Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 20 000 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
II. Žaloba se co do částky 12 679,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 12 679,29 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 944,33 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 16. 5. 2025 domáhala zaplacení částky 32 676,29 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno], s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČO: [IČO], dále jen „právní předchůdkyně“. Na základě této smlouvy o spotřebitelském úvěru byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal mimo dlužnou jistinu zaplatit částku ve výši 12 676,29 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru. Žalovaný se uvedené zavázal splatit do 11. 9. 2023. Žalovaný na úvěr neuhradil ničeho. Právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni na základě smlouvy ze dne 5. 3. 2025. Žalovaný ničeho neuhradil ani na základě předžalobní výzvy ze dne 15. 3. 2025.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel dne 19. 9. 2022 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] [IČO] IČO, , jako věřitelem, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno], na základě které se zavázala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému přenechat peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit v celkové částce 33 929,38 Kč do 11. 9. 2023 ve 12 měsíčních splátkách po 2 827 Kč. Částka 33 929,38 Kč se skládala z částky 20 000 Kč jako jistiny, částky 12 676,29 Kč jako poplatku za zpracování úvěru a úroku ve výši 1 253,09 Kč (viz Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [Anonymizováno] a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Právní předchůdkyně žalobkyně převedla dne 20. 9. 2022 na účet č. číslo [č. účtu] částku 20 000 Kč (Potvrzení o platbě – [právnická osoba]. ve výši 20 000 Kč). Dne 5. 3. 2025 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na základě níž byly na žalobkyni postoupeny pohledávky z předmětných smluv o spotřebitelském úvěru (viz Dílčí smlouva o postoupení pohledávek, vč. Přílohy, řádek [Anonymizováno]). Dopisem ze dne 15. 3. 2025 bylo žalovanému postoupení oznámeno (Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 3. 2025). Výzvou ze dne 15. 3. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky do tří dnů (Výzva k úhradě ze dne 15. 3. 2025 včetně podacího lístku/archivu doručenky).
4. Společnost [Anonymizováno] potvrdila, že na účet žalovaného bylo převedeno 20 000 Kč. (sdělení [Anonymizováno]).
5. Žalobkyně byla usnesením č. j. [spisová značka] ze dne 7. 8. 2025 doručeným právnímu zástupci žalobkyně dne 11. 8. 2025 vyzvána k doplnění tvrzení a předložení důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. K uvedenému žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala právní předchůdkyně zejména lustrací ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, SOLUS, EUCB a BRKI. Dále uvedla, že právní předchůdkyně vycházela z dokladů poskytnutých žalovaným, ty však již žalobkyně nemá k dispozici.
6. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022, dále jen „ZoSÚ“, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1,2 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
11. Podle § 580 odst. 1 o. z., v účinném znění, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžadují.
12. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
16. Podle § 1880 odst. 1 o. z., postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
18. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy ZoSÚ.
19. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.
20. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.
21. Podle rozsudku Nejvyššího ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.
22. Právní předchůdkyně žalobkyně měla pak dle § 86 ZoSÚ před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně však neprokázala, že by právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného jakkoli prověřila. Nepředložila žádné listiny, jaký byl výsledek zkoumání úvěruschopnosti prověřením databází ISIR, CEE, SOLUS, EUCB a BRKI.
23. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavního soudu a Evropského soudního dvora soud došel k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 19. 9. 2022 je absolutně neplatná i přes zákonnou dikci. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). Žalobkyně, na kterou byla v souladu s § 1879 a násl. o. z. pohledávka její právní předchůdkyně za žalovaným postoupena, v řízení prokázala, že žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný neuhradil ničeho. Soud proto žalobkyni přiznal částku 20 000 Kč, co do zbytku žalobu v částce 12 679,29 Kč zamítl včetně zákonného úroku z prodlení. Vzhledem k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy soud poskytnuté peněžní prostředky představující jistinu úvěru v nevrácené výši 20 000 Kč posoudil jako nárok na bezdůvodné obohacení, které je žalovaný v souladu s § 2991 o. z. povinen vydat žalobkyni.
24. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ je splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru odvislá od možností spotřebitele. Povinnost tvrdit, že není v možnostech a schopnostech spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu úvěru ihned, a svá tvrzení doložit, nese v plném rozsahu sám spotřebitel. V tomto směru žalovaný v řízení ničeho netvrdil, natož aby tak prokázal, a proto soud dospěl k závěru, že byl schopen vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky v zbylé výši již ke dni 11. 9. 2023, tedy do data, kdy byl úvěr splatný.
25. Vzhledem k tomu, že tak žalovaný neučinil, dostala se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení a částku 20 000 Kč je povinen žalobkyni zaplatit v souladu s § 1970 o. z. i se zákonným úrokem z prodlení, běžícím od dne následujícího její splatnosti ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 944,33 Kč, přičemž tato částka představuje 22,42 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61,21 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 38,79 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 308 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 32 676,29 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč. Za podání ze dne 7. 8. 2025 a dne 15. 9. 2025 soud náhradu nákladů nepřiznal, když skutečnosti uvedené v těchto podáních již měly být součástí žaloby.