6 C 251/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 4. 7. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 016,45 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 14. 10. 2014 Rámcovou smlouvu č. [hodnota], kdy v souladu s Obchodními podmínkami [právnická osoba]. byl žalovanému aktivován běžný účet č. [č. účtu] a žalovaný jej mohl začít plně využívat. Na základě dodatku č. [hodnota] k rámcové smlouvě ze dne 23. 1. 2021., jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 50 000 Kč, který byl dne 26. 1. 2021 schválen a žalovanému bylo umožněno jeho čerpání na účtu č. [č. účtu]. Protože žalovaný neplnil smluvní podmínky pro čerpání kontokorentu, byl mu kontokorent zablokován, žalovaný jej tedy nemohl dále čerpat. Vzhledem k závažnému porušení smluvních povinností stranou žalovanou přistoupil žalobce následně dne 9. 4. 2025 k zesplatnění kontokorentu. Ke dni zesplatnění činila dlužná pohledávka nesplacenou jistinu kontokorentu ve výši 32 597,88 Kč. Žalobkyně tak požaduje na jistině částku 32 597,88 Kč spolu se smluvním úrokem 18,90 % ročně z částky 32 597,88 Kč od 9. 4. 2025 do 30. 6. 2025, spolu se smluvním úrokem 12,00 % ročně z částky 32 597,88 Kč od 20. 4. 2025 do zaplacení, a dále zákonný úrok z prodlení z částky 32 597,88 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení a kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 658,30 Kč od 1. 3. 2025 do 8. 4. 2025. Žalovaný byl opakovaně vyzván k úhradě dlužné částky, na tyto výzvy však nereagoval a ničeho neuhradil.

2. Žalobkyně se dále domáhá zaplacení částky 3 418,57 Kč, neboť smluvními stranami bylo sjednáno, že žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku, dále se žalovaný zavázal udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatí příslušnou částku nejpozději do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobcem vyzván. Navzdory shora uvedenému se žalovaný na svém běžném účtu dostal do nepovoleného debetu ve výši 3 418,57 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Účastníci byli vyzváni, aby sdělili soudu v určené lhůtě, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s poučením, že pokud se nevyjádří, má soud za to, že nemají proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání námitek (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), a § 115a o. s. ř). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již ve svém návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, kdy soud má tedy za to, že nemá proti postupu podle § 115a o. s. ř. žádné námitky. Soud tak věc rozhodl bez nařízení jednání, jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a rozsudek veřejně vyhlásil.

5. K výzvě soudu žalobkyně k doplnění skutkových tvrzení a prokázání toho, jakým způsobem byla před uzavřením úvěrové smlouvy prověřena úvěruschopnost žalovaného uvedla, že vycházela z údajů uvedených žalovaným, jejich pravdivost si ověřovala v interních a externích databázích třetích subjektů a v registru SOLUS. Pro účely ověření tvrzení žalovaného žalobkyně vycházela mimo jiné z výpisů z účtu žalovaného, kdy s ohledem na vedení účtu od roku 2014 mohla z tohoto žalobkyně vycházet při uzavírání smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru.

6. Z rámcové smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 14. 10. 2014 soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na jejímž základě žalobkyně zřídila žalovanému běžný účet č. ú. [č. účtu]; z dodatku č. [hodnota] včetně podmínek pro čerpání kontokorentu soud dále zjistil, že k této smlouvě byl téhož dne uzavřen dodatek, na jehož základě byl žalovanému poskytnut neúčelový, nezajištěný úvěr formou kontokorentu (přečerpání běžného účtu) ve výši 50 000 Kč, úvěr byl poskytnut na dobu neurčitu s roční úrokovou sazbou 18,90 % (viz rámcová smlouva ze dne 14. 10. 2014, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Obchodní podmínky a Podmínky pro používání kontokorentu, dodatek č. [hodnota] k rámcové smlouvě ze dne 23. 1. 2021).

7. Z přehledu žádostí o úvěr soud zjistil, že žalovaný v průběhu let 2014 – 2023 (s výjimkou kontokorentu ze dne 23. 1. 2021) opakovaně neúspěšně žádal o poskytnutí půjček či kontokorentního úvěru. V rámci předmětných žádostí poskytl žalovaný různorodé, obsahově nekonzistentní informace, týkající se otázky jeho bydlení (u třetích osob, v nájmu, vlastní nemovitost) vzdělání, výdajové stránky či příjmové stránky ve smyslu zaměstnání (dělnická profese na dobu neurčitou s měsíčním příjmem 15 100 Kč, vlastní podnikání s příjmem v rozsahu 204 000 Kč- 245 402 Kč ročně).

8. Z Přehledu čerpání a splácení kontokorentu soud zjistil, že žalovaný čerpal z kontokorentu částku 32 597,88 Kč, a to ke dni 3. 7. 2025.

9. Z výpisu z účtu za období od 1. 10. 2020-31. 12. 2020 soud zjistil u žalovaného četné měsíční příjmy v různém rozsahu a plynoucí z různých zdrojů (průměrně přesahující částku 40 tisíc Kč měsíčně), současně i výdaje v odpovídajícím i vyšším rozsahu. Mimo jiné pak soud zjistil i pravidelný měsíční výdaj související s nájmem ve výši přesahující 10 000 Kč.

10. Z mimořádného výpisu z účtu žalobce za období od 28. 1. 2025-3 7. 2025 soud zjistil, že ke dni 3. 7. 2025 činil konečný zůstatek na účtu žalovaného negativní částku ve výši – 3 418,57 Kč.

11. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne 10. 4. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky 36 674,75 Kč vyplývající ze smlouvy o kontokorentu (v rozsahu jeho čerpání) a za vzniklý debet na účtu, kdy k tomuto poskytla žalobkyně žalovanému lhůtu k zaplacení do 19. 4. 2025.

12. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle odst. 3 vázaným spotřebitelským úvěrem je spotřebitelský úvěr, který je vázaný na koupi zboží nebo poskytnutí služby, s výjimkou spotřebitelského úvěru na bydlení.

14. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje18. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.22. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.23. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.24. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.25. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ... Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“26. Na základě shora uvedeného, po zhodnocení všech uvedených důkazů, kdy z dalších důkazů soud nezjistil pro rozhodnutí významné skutečnosti, a to jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (bez pochybností o jejich pravosti a pravdivosti), dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém a právním stavu.27. Mezi žalovaným a žalobkyní byl v souladu s § 2395 o. z. uzavřen dne 23. 1. 2021 dodatek k rámcové smlouvě č. [hodnota], a to ve smyslu úvěru (vedení běžného účtu s možností přečerpání), která svou povahou odpovídá smlouvě o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovaný na úvěrovou smlouvu dosud neuhradil částku 32 597,88 Kč, žalobkyně pak v důsledku porušování podmínek sjednaných při poskytnutí úvěru tento zesplatnila. Dle provedeného dokazování však žalobkyně neunesla důkazní břemeno, kdy soud má ze zjištěných a prokázaných skutečností za to, že před uzavřením příslušné smlouvy nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jakožto spotřebitele, dle § 86 daného zákona. Z žalobkyní poskytnutých výpisů z účtu žalovaného soud neshledal, že by došlo k prověření příjmové či výdajové stránky žalovaného. Z hlediska příjmové stánky soud shledal průměrnou výši příjmu v rozsahu přesahující 40 000 Kč měsíčně, zde se však nejedná o pravidelně se opakující měsíční příjem, ale příjem náhodný, nadto ze značné části sestávající z půjček nebo plateb od náhodných a převážně neopakujících se fyzických či právnických osob ([jméno FO], [jméno FO], [právnická osoba], [právnická osoba]. apod.), u kterých soud nemá dostatečné informace o tom, zda se jedná o příjmy žalovaného z podnikání, z výkonu zaměstnání či jiné příjmy, plynoucí z jiných titulů. Pokud jde o otázku výdajové stránky tato rovněž nebyla řádně posouzena, kdy z tvrzení žalobkyně vyplývá, že tato byla jednostranně určena paušální částkou ve výši 3 860 Kč. V daném případě soud shledal, že stanovení výdajové stránky paušální částkou 3 860 Kč nemůže být v daném případě považováno za dostatečné, a to mimo jiné i s odkazem na poskytnuté výpisy z bankovního účtu žalovaného. Z těchto pak vyplývá opakující se výdaj související s nájmem ve výši přesahující 10 000 Kč měsíčně. Nad rámec uvedeného soud poukazuje na skutečnost, že skutečnosti uváděné žalovaným v rámci žádostí o poskytnutí úvěrů, se v rozsahu krátkých časových období významným způsobem mění, a informace poskytnuté žalovaným tak působí značně nedůvěryhodným dojmem. Uvedené pak bezprostředně „zesiluje“ již exitující povinnost žalobkyně k ověření takto uváděných skutečností. Z uvedeného má však soud za to, že žalobkyně této povinnost zjevně nedostála a nezkoumala tak náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Spotřebitelská smlouva ze dne 23. 1. 2021 je tak absolutně neplatná a žalovaný má povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu jako specifické bezdůvodné obohacení dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelské smlouvě. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 32 597,88 Kč a dále co do částky 3 418,57 Kč, představující nepovolený debet. Co do smluvních úroků soud žalobu zamítl, neboť se jedná o nároky z neplatné smlouvy.28. Soud se dále zabýval nárokem na úrok z prodlení. Vycházel při tom z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelské smlouvě je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci neprověřených úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších poplatků a úroků, navíc v nové době splatnosti, která je buď dohodnuta mezi stranami nebo v případě sporu určena soudem a neodvisí od výzvy věřitele ale od možností a schopností dlužníka (žalované). Nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. tak věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka se splacením poskytnuté jistiny. Protože mezi účastníky k dohodě o splatnosti povinnosti vrátit poskytnutou jistinu nedošlo a žalovaný ji nevrátil ani na výzvu žalobkyně, vyšel soud z toho, že mezi účastníky je spor o stanovení této splatnosti a fakticky ji určil až svým rozhodnutím.29. Na základě shora uvedeného tedy soud zamítl žalobu rovněž co do úroku z prodlení, neboť splatnost přiznané částky nastává až uplynutím lhůty k plnění stanovené ve výroku rozsudku (vykonatelností rozsudku) a žalobkyni tedy v době rozhodnutí soudu nárok na úrok z prodlení nevznikl, neboť žalovaný v té době dosud nebyl v prodlení.30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 441 Kč, přičemž tato částka představuje částku zaplaceného soudního poplatku v plné žalobkyní zaplacené výši, přičemž žalobkyně v rámci podané žaloby a samotného žalobního návrhu jinou náhradu nákladů nepožadovala a soud v tomto smyslu žalobkyni vyhověl.31. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal soud důvody.