11 C 102/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdí, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], IČ: [IČO], se sídlem [adresa] (dále také jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 19. 2. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytla v hotovosti částku 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu se sjednanými úroky a dalšími smluvními platbami splatit ve 12 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 483 Kč, nejpozději do 19. 2. 2021. Spolu s jistinou ve výši 30 000 Kč měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit 23 795 Kč, skládající se ze součtu kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 16 133 Kč, částku ve výši 1 500 Kč za zpracování úvěru a částku ve výši 6 162 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení. Žalovaný však své smluvní povinnosti řádně neplnil a do postoupení pohledávky uhradil pouze částku 5 000 Kč. Pohledávka ze smlouvy byla dne 28. 1. 2022 postoupena žalobkyni. Ta se v tomto řízení nedomáhá celé smluvní pohledávky, nýbrž pouze vrácení dosud neuhrazené části poskytnuté jistiny ve výši 25 000 Kč jako bezdůvodného obohacení, dále kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 965,10 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 25 000 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. Před zahájením soudního řízení žalobkyně žalovaného písemně vyzvala k úhradě celé dlužné částky, avšak žalovaný ani přes tuto výzvu na svůj dluh ničeho neuhradil.

2. V doplňujícím podání ze dne 22. 11. 2025 žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to zejména na základě vyhodnocení informací, které si od něj vyžádala a získala před uzavřením předmětné smlouvy. Současně žalobkyně zdůraznila, že po žalovaném požaduje pouze úhradu částky odpovídající bezdůvodnému obohacení spolu se zákonným úrokem z prodlení. Otázku splnění zákonné povinnosti posouzení úvěruschopnosti považuje pro účely tohoto řízení za nerozhodnou.

3. V doplňujícím podání ze dne 26. 1. 2026 žalobkyně uvedla, že je oprávněna uplatnit svůj nárok i v menším rozsahu, než jaký by jí jinak náležel. Dále uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného s náležitou odbornou péčí, především na základě vyhodnocení informací, které od žalovaného získala před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní i jiné poměry, přičemž správnost těchto údajů byla ověřována prostřednictvím jím předložených dokladů. Poskytnuté informace byly zaznamenány v zákaznické kartě žalovaného ze dne 19. 2. 2020 a ověřeny dokumenty uvedenými v části „Ověřené dokumenty“. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dále vyplývá, že údaje nezbytné k posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr byly úplné a pravdivé. Ze zákaznické karty ze dne 19. 2. 2020 je patrné, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ověřila majetkové poměry žalovaného na základě pracovní smlouvy, potvrzení o příjmu a výplatních pásek. Současně z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku zjistila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný uvedl, že pracuje jako asistent prodeje ve společnosti [právnická osoba], jeho měsíční příjem činí 25 450 Kč, nemá vyživovací povinnost ani závazky z kreditních karet či jiné dluhy, a s přihlédnutím k výši jeho příjmu i poskytnutého úvěru neměla právní předchůdkyně žalobkyně důvod pochybovat o jeho schopnosti úvěr řádně splácet. Žalobkyně dále zdůraznila, že případné porušení povinnosti prověřit úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. K požadovaným dokladům uvedla, že podle rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020–97, bylo postačující, aby měl poskytovatel úvěru podklady pro posouzení úvěruschopnosti k dispozici ke dni uzavření smlouvy. Žalobkyně byla rovněž vyzvána, aby vysvětlila, z jakého důvodu při tvrzeném bezdůvodném obohacení současně uplatňuje nárok na úrok z prodlení a od kdy jej požaduje; k této výzvě se však nijak nevyjádřila.

4. Žalovaný zůstal nečinný a k věci se nevyjádřil.

5. Soud účastníky řádně předvolal k jednání na den 25. 5. 2026 od 14:00 hodin. Žalobkyně se k jednání dostavila, zatímco žalovaný se, ačkoli byl řádně obeslán, bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal bez jeho přítomnosti.

6. Z listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění:

7. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 19. 2. 2020, včetně smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 19. 2. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž nedílnou součást tvoří smluvní podmínky. Na jejím základě poskytla žalovanému peněžní prostředky v hotovosti ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se naopak zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně vedle jistiny také poplatek za spotřebitelský úvěr v celkové výši 23 795 Kč, z čehož částka 16 133 Kč představuje smluvní úrok, 1 500 Kč poplatek za zpracování úvěru a 6 162 Kč připadá na sjednání doplňkové služby komfortního a flexibilního splácení. Celkovou dlužnou částku ve výši 53 795 Kč se žalovaný zavázal splatit ve 12 měsíčních splátkách po 4 483 Kč, přičemž poslední splátka činí 4 482 Kč.

8. Ze Zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 19. 2. 2020 soud zjistil, že žalovaný při sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 25 450 Kč a je mu pravidelně vyplácen vždy k 10. dni kalendářního měsíce jeho zaměstnavatelem [právnická osoba], u něhož pracoval na pozici asistenta prodeje. Tento příjem byl jeho jediným zdrojem obživy. Dále soud zjistil, že žalovaný v době uzavření smlouvy bydlel v nájemním bytě a jeho odhadované měsíční výdaje činily 10 000 Kč. Žalovaný měl středoškolské vzdělání, byl svobodný a nedisponoval kreditní kartou ani úvěrem u jiné společnosti. Při sjednávání úvěru měl žalovaný předložit pracovní smlouvu a dvě výplatní pásky za měsíce listopad a prosinec 2019, kterými již žalobkyně nedisponuje.

9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 včetně přílohy č. 1 soud zjistil, že s účinností ke dni 28. 1. 2022 byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] postoupena na žalobkyni.

10. Z Tabulky s výpočtem zákonného úroku z prodlení soud zjistil, že ke dni postoupení pohledávky na žalobkyni evidovala právní předchůdkyně za žalovaným dluh na jistině ve výši 25 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 1 965,10 Kč.

11. Z Oznámení o postoupení pohledávek ze dne 30. 1. 2022 včetně podacího lístku soud zjistil, že žalovanému bylo dopisem oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni z právní předchůdkyně žalobkyně a současně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů ode dne doručení oznámení.

12. Z Výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě a podacího lístku ze dne 26. 9. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do 11. 10. 2024.

13. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci:

14. Dne 19. 2. 2020 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], jejíž nedílnou součást představují smluvní podmínky. Na jejím základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému hotovost ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit vedle jistiny rovněž celkový poplatek za úvěr ve výši 23 795 Kč, přičemž 16 133 Kč tvoří smluvní úrok, 1 500 Kč poplatek za zpracování úvěru a 6 162 Kč představuje cenu za sjednání doplňkové služby komfortního a flexibilního splácení. Celkovou částku 53 795 Kč se žalovaný zavázal splatit ve 12 měsíčních splátkách po 4 483 Kč, přičemž poslední splátka činí 4 482 Kč. Při sjednávání úvěru žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 25 450 Kč a plyne od zaměstnavatele [právnická osoba], u něhož pracuje jako asistent prodeje. Současně uvedl, že jeho měsíční výdaje dosahují 10 000 Kč, bydlí v nájemním bytě, je svobodný a má středoškolské vzdělání. Dále deklaroval, že v době uzavření smlouvy neměl sjednánu kreditní kartu ani jiný úvěr. K doložení svých příjmů měl předložit pracovní smlouvu a dvě výplatní pásky za měsíce listopad a prosinec 2019. S účinností ke dni 28. 1. 2022 byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným postoupena žalobkyni. Ke dni postoupení činila 25 000 Kč na jistině a 1 965,10 Kč na úroku z prodlení. Postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno a současně byl vyzván k úhradě dlužné částky. Jelikož na tuto výzvu nereagoval, byla mu dne 26. 9. 2024 zaslána předžalobní výzva.

15. Žalovaným nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že pohledávku žalobkyně již, byť z části, zaplatil.

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

17. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 4. 1. 2019 do 23. 4. 2020, dále jen „ZoSÚ“, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Podle § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1,2 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z., v účinném znění, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžadují.

22. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

26. Podle § 1880 odst. 1 o. z., postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

27. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

28. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy ZoSÚ.

29. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

30. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ... Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“

31. Podle rozsudku Nejvyššího ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

32. Právní předchůdkyně žalobkyně měla pak dle § 86 ZoSÚ před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

33. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného s náležitou odbornou péčí, když vyšla z údajů poskytnutých žalovaným s tím, že žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové a jiné poměry a jeho informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Z hlediska příjmové stránky žalobkyně tvrdila, že tuto dostatečně prověřila, vycházejíce z tvrzení žalovaného (měsíční příjem ve výši 25 450 Kč, doložený výplatními páskami). V tomto ohledu však nemá soud předmětný příjem za prokázaný, kdy žalovaný sice měl předložit výplatní pásky za měsíce listopad a prosinec 2019, uvedené ale soudu doloženy nebyly. Soud má pak za to, že právní předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na zkoumání výdajové stránky, kdy ve vztahu k poskytnutému úvěru nijak nezkoumala výši nájemného, které žalovaný hradí a postačil jí nijak nedoložený odhad 10 000 Kč výdajů měsíčně, což rozhodně neodpovídá výdajům na živobytí v Praze (při placení běžného nájemného). Soud s ohledem na uvedené shledal, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti a úvěruschopnost žalovaného nezkoumala náležitě pečlivě ani způsobem zákonem vyžadovaným.

34. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, spotřebitelská smlouva ze dne 19. 2. 2020 je tak absolutně neplatná ve smyslu rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). Žalobkyně, na kterou byla v souladu s § 1879 a násl. o. z. pohledávka její právní předchůdkyně za žalovaným postoupena, v řízení nicméně prokázala, že žalovanému byly peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč poskytnuty a žalovaný na nich vrátil toliko částku 5 000 Kč. Soud proto žalobkyni přiznal částku 25 000 Kč (30 000 Kč – 5 000 Kč), co do zbytku úroků přirostlých k jistině, což upravovala absolutně neplatná smlouva, soud žalobu zamítl. Vzhledem k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy soud poskytnuté peněžní prostředky představující jistinu úvěru v nevrácené výši 25 000 Kč posoudil jako nárok na bezdůvodné obohacení, které je žalovaný v souladu s § 2991 o. z. povinen vydat žalobkyni.

35. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ je splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru odvislá od možností spotřebitele. Povinnost tvrdit, že není v možnostech a schopnostech spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu úvěru ihned, a svá tvrzení doložit, nese v plném rozsahu sám spotřebitel. V tomto směru žalovaný v řízení ničeho netvrdil, soud proto rozhodl, že má bezdůvodné obohacení vydat v obecné lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

36. Žalobkyně se vedle vydání bezdůvodného obohacení ve výši 25 000 Kč domáhala rovněž zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 965,10 Kč a dále zákonného úroku z prodlení z částky 25 000 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. Ani jeden z těchto uplatněných nároků není důvodný. Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jinak řečeno, dospěl-li soud že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, je třeba splatnost povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud neuhrazenou jistinu posuzovat právě podle tohoto ustanovení, tedy podle doby přiměřené jeho možnostem, nikoli podle původně sjednaného splátkového kalendáře. Z toho plyne, že samotná skutečnost, že žalovaný neplnil podle neplatné smlouvy, ani následná výzva k úhradě či postoupení pohledávky, sama o sobě nezakládá jeho prodlení s vrácením jistiny. Dokud není doba vrácení jistiny určena dohodou stran nebo rozhodnutím soudu podle možností spotřebitele a dokud takto určená doba marně neuplyne, nemůže věřiteli vzniknout právo na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. Z tohoto důvodu nelze žalobkyni přiznat ani kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 965,10 Kč, vyčíslený ke dni postoupení pohledávky, neboť tento předpokládá existenci prodlení žalovaného, které za uvedeného právního stavu nenastalo. Ze stejného důvodu nelze přiznat ani zákonný úrok z prodlení z částky 25 000 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. V tomto rozsahu proto soud žalobu zamítl. Takovýto postup byl opakovaně potvrzen i odvolacím soudem zdejšího soudu (srov rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2026, č.j. 69 Co 367/2025–73, či ze dne 21. 5. 2024, č. j. 12 Co 106/2024–71).

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 045,99 Kč, přičemž tato částka představuje 39,36 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 69,68 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 30,32 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25 000 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 157,50 Kč. Soud žalobkyni dále nepřiznal náhradu nákladů řízení za vyjádření ze dnů 22. 11. 2025 a 26. 1. 2026, neboť doplňovaná tvrzení měla obsahovat již samotná žaloba.