18 C 56/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 94 705 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši [částka], které se žalovaný zavázel splácet spolu s poplatky v 21měsíčních splátkách po [částka]. Celkem tak měl splatit [částka]. Žalovaný splátky řádně a včas nehradil. Žalovaný na úvěrovou smlouvu uhradil pouze 5 000 Kč. Žalovaná částka se tak skládá z jistiny ve výši 48 370,06 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 46 334,94 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 602,36 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 353,35 Kč, dále žalobkyně požadovala rovněž zaplacení úroků ve výši 12,75 % p. a. z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalovaného z pracovní smlouvy a z výpisů z bankovního účtu, současně byl ověřen insolvenční rejstřík. Smlouvou ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný ničeho neuhradil ani přes zaslanou předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Z listinných důkazů nacházejících se ve spise soud dospěl k následujícím skutkovým zjištění.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] a smluvních podmínek soud zjistil, že se v uvedené smlouvě společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s poplatkem ve výši 49 705 Kč splatit celkem částkou 99 705 Kč. Úroková sazba dle smlouvy činila 86 % jako pevná po celou dobu trvání smlouvy, RPSN činilo 134,42 %. Celková dlužná částka byla splatná formou 21měsíčních splátek vždy ke konci splátkového období, které bylo nastaveno jako měsíční, výše jedné splátky činila 4 748 Kč.

5. Z potvrzení o provedení transakce č. l. 35 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala žalovanému na jeho účet dne [datum] částku 50 000 Kč pod VS [var. symbol], ve zprávě pro příjemce bylo uvedeno „SMLOUVA C. [Anonymizováno] “.

6. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný při žádosti o úvěr uvedl, že je nájemníkem, má středoškolské vzdělání, je ženatý, nemá vyživovací povinnost k dětem, pracuje na plný úvazek jako [Anonymizováno], čisté příjmy činí 40 000 Kč, další čisté příjmy domácnosti 25 000 KČ, externí splátky 3 000 Kč, odhadované měsíční výdaje 6 000 Kč. Čistý příjem žalovaného měl být ověřen dokumenty, a to pracovní smlouvou [Anonymizováno] a výpisy z bankovního účtu za [Anonymizováno].

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy č. [hodnota] soud zjistil, že dne [datum] byla společností [právnická osoba] pohledávka za žalovaným z úvěrové smlouvy č. [hodnota] postoupena na žalobkyni8. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně dokladu o odeslání soud zjistil, že společnost [právnická osoba] informovala žalovaného o postoupení pohledávky ze smlouvy číslo [hodnota], a to včetně příslušenství této pohledávky, na žalobkyni. Současně byl žalovaný vyzván k úhradě částky 130 590,28 Kč do 10 dnů od data doručení dopisu.9. Z předžalobní výzvy včetně dokladu o odeslání soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného dne [datum] k úhradě dlužné částky ve výši 102 178,98 Kč do [datum].10. Z tabulky umoření na č. l. 31 soud zjistil, že ke dni [datum] žalovaný na úvěrovou smlouvu uhradil celkem 5 000 Kč.11. Na základě předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu.12. Dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou částku splatit formou 21měsíčních splátek, výše jedné splátky činila 4 748 Kč, celkem měl uhradit 99 705 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil pouze 5 000 Kč. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo vycházeno z měsíčního příjmu žalovaného ve výši 40 000 Kč, celkového příjmu domácnosti 65 000 Kč, externích splátek 3 000 Kč a z odhadovaných měsíčních výdajů 6 000 Kč. Žalovanému byla před podáním žaloby zaslána předžalobní výzva. Uvedená pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni dne [datum], o čemž byl žalovaný informován.13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.18. Podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.19. Podle § 588 o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.20. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.21. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).22. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.23. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.24. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.25. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne [datum] podle § 2395 o. z. smlouvu o úvěru, na kterou dopadá i zákon o spotřebitelském úvěru, když žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval v postavení spotřebitele podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě právní předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele – žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.26. V projednávaném případě žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je [Anonymizováno] a má příjem 40 000 Kč (příjem domácnosti pak činil 65 000 Kč), tento příjem přitom měl být dle zákaznické karty ověřován pracovní smlouvou a výpisy z účtu za měsíce [Anonymizováno]. K tomu je však třeba uvést, že žalobkyně k tomuto tvrzení nepředložila žádné důkazy, je přitom třeba klást důraz i na povinnost žalobkyně (resp. právní předchůdkyně žalobkyně) vést a uchovávat záznamy týkající se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl. Soud tak nemá za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně skutečně uvedenými dokumenty před uzavřením smlouvy o úvěru disponovala, v tomto ohledu tedy nelze mít za to, že by příjmová stránka žalovaného byla dostatečně ověřována. Rovněž pak byla zcela nedostatečně zkoumána a prověřována otázka výdajů žalovaného, když bylo vycházeno jen z údajů poskytnutých samotným žalovaným (žalovaný uvedl, že má externí splátky 3 000 Kč a výdaje pouze odhadl na 6 000 Kč). Pokud žalobkyně dále uvedla, že žalovaný byl lustrován v insolvenčním rejstříku, je třeba zopakovat, že pouhá okolnost, že žalovaný je lustrován v insolvenčním rejstříku s negativním výsledkem, k řádnému splnění povinnosti zkoumat pasivní stránku úvěruschopnosti žalovaného nepostačuje. Navíc k této lustraci rovněž nebyl předložen žádný důkaz. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně soudu nepředložila žádné doklady o majetkových a dalších poměrech žalovaného, které by mohly vést k závěru o splnění zákonné povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí.27. S ohledem na výše uvedené tedy nelze než uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že by byla před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně posuzována úvěruschopnost žalovaného, a na předmětnou smlouvu je tedy třeba ve smyslu § 87 odst. 1 citovaného zákona hledět jako na absolutně neplatnou. Soud pak současně uvádí, že smlouvu o úvěru nelze považovat za platnou také vzhledem ke sjednanému úroku ve výši 86 % (RPSN 134,42 %), resp. poplatku, pod který žalobkyně řadí i úrok, a který byl téměř ve stejné výši jako jistina. Uvedená výše je totiž již na první pohled nepřiměřená, a to zejména ve spotřebitelských vztazích, v nichž není možné poskytnout ochranu takovému jednání podnikatelů, kterým zneužívají své silnější postavení na úkor spotřebitele k vynucení v podstatě lichevních úroků. Výše sjednaných úroků je zcela zjevně nepřiměřená i úrokům, které v době uzavření smlouvy požadovaly banky u úvěrů s podobnými parametry. V daném případě přitom neplatně dohodnutý úrok z úvěru (resp. poplatek) činí neplatnou celou smlouvu, neboť ujednání o úroku nelze od jejího ostatního obsahu oddělit. Zdejšímu soudu je totiž z jeho úřední činnosti známo, že právní předchůdkyně žalobkyně jako profesionál na trhu nebankovních úvěrů poskytuje úvěry pravidelně s úroky v nemravné výši, na čemž je její podnikání založeno, a přesto, že jsou jí známy závěry Nejvyššího soudu i nižších soudů ohledně této problematiky. Soud má proto za to, že právní předchůdkyně žalobkyně by úvěrovou smlouvu bez takto vysokého úroku (resp. poplatku), tedy bez její neplatné části (§ 576 o. z.) nesjednala. Z těchto důvodů činí neplatně sjednaný úrok neplatnou celou úvěrovou smlouvu (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. 21 Co 266/2024-31). Na uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení žalobkyně, že úrok v takové výši (86 %) nebyl po žalovaném nikdy požadován. Žalovaný měl dle smlouvy od počátku splácet jistinu spolu s poplatkem v téměř totožné výši, což ve své podstatě odpovídá úroku 100 %, neboť poplatek je třeba posuzovat jako úrok.28. Žalobkyni, na kterou byla v souladu s § 1879 a násl. o. z. pohledávka její právní předchůdkyně za žalovaným postoupena, lze tedy v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy přiznat pouze právo na zaplacení poskytnutých peněžních prostředků, které jí žalovaný dosud nevrátil, a to z titulu práva na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. a § 2993 o. z. Jestliže bylo žalovanému na základě předmětného úvěrového vztahu poskytnuto plnění v celkové výši 50 000 Kč a žalovaný na ně uhradil pouze 5 000 Kč, je povinen vydat žalobkyni dosud nevrácený rozdíl ve výši 45 000 Kč. V tomto rozsahu je tedy žaloba důvodná. Žalovanému byla stanovena lhůta k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy do 3 dnů, neboť žalovaný netvrdil žádné okolnosti ohledně svých možností dluh hradit (výrok I. tohoto rozsudku). Co do zbytku soud žalobu zamítl, neboť se jedná o nároky z neplatné smlouvy (výrok II. tohoto rozsudku).29. Ve sporu byl žalovaný úspěšnější, a proto by měl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný však žádné náklady řízení neúčtoval a podle obsahu spisu mu ani žádné nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III. tohoto rozsudku).