Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

17 C 186/2023

Soud: Obvodní soud pro Prahu 3Datum rozhodnutí: 5. 6. 2024Senát: Obvodní soud pro Prahu 3Č. j.: 17 C 186/2023-51Soudkyně: JUDr. Markéta Písaříková Ph.D.Agenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 7. 8. 2024Předmět řízení: pro 21 786 Kč s příslušenstvím
smlouva o úvěru
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 20. 11. 2026 máme 605 451 z 616 245 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 400 Kč od 17. 2. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do požadované částky 3 386 Kč s se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 386 Kč od 17. 2. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6 305,08 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 21 786 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi její právní předchůdkyní, společností [právnická osoba] IČO [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „původní věřitelka“) a žalovaným byla dne 14. 12. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Na základě této původní věřitelka žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 18 400 Kč na jeho bankovní účet v den v uzavření smlouvy, žalovaný se zavázal poskytnutou částku včetně úroku za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 386 Kč vrátit do 13. 1. 2023. Žalovaný však porušil své smluvní povinnosti, když ničeho neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2022 byla předmětná pohledávka vůči žalovanému postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně tak po žalované z titulu této smlouvy požaduje částku 18 400 Kč jako dlužnou jistinu, částku 3 386 Kč jako sjednaný úrok, zákonný úrok z prodlení od 17. 2. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřila.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 14. 12. 2022 vyplynulo, že mezi původní věřitelkou a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 18 400 Kč, žalovaný se zavázal tuto částku původní věřitelce splatit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 386 Kč do 13. 1. 2023. Úvěr byl žalovanému poskytnut bankovním převodem.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2022 včetně přílohy vyplynulo, že pohledávka za žalovaným z předmětné smlouvy byla postoupena na žalobkyni. V této souvislosti pak bylo z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 7. 2023 včetně podacího lístku zjevné, že žalovaná byla o tomto postoupení původní věřitelkou písemně informována a byla vyzvána k úhradě částky 15 810 Kč.

6. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Dne 14. 12. 2022 došlo mezi společností [právnická osoba] a žalovaným k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Výše úvěru činila 18 400 Kč a sjednané příslušenství celkem 3 386 Kč. Celkem měl žalovaný původní věřitelce zaplatit 21 786 Kč do 13. 1. 2023. Původní věřitelka před uzavřením úvěrové smlouvy nijak neověřila úvěruschopnost žalovaného. Pohledávka za žalovaným z uvedené úvěrové smlouvy byla následně postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Následně byla žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek prostřednictvím právního zástupce žalobkyně.

7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Na základě uvedeného závěru o skutkovém stavu věci, v souvislosti se shora citovanými zákonnými ustanoveními, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Předmětný právní vztah soud posoudil jako úvěrovou smlouvu dle § 2395 o. z. uzavřenou v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, když původní věřitelka poskytla žalované peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 uvedeného zákona. Původní věřitelka proto měla povinnost před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zkoumat úvěruschopnost žalované nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a je-li nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.

13. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 vyložil, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ Dále Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dovodil, že věřitel této své povinnosti nedostojí, vyjde-li z objektivně nedoloženého prohlášení dlužníka o jeho majetkových poměrech, přičemž na tomto ničeho nezmění ani skutečnost, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. V této souvislosti lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 AS 30/2015-39, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že povinností věřitele je nejen aktivně zjišťovat a prověřovat majetkové poměry dlužníka, ale tyto údaje rovněž náležitě ověřit (např. potvrzením zaměstnavatele dlužníka o výši příjmů, výpisy z bankovního účtu apod.).

14. V daném případě soud dospěl k přesvědčení, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že její právní předchůdkyně splnila své povinnosti předvídané v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tedy že před uzavřením smlouvy vycházela z dostatečných informací týkajících se majetkové situace žalované. Původní věřitelka před uzavřením smlouvy v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neposoudila úvěruschopnost žalovaného.

15. S ohledem na uvedené soud dospěl k závěru, že předmětná spotřebitelská smlouva se podle § 580 odst. 1 o. z., stala neplatnou, přičemž k této neplatnosti přihlédl soud podle § 588 o. z. i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 dostupný na www.nalus.usoud.cz).

16. V řízení však bylo prokázáno, že žalované byla částka ve výši 18 400 Kč ze strany původní věřitelky prokazatelně poskytnuta (proti podpisu smlouvy), a proto je žalovaný povinen s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy tuto žalobkyni, na níž byla pohledávka z uvedené smlouvy postoupena v souladu s § 1879 a násl. o. z., vrátit coby bezdůvodné obohacení dle § 2991 a násl. o. z. a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, avšak ve výši snížené o již uhrazenou částku. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021-262 pak plyne, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje zvláštní úpravu bezdůvodného obohacení, neboť se zabývá otázkou splatnosti plnění z neplatné úvěrové smlouvy. Konkrétně stanoví, že dlužník je povinen vrátit celou nesplacenou jistinu (tj. s ohledem na neplatnost smlouvy bez veškerého sjednaného příslušenství) v době přiměřené jeho možnostem. Dlužník se tak ani nemůže dostat do prodlení s úhradou svého dluhu, proto věřiteli, který úvěr poskytl (potažmo žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena), nemůže svědčit ani právo na zaplacení úroků z prodlení.

17. Vzhledem ke všem výše uvedenému závěru tak soud zavázal žalovaného k zaplacení (vrácení) poskytnuté jistiny úvěru, tedy v celkové výši 18 400 Kč. Tuto povinnost pak žalovanému uložil zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), neboť s ohledem na pasivitu žalované v řízení nebyly soudu známy žádné okolnosti, které by odůvodňovaly určit jí lhůtu k plnění delšího trvání spolu s úrokem z prodlené z této částky (viz. ust. § 1970 o. z.). Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.1. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 305,08 Kč, přičemž tato částka představuje 68,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 84,46 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 15,54 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 872 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 21 786 Kč sestávající z částky 1 980 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 840 Kč ve výši 1 436,40 Kč.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací