20 C 202/2024

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 30. 6. 2024 se žalobkyně domáhala po žalovaném 1) zaplacení částky 866 891,50 Kč s příslušenstvím a zcela stejnou částku včetně příslušenství požadovala i po žalované 2). Svůj žalobní nárok odůvodnila žalobkyně tím, že [adresa] je vlastníkem mimo jiné pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], obec [adresa], který je ve svěřené správě žalobkyně. Na tomto pozemku se nachází objekt občanské vybavenosti č. p. [Anonymizováno], označovaný účastníky, a to i v předchozích soudních řízeních, jako velkoprodejna [název]. Podílovými spoluvlastníky této stavby jsou žalovaný 1) a žalovaná 2), každý v rozsahu jedné ideální poloviny. Žalovaní podle žalobkyně nemají žádný právní titul k tomu, aby byla jejich stavba umístěna na pozemku parc. č. [hodnota], k. ú. [adresa], a tím se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacují. Žalobkyně v žalobě uvedla, že stejná právní otázka mezi stejnými účastníky byla již řešena v předchozích soudních řízeních, zejména ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 7 C 473/2015, a dále[Anonymizováno] v určovacím řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 178/2016. Podle žalobkyně z těchto rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že žalovaní nejsou vlastníky garáží nacházejících se pod velkoprodejnou [název] a že tyto garáže nejsou součástí budovy č. p. [Anonymizováno] ve vlastnictví žalovaných. Žalobkyně proto vycházela z toho, že žalovaní užívají pozemek parc. č. [hodnota] bez právního důvodu, a za období od 1. 7. 2021 do 30. 6. 2022 a od 1. 7. 2022 do 30. 6. 2023 po nich požaduje vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného. Výši bezdůvodného obohacení žalobkyně odvozovala ze znaleckého posudku znalecké kanceláře [právnická osoba]. ze dne 16. 4. 2024, č. 1846-97/2024. Podle tohoto posudku činilo obvyklé nájemné za pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] za období od 1. 7. 2021 do 30. 6. 2022 částku 853 277 Kč a za období od 1. 7. 2022 do 30. 6. 2023 částku 880 506 Kč, celkem tedy částku 1 733 783 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky stavby č. p. [hodnota] každý jednou polovinou, požaduje žalobkyně po každém z nich polovinu této částky, tj. částku 866 891,50 Kč. Spolu s touto částkou požadovala po žalovaném 1) zákonný úrok z prodlení od 21. 6. 2024 a po žalované 2) zákonný úrok z prodlení od 22. 6. 2024. Žalovaní neuhradili žalobkyní požadované částky ani poté, co je žalobkyně k jejich úhradě písemně vyzvala.

2. Žalovaný 1) k podané žalobě uvedl, že uplatněný nárok neuznává ani zčásti. Za nesporné označil, že žalovaným patří do podílového spoluvlastnictví stavba č. p. [hodnota], označovaná jako [název], která se nachází na pozemku parc. č. [hodnota], k. ú. [adresa], ve správě žalobkyně. Sporné však podle žalovaného 1) je, zda garáže tvořící podle jeho tvrzení první podlaží [název] jsou součástí [název], či zda jsou vlastnictvím hlavního města Prahy ve správě žalobkyně. Žalovaný 1) poukazoval na to, že podle jeho názoru se [název] v rozhodujícím rozsahu nenachází přímo na pozemku, nýbrž na garážích. Namítal, že v předchozích řízeních nebylo dostatečně vyřešeno, zda jsou garáže věcí samostatnou, či součástí jiné stavby. Žalovaný 1) dále poukazoval na řízení vedená pod sp. zn. 7 C 473/2015, 17 C 178/2016 a 19 C 313/2021, přičemž měl za to, že závěry dřívějších rozhodnutí nelze v tomto řízení pouze mechanicky přebírat. Žalovaný 1) dále uvedl, že v případě, že by garáže byly právně shledány jako součást [název], měl by naopak on vůči žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání garáží žalobkyní a za jejich přenechávání k užívání třetím osobám. Z tohoto důvodu žalovaný 1) uplatnil vůči žalobkyni předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2024 nárok na zaplacení částky 5 922 000 Kč za užívání garáží za období od 1. 11. 2021 do 1. 11. 2024 a v tomto řízení započetl svou tvrzenou pohledávku proti žalobnímu nároku žalobkyně ve výši 866 891,50 Kč.

3. Žalovaná 2) ve svém vyjádření uvedla, že částku 866 891,50 Kč uhradila žalobkyni ve dvou splátkách, a to dne 15. 11. 2024 částku 466 891,50 Kč a dne 18. 11. 2024 částku 400 000 Kč. Uvedla, že jistinu uhradila ihned poté, co se o této částce dozvěděla. Uznala nárok žalobkyně co do jistiny ve výši 866 891,50 Kč, avšak neuznala nárok na úrok z prodlení a nárok na náhradu nákladů řízení. Svou obranu založila především na tvrzení, že předžalobní výzva jí nebyla řádně doručena, neboť žalobkyně jí ji nezaslala do datové schránky, ačkoliv žalovaná 2) jako právnická osoba datovou schránku má. Dle žalované 2) se proto nemohla s výzvou seznámit a reagovat na její obsah před zahájením soudního řízení.

4. Žalobkyně podáním ze dne 12. 5. 2025 vzala vůči žalované 2) žalobu zpět co do jistiny ve výši 866 891,50 Kč, neboť žalovaná 2) tuto jistinu po podání žaloby uhradila. Žalobkyně však dále požadovala po žalované 2) zaplacení úroku z prodlení do doby úhrady jistiny. U jednání dne 28. 5. 2026 žalobkyně dále vzala vůči žalované 2) žalobu částečně zpět co do části požadovaného příslušenství, a to v rozsahu uvedeném ve výroku IV. tohoto rozsudku. Žalovaná 2) se zpětvzetím žaloby vyslovila souhlas. Řízení bylo v této části zastaveno dle § 96 o. s. ř.

5. U jednání dne 22. 7. 2025 žalobkyně sdělila, že dne 18. 7. 2025 obdržela od žalovaného 1) částku 800 000 Kč. U jednání dne 28. 5. 2026 žalobkyně vzala vůči žalovanému 1) žalobu částečně zpět. Uvedla, že z částky 800 000 Kč započetla částku 115 952,63 Kč na zákonný úrok z prodlení za období od 1. 7. 2024 do 18. 7. 2025 ve výši 12,75 % ročně a částku 684 047,37 Kč na jistinu pohledávky. Žalobkyně proto vzala žalobu zpět co do jistiny ve výši 684 047,37 Kč a dále co do části požadovaného příslušenství, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Žalovaný 1) se zpětvzetím žaloby vyslovil souhlas, avšak namítal, že částka 800 000 Kč měla být použita pouze na úhradu jistiny. Řízení bylo v této části zastaveno dle § 96 o. s. ř.

6. Soud ve věci provedl následující dokazování (odst. 7. – 21. tohoto rozsudku).

7. Z výpisů z katastru nemovitostí soud zjistil, že pozemek parc. č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [adresa], je ve vlastnictví [Anonymizováno] a je ve svěřené správě žalobkyně. Jedná se o pozemek vedený jako zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1 597 m2. Z výpisu z katastru nemovitostí dále soud zjistil, že budova č. p. [hodnota], objekt občanské vybavenosti, zapsaná na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], je ve spoluvlastnictví žalovaného 1) a žalované 2), každého v rozsahu jedné ideální poloviny.

8. Ze znaleckého posudku znalecké kanceláře [právnická osoba]. ze dne 16. 4. 2024, č. 1846-97/2024, soud zjistil, že znaleckým úkolem bylo určení ceny obvyklého nájemného pozemku parc. č. [hodnota], k. ú. [adresa], za období od 1. 7. 2021 do 30. 6. 2024. Předmětem ocenění byl pozemek parc. č. [hodnota] vedený jako zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1 597 m2. [právnická osoba] v posudku uvedla, že místní šetření nebylo provedeno, neboť podklady poskytnuté objednavatelem a podklady z veřejných zdrojů byly dostačující. Pozemek se nachází v k. ú. [adresa], na křižovatce [adresa] a [Anonymizováno], v docházkové vzdálenosti od tramvajové zastávky [Anonymizováno], přičemž veškerá občanská vybavenost je v docházkové vzdálenosti. Ze znaleckého posudku soud dále zjistil, že protože nebylo možné nalézt dostatečné množství srovnatelných vzorků zastavěných pozemků k pronájmu, byla výše obvyklého nájemného určena z obvyklé ceny pozemku. Znalecká kancelář použila porovnávací metodu, vycházela ze srovnatelných zastavěných pozemků na [adresa] a v nejbližším okolí, zejména na [adresa] a ve [Anonymizováno]. Výše obvyklého nájmu byla stanovena ve výši 5 % z obvyklé ceny pozemku, když u stavebních pozemků se podle znaleckého posudku jedná o obvyklé rozpětí 4 až 8 % z ceny nemovitosti a vzhledem k povaze oceňovaného pozemku, jeho poloze, využitelnosti a tomu, že je zastavěn, se znalec přiklonil k sazbě 5 %. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že obvyklé nájemné za pozemek parc. č. [hodnota], k. ú. [adresa], činilo za období od 1. 7. 2021 do 30. 6. 2022 částku 853 277 Kč, za období od 1. 7. 2022 do 30. 6. 2023 částku 880 506 Kč a za období od 1. 7. 2023 do 30. 6. 2024 částku 947 847 Kč. V závěru znaleckého posudku byly tyto částky po zaokrouhlení uvedeny jako 853 300 Kč, 880 500 Kč a 947 800 Kč. Pro účely žaloby však žalobkyně vycházela z nezaokrouhlených částek 853 277 Kč a 880 506 Kč za první dvě uvedená období, celkem tedy z částky 1 733 783 Kč.

9. U jednání dne 12. 3. 2026 soud vyslechl [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] ze znalecké kanceláře [právnická osoba]. Z jejich výslechu soud zjistil, že setrvaly na závěrech znaleckého posudku ze dne 16. 4. 2024. [tituly před jménem] [jméno FO] uvedla, že se pro účely posudku pokoušely nalézt i pozemky pronajímané se stavbou, například se stavbou supermarketu, avšak takové srovnatelné pozemky se nepodařilo nalézt. Proto bylo vycházeno z ocenění samotného pozemku a jeho ceny obvyklé. V případě srovnatelných pozemků znalecká kancelář vycházela z pozemků, na kterých se nacházely bytové domy, tedy ze zastavěné plochy a nádvoří, zejména v oblasti Žižkova a blízkého okolí. Obě vyslechnuté osoby uvedly, že skutečnost, že pod daným supermarketem se nacházejí garáže, nemá vliv na obvyklé nájemné za předmětný pozemek. [tituly před jménem] [jméno FO] dále uvedla, že podle jejího názoru nemá na výši obvyklého nájemného vliv ani to, že se na daném pozemku nachází více nemovitostí různých vlastníků. [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] dále uvedly, že srovnatelné pozemky uvedené ve znaleckém posudku, například o výměrách 396 m2 či 517 m2, jsou relevantní pro určení obvyklé ceny i ve vztahu k posuzovanému pozemku o výměře 1 597 m2. [tituly před jménem] [jméno FO] uvedla, že rozdíl ve výměře mezi pozemkem o výměře 400 až 500 m2 a pozemkem o výměře přibližně 1 500 až 1 600 m2 nemá zásadní vliv na jednotkovou cenu za 1 m2; rozdíly by se mohly projevit u velmi malých pozemků nebo naopak u pozemků o výměrách v řádu 10 000 m2. Znalkyně dále vysvětlila, že pro výběr srovnatelných pozemků byl použit systém OctopusPro, přičemž následně byly vybrané pozemky odborně prověřovány z hlediska jejich podobnosti s oceňovaným pozemkem.

10. Žalobkyně a žalovaná 2) učinili v řízení za nesporné, že žalovaná 2) zaplatila žalobkyni dne 15. 11. 2024 částku 466 891,50 Kč a dne 18. 11. 2024 částku 400 000 Kč.

11. Z výběru položek bankovních výpisů žalobkyně ze dne 21. 7. 2025 soud zjistil, že na účet žalobkyně č. [č. účtu] byla dne 18. 7. 2025 z účtu č. [č. účtu] připsána částka 800 000 Kč. U této platby byl uveden popis položky „užívání pozemku parc.č. [hodnota] [adresa] “, variabilní symbol [var. symbol] a datum zaplacení 18. 7. 2025. Z tohoto výběru položek bankovních výpisů tedy soud zjistil, že žalovaný 1) zaplatil žalobkyni dne 18. 7. 2025 částku 800 000 Kč. Žalovaný 1) při samotném provedení platby neurčil, na co plnění má být použito, tj. rovněž nebylo určeno, zda má být platba použita pouze na jistinu žalované pohledávky či i na příslušenství.

12. Z přípisu právního zástupce žalovaného 1) ze dne 6. 2. 2026 adresovaného právnímu zástupci žalobkyně soud zjistil, že žalovaný 1) nesouhlasil se způsobem, jakým žalobkyně započetla úhradu ve výši 800 000 Kč. Namítal, že splatnost pohledávky nemohla nastat již jeden den po doručení předžalobní výzvy, ale až po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě, tedy podle jeho názoru dne 30. 6. 2024. Dále uvedl, že výše nároku byla pro žalovaného 1) sporná, neboť žalovaný 1) rozporoval závěry znaleckého posudku, a právě proto uhradil dne 18. 7. 2025 žalobkyni pouze částku 800 000 Kč. Právní zástupce žalovaného 1) v tomto přípisu dále uvedl, že jeho klient plnil při spornosti výše pohledávky na jistinu, dosahuje-li výše 800 000 Kč, a teprve v případě, že by touto platbou byla jistina uhrazena, mělo být plněno i na příslušenství. Z téhož přípisu soud dále zjistil, že žalovaný 1) nesouhlasil ani s tím, aby žalobkyně směšovala tuto platbu 800 000 Kč s další úhradou žalovaného 1) ze dne 20. 10. 2025 ve výši 850 000 Kč, kterou žalovaný 1) podle uvedeného přípisu spojoval s další předžalobní upomínkou žalobkyně ze dne 17. 9. 2025 za jiné období.

13. Z rozhodnutí Obvodního národního výboru v Praze 3 ze dne 31. 5. 1978 soud zjistil, že bylo vydáno stavební povolení na stavbu označenou jako [Anonymizováno] tedy I. etapu přestavby [Anonymizováno]. Ze stavebního povolení vyplývá, že se jednalo o komplex bytové výstavby zahrnující obytné domy, objekt velkoprodejny a garáže, tedy o stavební celek, jehož jednotlivé části však měly vlastní funkční určení a byly následně samostatně kolaudovány.

14. Z kolaudačního rozhodnutí ze dne 24. 7. 1981 soud zjistil, že bylo povoleno užívání bytového domu A, přičemž podzemní, první a druhé podlaží byly z tohoto kolaudačního rozhodnutí vyňaty a měly být kolaudovány samostatně.

15. Z kolaudačního rozhodnutí Obvodního národního výboru v Praze 3 ze dne 10. 3. 1983 soud zjistil, že bylo povoleno užívání objektu [Anonymizováno] – velkoprodejny. Tato stavba byla popsána jako objekt obsahující první a druhé nadzemní podlaží, v prvním nadzemním podlaží se nacházely prodejní prostory a související provozní místnosti a ve druhém nadzemním podlaží zázemí pro zaměstnance a další provozní místnosti. Jako budoucí uživatel byl uveden státní podnik [právnická osoba].

16. Z kolaudačního rozhodnutí ze dne 17. 7. 1984 soud zjistil, že bylo povoleno užívání veřejného prostranství u velkoprodejny, které tvoří vlastní střechu podzemních garáží u objektu A a trojúhelníkovou plochu mezi prodejnou a [Anonymizováno] ulicí.

17. Z kolaudačního rozhodnutí ze dne 18. 1. 1985 soud zjistil, že bylo povoleno užívání objektu označeného jako spodní stavba domu A a stání u domu B. U objektu [Anonymizováno] je v rozhodnutí uvedeno, že monolitická část objektu zaujímá tři podlaží pod obytným objektem A, z východní strany k tomuto monolitu přiléhá montovaný železobetonový skelet velkoprodejny, pod kterou jsou v suterénu tohoto skeletu umístěna krytá stání pro automobily a jiná menší vozidla. V rozhodnutí je dále uvedeno, že tato stání provozně souvisí s dispozicí v monolitické části a jsou součástí tohoto objektu. Jako budoucí uživatel byl uveden [Anonymizováno].

18. Z privatizačního projektu týkajícího se provozní jednotky Velkoprodejna [název] soud zjistil, že předmětem privatizace byla budova samoobsluhy včetně movitého zařízení. Pozemek nebyl předmětem prodeje. V privatizačním projektu bylo uvedeno, že samostatný stavební celek provozní jednotky je vybudován na objektu podzemních garáží a že tyto garáže tvoří nedílnou součást komplexu obytných domů [adresa] nacházejícího se na pozemcích ve vlastnictví obce.

19. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 5. 2017, č. j. 17 C 178/2016-99, soud zjistil, že žaloba nynějších žalovaných na určení jejich spoluvlastnického práva ke stavbě garáží a na určení, že garáže postavené na pozemcích parc. č. [Anonymizováno], [hodnota] a [Anonymizováno] jsou součástí budovy č. p. [hodnota], byla zamítnuta. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, č. j. 25 Co 410/2017-130, soud zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Odvolací soud se v tomto rozhodnutí zabýval otázkou, zda žalovaní vydražili pouze velkoprodejnu [název], nebo zda její součástí byly i garáže. Dospěl k závěru, že žalovaní se vlastníky garáží na základě příklepu v dražbě konané dne 9. 10. 1992 nestali. Odvolací soud v této věci vyšel zejména z privatizačního projektu, aukční karty, úvěrové a zástavní dokumentace i následného nakládání s vydraženým majetkem a uzavřel, že vůlí zúčastněných subjektů bylo privatizovat pouze provozní jednotku prodejny potravin, tedy nadzemní část stavby, nikoli podzemní garáže. Současně však odvolací soud řešil i obecnou otázku součásti věci. Výslovně uvedl, že stavebně-technické propojení není samo o sobě jediným určujícím kritériem toho, co je a není součástí stavby, a že kardinální podmínkou pro posouzení objektu jako samostatné věci je jeho samostatná funkce. Zdůraznil, že kategorický závěr žalovaných, podle něhož jsou garáže součástí jejich stavby pouze proto, že existuje část společných stavebních základů či jednotný konstrukční systém, není namístě, neboť zcela pomíjí další, významnější kritérium, jímž je nutnost funkčního propojení. Odvolací soud přitom uzavřel, že garáže nikdy nebyly funkčně ani provozně propojeny s velkoprodejnou, nebylo s nimi spojeno právo užívat prodejnu a z garáží neexistoval přímý vstup ani vjezd do stavby prodejny; funkčně byly naopak spjaty s užíváním obytných domů. Dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, č. j. 22 Cdo 2520/2018-160, a ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 264/19.

20. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 6. 2021, č. j. 7 C 473/2015-433, soud zjistil, že v řízení mezi žalobkyní a žalovanými o vydání bezdůvodného obohacení za předchozí období soud řešil rovněž otázku garáží nacházejících se pod velkoprodejnou [název]. Soud v této věci dospěl k závěru, že žalovaní se vlastníky garáží nestali, že garáže nejsou součástí velkoprodejny [název] a že žalovaným proto nesvědčí vzájemný nárok za užívání garáží žalobkyní. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. 16 Co 375/2021-488, soud zjistil, že odvolací soud původně za rozhodný a postačující důkaz pro řešení otázky vlastnictví garáží považoval privatizační projekt, z něhož dovodil, že předmětem privatizace byla budova velkoprodejny [název] a movité zásoby, zatímco pozemek a garáže předmětem privatizace nebyly. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2022, č. j. 16 Co 375/2021-573, vydaného po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, soud zjistil, že odvolací soud se již výslovně zabýval předběžnou otázkou, zda garáž je součástí prodejny [název]. Připustil, že v daném případě je dáno fyzické spojení stavebních objektů, a to jednak garáže a bytového domu, jednak garáže a prodejny, vyplývající ze specifického způsobu výstavby celého komplexu KBV 1. Zároveň však uzavřel, že společný železobetonový skelet není jediným rozhodným prvkem pro specifikaci věci v právním smyslu. Odvolací soud zdůraznil, že prodejna byla od počátku své existence samostatnou ucelenou autonomní jednotkou ve smyslu technickém, právním, funkčním i provozním, byla samostatným předmětem právních vztahů, zejména předmětem privatizace, zástavou při poskytnutí úvěru a následně vkladem do obchodní společnosti, a fakticky existovala a sloužila svému účelu bez potřeby garáže. Odvolací soud výslovně označil za nedůvodné až účelové přeceňování stavebně-technické stránky věci a připomněl, že pevné fyzické spojení nemusí nutně znamenat i právní spojení. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2022 a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, č. j. 28 Cdo 1483/2023-603, soud zjistil, že závěr o tom, že garáže nejsou součástí prodejny [název] a že žalovaní nejsou jejich vlastníky, obstál i v dalších instancích. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 3128/23, soud zjistil, že ústavní stížnost žalovaných proti rozhodnutím vydaným ve věci 7 C 473/2015 byla odmítnuta a Ústavní soud výslovně konstatoval, že obecné soudy dospěly k určujícímu závěru, že garáže nejsou součástí stavby prodejny, ústavně souladným způsobem.

21. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 9. 2024, č. j. 19 C 313/2021-190, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 21 Co 419/2024-222, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2025, č. j. 28 Cdo 1899/2025-243, soud zjistil, že v dalším řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) bylo rozhodováno o vydání bezdůvodného obohacení za užívání téhož pozemku za období od 1. 7. 2018 do 30. 6. 2021. Žalobě bylo vůči žalovanému 1) vyhověno. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 2025 doplnil dokazování mimo jiné stavebním povolením, kolaudačními rozhodnutími a privatizačním projektem a dospěl k závěru, že garáže nejsou součástí prodejny [název]. Odvolací soud znovu zdůraznil, že z kolaudačního rozhodnutí ze dne 18. 1. 1985 je sice patrné stavebně-technické propojení prodejny [název] a garáží železobetonovým skeletem, tento stavebně-technický prvek však není rozhodující pro posouzení obrany žalovaného, že garáže jsou součástí prodejny [název]. Podle odvolacího soudu stavebně-technické propojení není jediným určujícím kritériem toho, co je a není součástí stavby; žalovaný přehlížel, že dalším a významnějším kritériem je otázka funkčního propojení, které u prodejny [název] a garáží zcela absentuje. Naopak funkční propojení je podle odvolacího soudu zřejmé mezi garážemi a bytovým domem A, čemuž odpovídá i kolaudační rozhodnutí ze dne 18. 1. 1985 a údaj o budoucím uživateli [Anonymizováno]. Odvolací soud dále uzavřel, že prodejna [název] byla od počátku samostatnou věcí v právním slova smyslu, a to po stránce technické, funkční i provozní, neboť provozní propojení mezi garážemi a prodejnou z kolaudačních rozhodnutí neplyne, ale naopak z nich plyne její samostatnost. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 9. 2025 dovolání žalovaného odmítl a uzavřel, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Nejvyšší soud zároveň uvedl, že závěr odvolacího soudu o povaze garáží není zjevně nepřiměřený a že otázka vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně byla posouzena správně.

22. Z předžalobní výzvy ze dne 19. 6. 2024 adresované žalovanému 1) soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného 1) k úhradě částky 866 891,50 Kč. Z dodejky a detailní informace [právnická osoba] k zásilce soud zjistil, že tato zásilka byla žalovanému 1) dodána dne 20. 6. 2024.

23. Z předžalobní výzvy ze dne 19. 6. 2024 adresované žalované 2) soud zjistil, že žalobkyně vyzvala rovněž žalovanou 2) k úhradě částky 866 891,50 Kč. Z detailní informace [právnická osoba] k zásilce soud zjistil, že zásilka adresovaná žalované 2) byla dne 21. 6. 2024 doručována a pro nezastižení adresáta uložena na poště. Z dodejky bylo dále zjištěno, že zásilka byla následně vrácena jako nevyzvednutá.

24. Dle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

25. Dle § 505 občanského zákoníku platí, že součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.

26. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

27. Dle § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli a věřitel s tím souhlasí.

28. Dle § 1970 občanského zákoníku platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný; výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením.

29. Dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Dle § 2999 odst. 1 občanského zákoníku platí, že není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

31. Dle § 17 zákona č. 300/2008 Sb., zákon o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, platí, že umožňuje-li to povaha dokumentu, orgán veřejné moci jej doručuje jinému orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje na místě. Umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě. Doručuje-li se způsobem podle tohoto zákona, ustanovení jiných právních předpisů upravující způsob doručení se nepoužijí.

32. Dle § 18a zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů platí, že informační systém datových schránek umožňuje dodávání dokumentů z datové schránky fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby do zpřístupněné datové schránky jiné osoby.

33. Po provedeném dokazování a řídíc se shora uvedenými zákonnými ustanoveními dospěl soud k jednoznačnému závěru, že žaloba je v části, ve které nebyla pro částečná zpětvzetí zastavena, důvodná. V řízení bylo prokázáno, že pozemek parc. č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [adresa], je ve vlastnictví [Anonymizováno] a ve svěřené správě žalobkyně. Dále bylo prokázáno, že na tomto pozemku se nachází budova č. p. [hodnota], objekt občanské vybavenosti, jejíž spoluvlastníky jsou žalovaný 1) a žalovaná 2), každý v rozsahu jedné ideální poloviny. Žalovaní v řízení netvrdili ani neprokázali existenci žádného smluvního či jiného právního titulu, na základě kterého by byli oprávněni mít stavbu č. p. [hodnota] umístěnou na pozemku parc. č. [hodnota] bez náhrady. Zásadní obranou žalovaného 1) byla opětovná námitka, že stavba č. p. [hodnota] se fakticky nenachází přímo na pozemku žalobkyně, nýbrž na garážích, které mají být podle žalovaného 1) součástí [název], případně že bez vyřešení vlastnictví a právní povahy garáží nelze žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení přiznat. Soud této obraně nepřisvědčil. Soud v této souvislosti vycházel nejen z předchozích rozhodnutí soudů, nýbrž také z důkazů, které byly v tomto řízení znovu provedeny, zejména ze stavebního povolení, kolaudačních rozhodnutí a privatizačního projektu. Soud provedl tyto důkazy mimo jiné proto, aby si i v tomto řízení posoudil předběžnou otázku právní povahy garáží samostatně, a nikoliv pouze mechanicky převzal závěry dřívějších rozhodnutí. Po provedení těchto důkazů soud dospěl ke stejnému závěru jako soudy rozhodující v předchozích řízeních, tedy že nelze učinit závěr, že by garáže, nad nimiž se nachází prodejna [název], byly ve vlastnictví žalovaných nebo že by byly součástí budovy č. p. [hodnota]. Z kolaudačního rozhodnutí ze dne 10. 3. 1983 vyplývá, že předmětem kolaudace velkoprodejny byla dvě nadzemní podlaží, tedy vlastní prodejna a její provozní a administrativní zázemí. V kolaudačním rozhodnutí ze dne 18. 1. 1985 je uvedeno, že garáže byly kolaudovány jako součást spodní stavby domu A a jako provozně související s monolitickou částí obytného objektu. Jako budoucí uživatel velkoprodejny byl uveden podnik [právnická osoba], zatímco jako budoucí uživatel garáží byl uveden [Anonymizováno]. Již tato samostatná kolaudace a odlišné určení budoucích uživatelů svědčí proti závěru, že garáže byly součástí privatizované velkoprodejny. Tento závěr je dále potvrzen privatizačním projektem. V něm je výslovně uvedeno, že předmětem prodeje je budova samoobsluhy včetně movitého zařízení, zatímco pozemek předmětem prodeje není. Zároveň je zde uvedeno, že samostatný stavební celek provozní jednotky je vybudován na objektu podzemních garáží a že tyto garáže tvoří nedílnou součást komplexu obytných domů [adresa] nacházejícího se na pozemcích ve vlastnictví obce. Soud tak nemá pochybnost o tom, že v rámci privatizace nebyly na nabyvatele velkoprodejny převedeny garáže. Soud se v tomto směru ztotožňuje i se závěry učiněnými v řízení sp. zn. 17 C 178/2016, podle kterých žalovaní nenabyli vlastnické právo ke garážím na základě příklepu v dražbě konané dne 9. 10. 1992. Stejně tak se soud ztotožňuje se závěry učiněnými v řízení sp. zn. 7 C 473/2015 a sp. zn. 19 C 313/2021, v nichž bylo opakovaně dovozováno, že garáže nejsou součástí velkoprodejny [název]. V řízení sp. zn. 19 C 313/2021 přitom Městský soud v Praze doplnil dokazování právě stavebním povolením, kolaudačními rozhodnutími a privatizačním projektem a výslovně uzavřel, že stavebně-technické propojení garáží a prodejny není samo o sobě rozhodující, neboť absentuje funkční propojení garáží s prodejnou; naopak funkční propojení garáží je zřejmé ve vztahu k obytnému domu A. Soud považuje za podstatné také to, že závěry ve věci 7 C 473/2015 obstály po dovolacím i ústavněprávním přezkumu. Ústavní soud v usnesení ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 3128/23, výslovně uvedl, že k určujícímu závěru, že garáže nejsou součástí stavby prodejny, dospěly obecné soudy ústavně souladným způsobem. Také Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 9. 2025, č. j. 28 Cdo 1899/2025-243, ve věci 19 C 313/2021 uvedl, že odvolací soud při posouzení otázky, zda garáže jsou součástí stavby č. p. [hodnota], vzal v potaz zákonná kritéria a jeho závěr není zjevně nepřiměřený. S ohledem na § 13 občanského zákoníku by pak bylo překvapivé a nepředvídatelné, kdyby soud v tomto řízení za totožného skutkového a právního základu dospěl k závěru odlišnému, aniž by pro takovou odchylku existovaly nové a přesvědčivé důvody. Žádné takové důvody však v tomto řízení zjištěny nebyly. Naopak provedené důkazy potvrzují závěry učiněné již v předchozích řízeních. Soud proto uzavírá, že žalovaní jako spoluvlastníci budovy č. p. [hodnota] užívají pozemek parc. č. [hodnota], k. ú. [adresa], bez právního důvodu. Tím na jejich straně vzniká bezdůvodné obohacení dle § 2991 občanského zákoníku. Jelikož užívání cizího pozemku nelze vrátit v naturální podobě, má žalobkyně právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny, v daném případě ve výši obvyklého nájemného dle § 2999 odst. 1 občanského zákoníku.

34. Tvrzená kompenzační námitka žalovaného 1) založená na údajném nároku za užívání garáží žalobkyní není důvodná. Tato námitka stojí na předpokladu, že garáže jsou ve vlastnictví žalovaného 1), resp. žalovaných, nebo že jsou součástí budovy č. p. [hodnota]. Tento předpoklad však v řízení prokázán nebyl. Naopak z výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že garáže nejsou součástí budovy č. p. [hodnota] a žalovaní nejsou jejich vlastníky. Žalovaný 1) proto nemá proti žalobkyni pohledávku, kterou by bylo možné proti nároku žalobkyně úspěšně započíst.

35. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, soud vycházel ze znaleckého posudku [právnická osoba]. ze dne 16. 4. 2024 a z výslechu osob podílejících se na jeho zpracování. Znalecký posudek je přesvědčivý, vnitřně logický a odpovídá účelu, pro který byl zpracován. Soud neshledal důvod jeho závěry zpochybnit. Z výslechu [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] bylo navíc dostatečně vysvětleno, proč nebylo možné použít přímé srovnání s nájmy obdobných zastavěných pozemků se stavbou supermarketu, proč bylo vycházeno z obvyklé ceny pozemku a proč sazba 5 % odpovídá povaze oceňovaného pozemku. Soud nepovažuje za důvodnou ani námitku, že znalecký posudek nebral v úvahu existenci garáží pod velkoprodejnou. Z výslechu [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] bylo zjištěno, že tato skutečnost nemá vliv na obvyklé nájemné za předmětný pozemek. Zadáním znaleckého posudku bylo ocenění obvyklého nájemného za pozemek parc. č. [hodnota], a nikoliv ocenění právního vztahu ke garážím. Existence garáží pod stavbou č. p. [hodnota] proto nemění závěr o obvyklém nájemném za pozemek jako takový. Soud tedy vychází z toho, že obvyklé nájemné za období od 1. 7. 2021 do 30. 6. 2022 činilo částku 853 277 Kč a za období od 1. 7. 2022 do 30. 6. 2023 částku 880 506 Kč. Celkem se jedná o částku 1 733 783 Kč. Jelikož žalovaný 1) a žalovaná 2) jsou spoluvlastníky budovy č. p. [hodnota] každý v rozsahu jedné poloviny, odpovídá výše bezdůvodného obohacení každého z nich částce 866 891,50 Kč.

36. U žalované 2) je nesporné, že po podání žaloby uhradila celou jistinu ve výši 866 891,50 Kč, a to ve dvou splátkách dne 15. 11. 2024 a 18. 11. 2024. Vzhledem k tomu žalobkyně vzala žalobu co do jistiny vůči žalované 2) zpět a soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Předmětem meritorního rozhodování vůči žalované 2) tak zůstalo pouze příslušenství v rozsahu, ve kterém žalobkyně žalobu nevzala zpět. Obrana žalované 2), že jí předžalobní výzva měla být zaslána výlučně do datové schránky, není důvodná. Povinnost doručovat dokumenty prostřednictvím datové schránky dle § 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb. dopadá na orgány veřejné moci při doručování jejich dokumentů, nikoliv na advokáta při zasílání soukromoprávní výzvy k plnění za klienta. Ustanovení § 18a téhož zákona soukromoprávní dodávání dokumentů prostřednictvím datových schránek umožňuje, avšak obecně je neukládá jako povinnost. Podmínky předžalobní výzvy pro účely náhrady nákladů řízení jsou upraveny v § 142a odst. 1 o. s. ř., podle něhož postačí zaslání výzvy na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu žalovaného. Tato podmínka byla v projednávané věci splněna zasláním výzvy na adresu sídla žalované 2). Soud k tomu dodává, že byť by z praktického hlediska bylo vhodnější zasílat obdobné výzvy právnickým osobám do datové schránky, absence takového postupu sama o sobě nečiní předžalobní výzvu neúčinnou ani nezbavuje žalovanou 2) odpovědnosti za prodlení. Z detailní informace [právnická osoba] bylo zjištěno, že zásilka byla žalované 2) doručována na adresu jejího sídla a dne 21. 6. 2024 byla uložena pro nezastižení adresáta. Žalovaná 2) si navíc vzhledem k předchozím řízením mezi účastníky musela být před podáním žaloby vědoma, že žalobkyně uplatňuje, případně bude uplatňovat, další nároky z titulu užívání pozemku parc. č. [hodnota] stavbou č. p. [hodnota] bez právního důvodu. Soud pak v souvislosti s doručením předžalobní výzvy žalované 2) připomíná znění § 573 občanského zákoníku, tedy že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Zásilka s výzvou žalované 2) byla žalobkyní odeslána dne 19. 6. 2024. Žalobkyni tak byl vůči žalované 2) důvodně přiznán na základě § 1970 občanského zákoníku zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně, z částky 866 891,50 Kč od 1. 7. 2024 do 15. 11. 2024 a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 399 999,50 Kč od 16. 11. 2024 do 18. 11. 202437. V případě obou žalovaných je však nutné v jejich prospěch uznat, že se nemohli dostat do prodlení již dne 22. 6. 2024. Z obou předžalobních výzev ze dne 19. 6. 2024 totiž vyplývá, že právní zástupce žalobkyně poskytl žalovaným lhůtu k plnění do 30. 6. 2024. Teprve marným uplynutím této lhůty se žalovaní mohli dostat do prodlení, tedy od 1. 7. 2024. Žalobkyně reflektovala tuto skutečnost tím, že vzala žalobu vůči oběma žalovaným co do zákonného úroku z prodlení do 30. 6. 2024 zpět. Řízení bylo v této části zastaveno.38. U žalovaného 1) bylo prokázáno, že dne 18. 7. 2025 zaplatil žalobkyni částku 800 000 Kč. Mezi účastníky vznikl spor o to, zda tato částka měla být započtena pouze na jistinu, jak tvrdil žalovaný 1), nebo nejprve na příslušenství a teprve poté na jistinu, jak tvrdila žalobkyně. Soud v této otázce vycházel z § 1932 odst. 1 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení se plnění započte nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli a věřitel s tím souhlasí. V daném případě nebylo prokázáno, že by žalovaný 1) při samotném plnění projevil jednoznačnou vůli, že částka 800 000 Kč má být použita pouze na jistinu, a už vůbec nebylo prokázáno, že by žalobkyně s takovým odchylným určením souhlasila. Z výběru položek bankovních výpisů žalobkyně totiž bylo zjištěno, že žalovaný 1) u platby ze dne 18. 7. 2025 uvedl pouze obecnou poznámku „užívání pozemku parc.č. [hodnota] [adresa] “ a variabilní symbol [var. symbol]. Tato poznámka sice umožňuje dovodit, že platba souvisela s užíváním pozemku parc. č. [hodnota], nikoliv však to, že by žalovaný 1) při plnění určil, že platba má být použita na nárok řešený v tomto řízení (žalobkyně požaduje mimo toto řízení po žalovaném 1) zaplacení bezdůvodného obohacení i za další období) a už vůbec nelze dovodit z uvedeného popisu platby, zda měla sloužit výlučně na jistinu pohledávky a nikoliv na úroky z prodlení. Takové určení nebylo učiněno ani v samotném bankovním převodu, ani před jeho provedením způsobem, který by byl v řízení prokázán. Přípis právního zástupce žalovaného 1) ze dne 6. 2. 2026 představuje až následné vyjádření žalovaného 1) k tomu, jak měla být platba podle jeho názoru použita. Takové pozdější oznámení však nemůže změnit zákonné pořadí započtení plnění. Odchylné určení by muselo být učiněno při plnění a současně by s ním musela souhlasit žalobkyně jako věřitel. Žalobkyně s použitím platby výlučně na jistinu nesouhlasila a v řízení naopak výslovně uvedla, že trvá na zákonném pořadí započtení platby nejprve na příslušenství a následně na jistinu. Soud proto nemohl přisvědčit námitce žalovaného 1), že částka 800 000 Kč musela být započtena pouze na jistinu. Žalobkyně proto postupovala správně, pokud z částky 800 000 Kč započetla částku 115 952,63 Kč na zákonný úrok z prodlení a částku 684 047,37 Kč na jistinu. Po tomto započtení zůstala z původní jistiny 866 891,50 Kč neuhrazena částka 182 844,13 Kč. V tomto rozsahu je žaloba vůči žalovanému 1) důvodná. Spolu s touto částkou náleží žalobkyni vůči žalovanému 1) dle § 1970 občanského zákoníku i zákonný úrok z prodlení.39. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla vůči žalovanému 1) procesně úspěšná. Částečné zastavení řízení bylo způsobeno tím, že žalovaný 1) po podání žaloby uhradil žalobkyni částku 800 000 Kč. Nešlo tedy o zpětvzetí žaloby pro nedůvodnost žaloby, nýbrž pro chování žalovaného 1) po zahájení řízení. Skutečnost, že žalovaný 1) uhradil částku 800 000 Kč čtyři dny před prvním jednáním ve věci, nevede k závěru, že by žalobkyně zavinila vznik nákladů řízení nebo že by jí neměla být přiznána plná náhrada nákladů řízení. V době prvního jednání nebylo mezi účastníky zcela jasné, na co má být platba použita, a zároveň platba neodpovídala přesně žalované částce. Nelze proto žalobkyni vytýkat, že žalobu částečně nevzala zpět ještě před prvním jednáním tak, aby jí byla vrácena poměrná část soudního poplatku. Náklady řízení žalobkyně vůči žalovanému 1) spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 43 345 Kč a v nákladech právního zastoupení advokátem. Právnímu zástupci žalobkyně náleží odměna dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty 866 891,50 Kč ve výši 11 780 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby a vyjádření ze dne 20. 7. 2025, celkem 47 120 Kč. K tomu náleží tři režijní paušály po 300 Kč a jeden režijní paušál po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 1 350 Kč. Dále náleží odměna z tarifní hodnoty 182 844,13 Kč ve výši 8 420 Kč za každý ze tří úkonů právní služby, a to účast u jednání dne 22. 7. 2025, účast u jednání dne 12. 3. 2026 a účast u jednání dne 28. 5. 2026, celkem 25 260 Kč, a tři režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 1 350 Kč. Odměna a režijní paušály tak činí 75 080 Kč. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH, náleží žalobkyni rovněž náhrada DPH ve výši 21 %, tj. 15 766,80 Kč. Náklady právního zastoupení včetně DPH činí 90 846,80 Kč a po připočtení soudního poplatku 43 345 Kč činí celkové náklady řízení vůči žalovanému 1) částku 134 191,80 Kč.40. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) rozhodl soud rovněž podle § 142 odst. 1 o. s. ř., § 146 odst. 2 o. s. ř. a § 142a o. s. ř. Žalovaná 2) uhradila jistinu až po podání žaloby, přičemž žalobkyně jí před podáním žaloby zaslala výzvu k plnění na adresu jejího sídla. Žalobkyně má proto právo na náhradu nákladů řízení i vůči žalované 2). Námitka žalované 2), že jí výzva nebyla zaslána do datové schránky, není z důvodů uvedených výše důvodná. Náklady řízení žalobkyně vůči žalované 2) spočívají v nákladech právního zastoupení a v soudním poplatku v rozsahu, v němž nebyl žalobkyni vracen. Právnímu zástupci žalobkyně náleží odměna dle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 866 891,50 Kč ve výši 11 780 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby a vyjádření se zpětvzetím žaloby ze dne 12. 5. 2025, celkem 47 120 Kč. K tomu náleží tři režijní paušály po 300 Kč a jeden režijní paušál po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 1 350 Kč. Odměna a režijní paušály činí 48 470 Kč. DPH ve výši 21 % činí 10 178,70 Kč. Náklady právního zastoupení včetně DPH tak činí 58 648,70 Kč. K tomu soud připočetl soudní poplatek ve výši 8 669 Kč. Celkové náklady řízení žalobkyně vůči žalované 2) tak činí 67 317,70 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyně ve své specifikaci nákladů řízení ze dne 5. 6. 2026 nepožaduje po žalované 2) náhradu nákladů řízení za účast u jednání dne 22. 7. 2025, dne 12. 3. 2026 a dne 28. 5. 2026. Soud tak žalobkyni náhradu nákladů řízení za účast u uvedených jednání nepřiznal.41. O náhradě nákladů řízení státu rozhodl soud podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Státu vznikly náklady spojené s výslechem osob ze znalecké kanceláře [právnická osoba]. u jednání dne 12. 3. 2026 ve výši 3 630 Kč. Tyto náklady soud uložil k úhradě pouze žalovanému 1), neboť právě žalovaný 1) rozporoval závěry znaleckého posudku a z jeho procesní obrany vyplynula potřeba výslechu osob ze znalecké kanceláře. Žalovaná 2) v době výslechu již uhradila jistinu a v řízení vůči ní šlo fakticky pouze o otázku příslušenství a nákladů řízení. Žalovaná 2) výslech znalecké kanceláře nenavrhovala a na jeho provedení neměla podstatný procesní zájem. Proto soud považuje za spravedlivé a odpovídající výsledku řízení, aby náklady řízení státu ve výši 3 630 Kč nahradil pouze žalovaný 1).