Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 24 800 Kč od 10. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 6 756 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 756 Kč od 10. 3. 2024 do zaplacení zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 967 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [Jméno advokáta], advokáta.
Odůvodnění
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 13. 12. 2024 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s tím, že původní věřitelka, společnost [právnická osoba], se [adresa], IČ [IČO] uzavřela se žalovanou dne 26. 9. 2023 smlouvu o úvěru č. 763710006, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 24 800 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 9. 3. 2024. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, a proto byl původní věřitelkou opakovaně vyzývána k úhradě dluhu. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 6. 12. 2023.
2. Předmětem žaloby je pohledávka v celkové výši 31 556 Kč, skládající se z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 24 800 Kč, ze smluvního úroku, který v době zesplatnění činil 5704 Kč, a dále smluvní pokuty v souladu se smlouvou o úvěru, která v době zesplatnění činila 1052 Kč.
3. Původní věřitelka úvěr žalované vyplatila dne 26. 9. 2023 převodem z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované č. [č. účtu] var. s. 4404322. S ohledem na to, že žalobkyně nemůže doložit listiny, na základě kterých byla prověřována úvěruschopnost žalované, požádala pro tento případ o přiznání částek z titulu bezdůvodného obohacení.
4. Žalovaná se v řízení nijak nevyjádřila.
5. Z provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav:
6. Ze smlouvy o úvěru č. 763710006 včetně dodatku č. 1,2,3 vyplynulo, že mezi původní věřitelkou a žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované krátkodobý úvěr ve výši 24 800 Kč, žalovaná se zavázala tuto částku původní věřitelce splatit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 704 Kč do 26. 10. 2023. Úvěr byl žalované poskytnut v hotovosti proti podpisu smlouvy. Dodatky 1 až 3 byla splatnost posunuta do 4. 2. 2024, přičemž žalovaná se zavázala hradit nadto pevný úrok ve výši 3 x 5 704 Kč (tj. 17 112 Kč).
7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023 včetně přílohy vyplynulo, že pohledávka za žalovanou z předmětné smlouvy byla postoupena na žalobkyni s účinností k témuž dni. V této souvislosti pak bylo z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 7. 2024 včetně podacího lístku zjevné, že žalovaná byla o tomto postoupení původní věřitelkou písemně informována a byla vyzvána k úhradě částky 31 556 Kč.
8. Z výpisu z běžného účtu u banky [Anonymizováno] a plateb z 21. 12. 2023 a 6. 1. 2024 soud nezjistil nic rozhodného pro danou věc.
9. Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 9. 3. 2024 včetně soud zjistil, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení částky 31 556 Kč.
10. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Dne 26. 9. 2023 došlo mezi společností [právnická osoba], se [adresa], IČ [IČO] a žalovanou k uzavření smlouvy o (spotřebitelském) úvěru. Výše úvěru činila 24 800 Kč a sjednané příslušenství celkem 5 704 Kč. Celkem měla žalovaná původní věřitelce zaplatit 30 504 Kč do 26. 10. 2023. Žalobkyně již nemůže prokázat tvrzení o tom, jak byla prověřována úvěruschopnost žalované. Žalovaná z titulu této smlouvy neuhradila ničeho. Pohledávka za žalovanou z uvedené úvěrové smlouvy byla následně postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna. Následně byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných částek prostřednictvím právního zástupce žalobkyně.
11. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
16. Na základě uvedeného závěru o skutkovém stavu věci, v souvislosti se shora citovanými zákonnými ustanoveními, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Předmětný právní vztah soud posoudil jako úvěrovou smlouvu dle § 2395 o. z. uzavřenou v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, když původní věřitelka poskytla žalované peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 uvedeného zákona. Původní věřitelka proto měla povinnost před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zkoumat úvěruschopnost žalované nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a je-li nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.
17. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 vyložil, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“
18. V daném případě bylo nepochybné, že se žalobkyně nemůže prokázat, že její právní předchůdkyně splnila své povinnosti předvídané v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tedy že před uzavřením smlouvy vycházela z dostatečných informací týkajících se majetkové situace žalované. Proto je na místě přijmout závěr, že původní věřitelka před uzavřením smlouvy v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neprověřila úvěruschopnost žalované.
19. S ohledem na uvedené soud dospěl k přesvědčení, že vzhledem k tomu, že původní věřitelka nedostála shora uvedeným požadavkům, stala se předmětná spotřebitelská smlouva podle § 580 odst. 1 o. z., neplatnou, přičemž k této neplatnosti přihlédl soud podle § 588 o. z. i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 dostupný na www.nalus.usoud.cz).
20. V řízení však bylo prokázáno, že žalované byla částka ve výši 24 800 Kč ze strany původní věřitelky prokazatelně poskytnuta, a proto je žalovaná povinna s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy tuto žalobkyni, na níž byla pohledávka z uvedené smlouvy postoupena v souladu s § 1879 a násl. o. z., vrátit coby bezdůvodné obohacení dle § 2991 a násl. o. z. a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, avšak ve výši snížené o již uhrazenou částku (v předmětné věci 0 Kč). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021-262 pak plyne, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje zvláštní úpravu bezdůvodného obohacení, neboť se zabývá otázkou splatnosti plnění z neplatné úvěrové smlouvy. Konkrétně stanoví, že dlužník je povinen vrátit celou nesplacenou jistinu (tj. s ohledem na neplatnost smlouvy bez veškerého sjednaného příslušenství) v době přiměřené jeho možnostem. Dlužník se tak ani nemůže dostat do prodlení s úhradou svého dluhu, proto věřiteli, který úvěr poskytl (potažmo žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena), nemůže svědčit ani právo na zaplacení úroků z prodlení.
21. Vzhledem ke všem výše uvedenému závěru tak soud zavázal žalovanou k zaplacení (vrácení) poskytnuté jistiny úvěru v celkové výši 24 800 Kč. Tuto povinnost pak žalované uložil zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), neboť s ohledem na pasivitu žalované v řízení nebyly soudu známy žádné okolnosti, které by odůvodňovaly určit jí lhůtu k plnění delšího trvání.
22. Soud přiznal žalobkyni též nárok na zákonný úrok z prodlení podle ust. § 1970 o. z. ve výši dané nařízení vl. 351/2013 Sb., ode dne následujícího po předžalobní výzvě právního zástupce žalobkyně (vše výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu žaloba musela být zamítnuta (výrok II.)
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 967 Kč, přičemž tato částka představuje 57,18 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 78,59 % a úspěchu žalované v rozsahu 21,41 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 263 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 31 556 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. (vše ve znění do 31. 12. 2024) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 029 Kč ve výši 216 Kč.