Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 000 Kč od 14. 9. 2017 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 12. 3. 2024 domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 4 000 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení uzavřela společnost [právnická osoba]. (dále jen právní „předchůdce žalobkyně“) se žalovaným dne 13. 9. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč. Žalovaný mě poskytnutou částku vrátit žalobkyni do 13. 10. 2017, což neučinil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost [právnická osoba]., a z této posléze na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2023 na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 4 000 Kč a úrok v prodlení od 14. 9. 2017. Žalovaný i přes výzvy dosud dlužnou částku žalobkyni neuhradil.[právnická osoba] výzvě soudu, jak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně v doplnění žalobního tvrzení ze dne 3. 9. 2024 uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalovaného lustrací z veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, žalovaný potvrdil, že je schopen úvěr řádně hradit, právní předchůdkyně žalobkyně tedy vycházela z těchto lustrací a prohlášení klienta, že je schopen úvěr hradit.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání dne 8. 10. 2024 se žalovaný nedostavil, žalobkyně se z účasti u jednání omluvila, soud tak jednal v jejich nepřítomnosti.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (č. l. 8) ze dne 13. 9. 2017 a ze sdělení [právnická osoba] ze dne 2. 7. 2024 (č. l. 39) bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]., IČO: [tel. číslo]) poskytla žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč na jeho bankovní účet. Termín splatnosti úvěru byl stanoven na 13. 10. 2017, a to jednorázovou jednou splátkou.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek (č. l. 44, 46) včetně přílohy (č. l. 45, 47) bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na společnost [právnická osoba]. a následně na žalobkyni. O postoupení byl žalovaný informován dopisem ze dne 11. 1. 2024 (dopis na č. l. 10), který byl odeslán na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě.7. Z výzvy k plnění předcházející žalobě (č. l. 10) ze dne 11. 1. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl prostřednictvím právního zástupce žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky. Dle podacího lístku (č. l. 7) ze dne 11. 1. 2024 byla výzva žalovanému zaslána na adresu uvedenou ve smlouvě.8. Z úřední činnosti soudu soud zjistil, že proti žalovanému byla zahájena řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3 (ve věci [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]), ve kterých byl vydán pravomocný rozsudek, z nichž vyplývá, že žalovaný ve stejném období čerpal úvěr ve výši 12 000 Kč na základě smlouvy ze dne 13. 10. 2017 s [právnická osoba], dále 9 000 Kč na základě smlouvy z 22. 9. 2017 s [právnická osoba]. a 20 000 Kč na základě smlouvy ze dne 7. 3. 2016 od [právnická osoba]., který již v době uzavírání smlouvy s právní předchůdkyní žalobkyně řádně nesplácel. Proti žalovanému je dále u zdejšího soudu vedeno od roku 2018 dosud minimálně 30 exekučních řízení. Žalovaný tedy uzavíral úvěrové smlouvy u vícera společností, přičemž poskytnuté úvěry řádně nesplácí (a ani po vydání pravomocných rozsudků dobrovolně neplní).9. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 13. 9. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 4 000 Kč. Smlouva byla sjednána jako smlouva spotřebitelská. Žalovaný měl úvěr uhradit dne 13. 10. 2017. Právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala a neprověřovala příjmy žalovaného (např. z bankovních výpisů, potvrzení o příjmu), nebyly dále prověřovány jeho měsíční výdaje ani jeho další možné uzavřené úvěrové transakce včetně řádnosti jejich splácení. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován.10. Po právní stránce byla věc soudem posouzena následovně.11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Dle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.13. Dle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.14. Dle § 420 odst. 2 o. z. pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 o. z. se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.15. Dle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.16. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.17. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.18. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.19. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.20. Dle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.21. Dle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.22. Dle § 547 o. z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.23. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.24. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.25. Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.26. Dle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.27. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).28. Dle § 1968 věty první o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.29. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.30. Po provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě a ve vzájemné souvislosti dospěl soud k následujícímu závěru. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla v souladu s § 2395 o. z. uzavřena dne 13. 9. 2017 smlouva o úvěru, která svou povahou odpovídá smlouvě o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Uzavření této smlouvy žalovaný nečinil sporným. Právní předchůdkyně žalobkyně však dle provedeného dokazování před uzavřením této smlouvy nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr.31. Povinnost věřitele zaobírat se s péčí řádného hospodáře úvěruschopností dlužníka, tedy ověřovat si jím tvrzené skutečnosti, je podrobně řešena např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. K řádnému zkoumání a ověřování tvrzených příjmů a výdajů se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Ze závěru tohoto rozhodnutí plyne závěr, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí, při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.“ K uvedenému se rovněž již vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015: „Věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem.“32. S ohledem na uvedené má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, ačkoliv zde byly důvodné pochybnosti o objektivní schopnosti žalovaného úvěr splácet. Pouhé ověření databází bez bližšího zkoumání jeho reálné finanční situace alespoň nahlédnutím do výpisu z bankovního účtu a zohlednění jeho celkové nejen příjmové, ale i výdajové stránky soud vyhodnotil jako nedostatečné. Vzhledem k výše uvedenému závěru z judikatury, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede i k prověření (požadavku na doložení) tvrzení žadatele o úvěr, soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně měla dojít k závěru o objektivní neschopnosti žalovaného úvěr splácet, a to i vzhledem ke způsobu plnění dosavadních dluhů. Je totiž evidentní, že žalovaný nehradí své splatné závazky vůči svým věřitelům ani po vydání vykonatelných rozsudků soudu, přičemž podrobným prověřením příjmové a výdajové stránky žalovaného by právní předchůdkyně žalobkyně neschopnost či neochotu žalovaného dostát svým závazkům musela odhalit.33. V souladu s výše citovaným rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 OPR-Finance soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Soud tedy spotřebitelskou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou dle § 588 o. z. V takovém případě je spotřebitel (žalovaný) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jedná se totiž o soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy. Kromě toho, že poskytovatel nemůže požadovat dohodnutý úrok či jiné poplatky za půjčení peněz, mění se i doba plnění. Žalovaný je povinen poskytnutou jistinu (4 000 Kč) vrátit žalobkyni jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. V této části tedy soud žalobě vyhověl (výrok I.).34. Soud se dále proto zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Vycházel při tom opět mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého je účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru mimo jiné postih poskytovatele, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost, upřednostnil svůj ekonomický zájem a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy. Z povinnosti stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění jako bezdůvodného obohacení mohou pro spotřebitele vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru. Proto se v zákoně stanoví na ochranu spotřebitele, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Poskytovatel úvěru má tedy nárok na nesplacenou jistinu úvěru až v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která nezávisí na výzvě věřitele k plnění, ale na možnostech žalované. Účelem je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.35. Nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. žalobkyni vzniká teprve v okamžiku prodlení žalovaného se splacením poskytnuté jistiny. Mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti a určí ji tedy zdejší soud až svým rozhodnutím. Příjem žalovaného nebylo možno spolehlivě ověřit. Žalovaný nadále neplní žádnou ze splátek vůči svému věřiteli (žalobkyně), na jiný jeho příjem či majetek z provedeného dokazování a z obsahu provedeného dokazování nelze usoudit. Soud dospěl k závěru, že stanovení splátek by bylo zcela neúčelné a také nepřiměřeným zvýhodněním dlužníka za situace, kdy pro toto řešení sám žalovaný aktivně neplédoval. Proto soud stanovil dobu plnění celého dluhu najednou, a to v obecné třídenní lhůtě, jdoucí od právní moci rozsudku, přičemž tuto dobu plnění dluhu soud vyhodnotil jako přiměřenou předpokládaným možnostem žalovaného, když uzavřel, že takto stanovená doba je vzhledem k celkovým prokázaným poměrům spotřebitele v zájmu spravedlivého uspořádání smluvních stran.36. Na základě shora uvedeného soud proto zamítl žalobu rovněž co do požadovaného úroku z prodlení, neboť splatnost přiznané částky nastává až uplynutím lhůty k plnění stanovené ve výroku I. tohoto rozsudku (vykonatelností rozsudku), přičemž co do požadovaného úroku z prodlení soud vyhodnotil žalobu jako předčasnou.37. Pro úplnost soud uvádí, že k postoupení pohledávky na žalobkyni došlo v souladu s § 1879 a násl. o. z., je tak doložena aktivní legitimace žalobkyně.38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř., žalovaný byl neúspěšný pouze v nepatrné části požadovaného úroku z prodlení, soud mu tak přiznal celou náhradu nákladů řízení. Tyto náklady tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 4 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., a to včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni odměnu za doplnění tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti ze dne 3. 9. 2024, neboť tento úkon vyhodnotil jako neúčelný, když tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti mělo být již součástí žalobních tvrzení.39. Při aplikaci § 14b a. t. soud přihlédl k tomu, že žalobkyně podala u zdejšího soudu totožné žaloby (tj. se stejným obsahem, strukturou, řazením vět) týkající se nároku téhož druhu (tj. nároku na příspěvek za porušení zákonné povinnosti sjednat pojištění o odpovědnosti z provozu vozidla), byť jiných dlužníků. Soud má tak za to, že předmětná žaloba naplňuje znaky ustáleného vzoru uplatňovaného opakovaně týmž žalobcem (resp. jeho zástupcem) ve skutkově i právně obdobných věcech ve smyslu § 14b odst. 1 písm. a) a. t. Dle názoru soudu lze též předpokládat, že stejné žaloby podává žalobkyně i u ostatních obecných soudů dalších dlužníků.