byly uvedeny v předpisu denních splátek (Předpis denních splátek). Datum splatnosti první denní splátky nastal dne 29.9.2024).
5. Pokud jde o prověření úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně předložila k výzvě soudu listinu nazvanou „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba].“ V této listině se uvádí, že výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem činí 40 000 Kč, výše ověřeného čistého příjmu činí 37 300 Kč. Pokud jde o výdaje, jsou zde uvedeny pravidelné měsíční výdaje na bydlení v částce 5 000 Kč, další nezbytné výdaje v částce 2 000 Kč a ostatní zbytné výdaje v částce 10 000 Kč. K doložení výše uvedeného žalobkyně předložila výpis z běžného účtu žalovaného za období od 6. 11. 2023 do 11. 7. 2024. Z tohoto výpisu však nevyplývá, že by pravidelné příjmy žalovaného činily právě 37 300 Kč měsíčně, respektive že by se jednalo o stabilní příjem v této výši, jako například ze zaměstnání apod., nadto ani z ničeho nevyplývá, o jaké příjmy se jedná (zdrojem příjmů může být i množství půjček). Výpis zejména ukazuje nepravidelné příchozí platby v řádu tisíců korun od různých fyzických osob, dále tři platby označené jako provize od společnosti [právnická osoba]. ve výši 23 120 Kč, 38 323 Kč a 30 000 Kč. Naopak je z výpisu patrné, že žalovaný provádí četné odchozí platby na účet [Anonymizováno], a to v částkách od několika set do tisíců korun, dále pak i na účet [Anonymizováno]. Dále výpis dokládá nepravidelné platby označené jako alimenty, které v některých měsících dosahují částky až 15 000 Kč. Z žalobkyní uvedeného nelze dovodit, že úvěruschopnost žalovaného byla před poskytnutím úvěru řádně prověřena. Příjmy ani výdaje neodpovídají částkám uvedeným žalobkyní, přičemž žalobkyní nebylo nijak objasněno, jak k těmto částkám dospěla a z jakých zdrojů (kromě výše jmenovaného výpisu z účtu) je ověřila. Dle tvrzení žalobkyně, které nebylo ničím zpochybněno, žalovaný ničeho žalobkyni neuhradil, a to ani na základě výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 4. 2025.
6. Po právní stránce soud posoudil daný vztah jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kterou žalovaný uzavřel jako spotřebitel s žalobkyní. Na uvedenou smlouvu je třeba aplikovat též zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
7. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele jsou upraveny v § 87 zákona č. 257/2016 Sb., který stanoví: (odst. 1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (odst. 2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. (odst. 3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
9. V souvislosti s ustanovením § 87 zákona č. 257/2016 Sb. soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, z něhož cituje: „Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). (17.) Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“
10. Aplikováno na nyní souzenou věc, má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, spotřebitelská smlouva je tak absolutně neplatná a žalovaný má povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu jako specifické bezdůvodné obohacení dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelské smlouvě (žalovaný je povinen vrátit žalobkyni částku 8 000 Kč, kterou od ní skutečně obdržel). Není však povinen platit poplatky uvedené ve smlouvě o úvěru ani smluvní pokutu, ani jiné sankce.
11. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Vycházel při tom ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelské smlouvě je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci neprověřených úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších poplatků a úroků, navíc v nové době splatnosti, která je buď dohodnuta mezi stranami nebo v případě sporu určena soudem a neodvisí od výzvy věřitele ale od možností a schopností dlužníka (žalované). Nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. tak věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka se splacením poskytnuté jistiny. Protože mezi účastníky k dohodě o splatnosti povinnosti vrátit poskytnutou jistinu nedošlo a žalovaný ji nevrátil ani na výzvu žalobkyně, vyšel soud z toho, že mezi účastníky je spor o stanovení této splatnosti a fakticky ji určil až svým rozhodnutím. Soud dospěl k závěru, že stanovení splátek by bylo zcela neúčelné, a proto stanovil splatnost celého dluhu najednou v obecné třídenní pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Nadto žalovaný byl v řízení nečinný, netvrdil, tím méně prokázal, že by nebyl schopen dlužnou jistinu uhradit žalobkyni najednou. Rozložení plnění do splátek by tak bylo již nepřiměřeným zvýhodněním dlužníka oproti věřiteli.
12. Na základě shora uvedeného tedy soud zamítl žalobu rovněž co do úroku z prodlení, neboť splatnost přiznané částky nastává až uplynutím lhůty k plnění stanovené ve výroku rozsudku (vykonatelností rozsudku) a žalobkyni tedy v době rozhodnutí soudu nárok na úrok z prodlení nevznikl, neboť žalovaný v té době dosud nebyl v prodlení (v této části je žaloba předčasná).
13. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 8 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že ty by náležely převážné úspěšnému žalovanému. Nicméně v průběhu řízení mu žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.