Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 41 859 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 13 820 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 55 679 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, částky 12 478,34 Kč úroku ve výši 68,35 % ročně z částky 44 807 Kč od 29. 1. 2025 do 21. 2. 2025 ve výši 1 960,08 Kč a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 44 807 Kč od 22. 2. 2025 do zaplacení maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 29. 1. 2025 dosáhne částky 158 545 Kč.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 5 542,9 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 68 157 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne 20. 9. 2024 uzavřena Smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 45 000 Kč, který byl žalovaný povinen splatit spolu s úrokem ve výši 68,35 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 3 141 Kč. Z důvodu nehrazení splátek byl úvěr zesplatněn ke dni 27. 1. 2025. K danému datu žalovaný na úvěr uhradil celkem částku 3 141 Kč. Kromě dlužné jistiny žalobkyně požadovala dále úroky, smluvní pokuty a úroky z prodlení.
2. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že ji vyhodnotila z údajů uvedených žalovaným, lustrací žalovaného v registrech dlužníků a vlastními interními systémy. Žalovaným tvrzený měsíční příjem ve výši 17 752 Kč ověřila bankovními výpisy z účtu žalovaného zachycující příchozí platby na účet.
3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání se nedostavil.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.
5. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 20. 9. 2024 bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 20. 9. 2024 smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 45 000 Kč, kterou se zavázal žalovaný splácet ve 48 měsíčních splátkách po 3 141 Kč s úrokem ve výši 68,34 % ročně. Dle čl. 6.1 této smlouvy se žalovaný zavázal v případě prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 30 dnů zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Dle čl. 6.2 se žalovaný zavázal zaplatit účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením u každé jednotlivé splátky v případě prodlení s úhradou o délce 15 dnů. Dle čl. 6.5 se žalovaný zavázal v případě zesplatnění úvěru pro případ nezaplacení nové jistiny úvěru v den zesplatnění zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou ode dne následujícího po zesplatnění až do úplného zaplacení. Dle článku 6.3 smlouvy bylo sjednáno, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou jakékoliv splátky či části o délce 65 dnů, dochází bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Z přílohy č. I k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru pojištění schopnosti splácet úvěr bylo zjištěno, že bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěry. Ke smlouvě a k dodatku č. 1 byl přiložen předsmluvní formulář s informacemi o úvěru. Prohlášením klienta, informacemi pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru bylo prokázáno, že žalovaný prohlásil, že rozumí okolnostem uzavření smlouvy o úvěru (viz Návrh na uzavření smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne 20. 9. 2024, Dodatek k návrhu smlouvy o úvěru, příloha č. I k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru pojištění schopnosti splácet úvěr, Přihláška do pojištění – skupinové pojištění schopnosti splácet úvěr, Předsmluvní formulář, Prohlášení klienta, informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru a důkaz o přijaté SMS pro vyplacení úvěru).
6. Oznámením žalobkyně ze dne 23. 9. 2024 bylo prokázáno, že úvěr žalobkyně žalovanému schválila (viz Oznámení o schválení úvěru ze dne 23. 9. 2024).
7. Výpisem platby na vrub účtu ze dne 20. 9. 2024 bylo zjištěno, že žalovanému byla poskytnuta částka 45 000 Kč dne 20. 9. 2024 (Výpis platby na vrub vašeho účtu 20. 9. 2024), což potvrdila i banka žalovaného (součinnost ze dne 3. 2. 2026).
8. Kartami klienta bylo prokázáno, že žalovaný uhradil na úvěr celkem 3 141 Kč. Dále bylo prokázáno, že žalovaný byl od počátku v prodlení s hrazením jednotlivých splátek (Karta klienta č. l. 31).
9. Žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě dlužných částek dne 25. 11. 2024, 27. 12. 2024 a 23. 1. 2025 (výzva k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění ze dne 25. 11. 2024, 27. 12. 2024 a 23. 1. 2025).
10. Oznámením o zesplatnění ze dne 27. 1. 2025 soud zjistil, že žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 27. 1. 2025 (oznámení o zesplatnění ze dne 27. 1. 2025 včetně kopie dodejky).
11. Z výpisů příchozích plateb od společnosti [právnická osoba]. bylo zjištěno, že výše mzdy žalovaného za měsíc říjen 2023 byla 9 708 Kč, za listopad 2023 16 021 Kč, za prosinec 2023 15 225 Kč, za leden 2024 16 649 Kč, za květen 2024 18 298 Kč, za červen 2024 17 093 Kč, za červenec 2024 18 116 Kč a za srpen 2024 byla 18 048 Kč.
12. Z výpisů z účtu žalovaného za měsíce červen až září 2024 u [právnická osoba]. má soud za prokázané, že zůstatek žalovaného za měsíc září 2024 byl na tomto účtu ve výši 312,16 Kč, za měsíc srpen ve výši 6 804,45 Kč, za měsíc červenec 2024 ve výši 822,79 Kč a za měsíc červen mínus 46,93 Kč.
13. Kopií občanského průkazu žalovaného bylo zjištěno, že v době sjednání úvěru měl platný občanský průkaz (Kopie občanského průkazu žalovaného).
14. Výpisem z Nebankovního registru klientských informací ze dne 20. 9. 2024 bylo prokázáno, že u žalovaného byly evidovány tři žádosti o úvěr, celková částka k čerpání 292 381 Kč, limit 169 500 Kč, dluhy po splatnosti ve výši 12 951 Kč, žalovaný se pohyboval v kategorii II-III Score Card (Výpis z NRKI ke dni 20. 9. 2024).
15. Výpisem z registru SOLUS bylo prokázáno, že v uvedeném systému nebyly ke dni 19. 2. 2024 evidovány žádné dlužné splátky žalovaného.
16. Z dokumentu Hodnocení klienta v rámci úvěruschopnosti soud zjistil, že před uzavřením smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným žalovaný tvrdil měsíční příjem 17 752 Kč, výdaje dle životního minima činily 4 860 Kč, splátky žalobkyni 4 103 Kč, náklady na bydlení 4 621 Kč, celkem tedy výdaje činily 13 584 Kč. Dále měl žalovaný uvést, že pracuje pro společnost [právnická osoba]. na hlavní pracovní poměr a je svobodný.
17. Z návrhu na uzavření smlouvy č. [hodnota] ze dne 20. 2. 2024 bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný dne 20. 2. 2024 uzavřeli smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 60 000 Kč, kterou se zavázal žalovaný splácet ve 48 měsíčních splátkách po 4 103 Kč s úrokem ve výši 78,08 % ročně.
18. Z Předžalobní výzvy ze dne 4. 9. 2025 včetně podacího archu ze stejného dne soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu.
19. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.
20. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
21. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle odst. 3 vázaným spotřebitelským úvěrem je spotřebitelský úvěr, který je vázaný na koupi zboží nebo poskytnutí služby, s výjimkou spotřebitelského úvěru na bydlení.
22. Dle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
23. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
24. Na základě shora uvedeného, po zhodnocení všech uvedených důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti (bez pochybností o jejich pravosti a pravdivosti), dospěl soud k tomuto závěru.
25. Mezi žalobkyní a žalovaným byla v elektronické podobě v souladu s § 2395 o. z. uzavřena dne 20. 9. 2024 Smlouva o úvěru č. [hodnota], která je svou povahou spotřebitelskou smlouvou ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V souladu s § 86 cit. zákona byla žalobkyně, pod sankcí neplatnosti smlouvy, povinna posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně této své povinnosti nedostála, když vycházela pouze z údajů uvedených žalovaným, jeho lustrací ve veřejných rejstřících (ISIR, SOLUS, NRKI apod.) a z příjmu žalovaného ze zaměstnání, který řádně ověřila výpisy z bankovního účtu. Toto prověření však nebylo dostačující, neboť nemohlo vést k celkovému posouzení finančních poměrů žalovaného a k řádnému a podloženému závěru o jeho schopnosti úvěr v budoucnu splácet, a to i s ohledem na to, že žalovaným doložené příjmy byly poměrně nízké a jeho výdaje byly buď téměř ve stejné výši, či přesahovaly příjmy. Pouhé zjištění výše příjmu bez ověření výše výdajů navíc nemůže vést k závěru, že žalovaný disponuje dostatečnými peněžitými prostředky na splácení úvěru. Žalobkyně si měla finanční situaci žalovaného ověřit alespoň celkovým výpisem z bankovního účtu, obzvláště za situace, kdy mu již byl poskytnut jeden úvěr ze strany žalobkyně a ze strany jiných poskytovatelů další dva, u kterých byl dokonce v prodlení s úhradou splátek.
26. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, kterou mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Povinnost věřitele zaobírat se s péčí řádného hospodáře úvěruschopností dlužníka, tedy ověřovat si jím tvrzené skutečnosti, je pak podrobně řešena např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.
27. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele.
28. K tomu je třeba podotknout, že důraz je třeba klást i na povinnost vést a uchovávat záznamy týkající se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl.
29. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a spotřebitelská smlouva ze dne 20. 9. 2024 je tak absolutně neplatná. Žalovaný má povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu jako specifické bezdůvodné obohacení dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Protože žalobkyně prokázala, že poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 45 000 Kč a že žalovaný na úvěrovou smlouvu uhradil částku 3 141 Kč, započetl tuto platbu soud na jistinu úvěru a dospěl k závěru, že žalovaný je povinen žalobkyni uhradit částku 41 859 Kč. Ohledně úroků a dalšího příslušenství se pak jedná o nároky z neplatné smlouvy. Soud tedy žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl.
30. Závěrem soud konstatuje, že i kdyby žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, shledal by soud úvěrovou smlouvu ze dne 20. 9. 2024 absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z. a § 588 o. z., neboť roční úroková sazba ve výši 68,34 % je mnohonásobně vyšší oproti průměrné roční úrokové sazbě poskytované u úvěrů domácností na spotřebu v září 2024 bankami, která činila 8,7 % ročně (ustálená judikatura připouští dvojnásobnou, výjimečně trojnásobnou roční úrokovou sazbu). Takovémuto jednání podnikatelů, kterým zneužívají své silnější postavení na úkor spotřebitele k vynucení v podstatě lichevních úroků, není možné poskytnout ochranu. Protože ujednání o úrocích je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, jak vyplývá z § 2395 o. z., nelze tuto část od úvěrové smlouvy oddělit ve smyslu § 576 o. z. a smlouvu je třeba považovat za neplatnou pro hrubý rozpor s dobrými mravy jako celek. I v tomto případě by tedy soud posuzoval nárok žalobkyně jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2291 o. z. a žalobu by v celém rozsahu zamítl.
31. Pro úplnost soud uvádí, že nevyhověl žalobkyni ani co do nároku na zaplacení úroků z prodlení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uzavřel, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nejvyšší soud dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. V souladu s citovanými závěry dospěl soud k závěru, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny. Takové prodlení nastane až uplynutím lhůty tří dnů dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Potřeba delší lhůty k plnění, resp. lhůty přiměřené možnostem žalovaného, zjištěna nebyla, když žalovaný zůstal v řízení nečinný, k jednání se nedostavoval, na žalobu nereagoval.
32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 5 542,9 Kč, přičemž tato částka představuje 22,84 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61,42 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 38,58 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 408 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 68 157 Kč sestávající z částky 3 860 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby uvedený v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, účast na jednání dne 24. 2. 2026) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 17 240 Kč ve výši 3 620,4 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že za podání ze dne 25. 11. 2025, dne 5. 2. 2026 a dne 13. 2. 2026 náhradu nákladů nepřiznal, když skutečnosti v těchto podáních uvedené měly být součástí již žaloby.