Výrok
I. Žaloba se co do částky 136 476,58 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 34 083,41 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 195 267,93 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 453,93 Kč za období od 11. 2. 2025 do 28. 4. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 136 476,58 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 62 012 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 569,83 Kč za období od 11. 2. 2025 do 28. 4. 2025 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 62 012 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne 28. 4. 2025 domáhala zaplacení částky 198 488,58 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 22. 6. 2022 uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota]. Sjednaný úvěrový rámec tvořil 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v částkách ve výši 3,17 % sjednaného úvěrového rámce. Celkem žalovaný načerpal částku 225 617 Kč, uhradil 163 605 Kč. Dle odstavce 6. 1. úvěrových podmínek žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 27. 1. 2025, neboť žalovaný se dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Žalobkyně po zesplatnění eviduje u žalovaného dluh ve výši 195 267,93 Kč na jistině, 1 690,65 Kč na poplatku za pojištění, 1 030 Kč na nákladech za vymáhání a 500 Kč na smluvní pokutě dle článku 7.1 Úvěrových podmínek (za prodlení s hrazením splátky), kapitalizovaný smluvní úrok ke dni podání žaloby ve výši 34 083,41 Kč, smluvní úrok ve výši 25,88 % ročně z částky 195 267,93 Kč za období od 29. 4. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 024,76 Kč za období od 11. 2. 2025 do 28. 4. 2025 a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 198 488,58 Kč od 28. 4. 2025 do zaplacení.
2. V podání ze dne 24. 7. 2025 dále žalobkyně uvedla, že v rámci posuzování úvěruschopnosti posuzuje výdajovou a příjmovou stránku žadatele o spotřebitelský úvěr prostřednictvím statistického výpočtu limitu nejvyšší měsíční splátky tzv. MLS, jak na klienta, tak na domácnost klienta, ověřuje, zda měsíční příjmy a výdaje žadatele skutečně umožňují splácet úvěr, žadateli o úvěr je rovněž vypočteno jeho kreditní skóre. Dále byly využity registry SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Pro účely výpočtů si žalobkyně od žalovaného vyžádala výpis z účtu za období od 1. 4. 2022 do 30. 4. 2022, ze kterého zjistila, že měsíční výsledek žalovaného ve výši 43 000 Kč. Z výpisu dále žalobkyně ověřila měsíční zbytné a jednorázové výdaje. Údaje rovněž ověřovala záznamem z telefonního hovoru, kdy se opětovně dotazovala na vyživovací povinnost a měsíční výdaje domácnosti. Žalovaný dále plnil splátky v období od července 2022 do ledna 2025, tedy 2,5 roku. Žalobkyně na základě svých zjištění s ohledem na výši úvěru a výši měsíční splátky shledala žalovaného schopným splácet úvěr.
3. Žalovaný podal dne 20. 6. 2025 k elektronickému platební rozkazu odpor, který blíže neodůvodnil.
4. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.
5. Dne 22. 6. 2022 uzavřela žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu, v rámci, které žalovanému poskytla revolvingový úvěr č. [hodnota]. Žalovaný při podpisu smlouvy prohlásil, že má čistý měsíční příjem ve výši 43 000 Kč, a že příjem ostatních členů domácnosti činí 30 000 Kč. Úvěrový rámec byl sjednán ve výši 40 000 Kč, roční úroková sazba ve výši 25,88 % ročně. Výše minimální splátky byla sjednána ve výši 3,166 % z úvěrového rámce, tedy 1 266 Kč měsíčně (Smlouva o revolvingovém úvěru ze 22. 6. 2022 včetně příloh – Úvěrové podmínky společnosti [Jméno žalobkyně]. – [Anonymizováno] platné od 2. 5. 2022). Žalobkyně při ověření úvěruschopnosti vycházela z registru SOLUS, JAP_PUJCKA, NRKI, CEE a ISIR. Žalobkyně počítala s čistým měsíčním příjmem žalovaného ve výši 43 000 Kč a příjmem ostatních členů domácnosti ve výši 30 000 Kč, měsíčními výdaji domácnosti 27 000 Kč, že žalovaný bydlí v podnájmu, je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, splátky jiným společnostem činí 20 766 Kč, normativní náklady na bydlení určila ve výši 11 097 Kč, životní minimum členů domácnosti určila na částku 7 440 Kč (Ověření bonity MLS a Karta klienta). Žalovaný měl v době sjednání úvěru 6 jiných existujících splátkových úvěrů s měsíčními splátkami celkem ve výši 19 466 Kč a celkovém dluhu 1 819 318 Kč (Úvěrová zpráva). Žalovaný měl zřízený účet č. [č. účtu] u společnosti [právnická osoba]., kde za měsíc duben 2022 měl celkové příjmy 148 455,28 Kč a výdaje 130 084,22 Kč. Mezi příjmy patřily zejména vklady hotovosti žalovaným (5 000 Kč), příchozí úhrady z jiného účtu žalovaného č. [č. účtu] (10 000 Kč, 20 000 Kč, 50 000 Kč), převodní příkazy KK (30 000 Kč), příchozí úhrada od [jméno FO] (8 250 Kč). Mezi vyšší výdaje patřila platba nájemného (16 500 Kč), platby [jméno FO] (3 600 Kč), další neoznačené platby na účet č. [č. účtu] (2 460 Kč, 7 200 Kč, 29 000 Kč), různá pojištění schopnosti splácet úvěru [právnická osoba] – půjčka 4,6, splácení půjčky 7 [právnická osoba] (9 061 Kč), platba na účet č. [č. účtu] (4 815 Kč) (Výpis z účtu č. [č. účtu] u společnosti [právnická osoba]., kde za měsíc duben 2022). Splátky byly původně ve výši 1 100 Kč, během října 2022 narostly na 6 332 Kč, v této výši zůstaly až do ledna 2025. V lednu 2023 dostal žalovaný první pokutu za pozdní úhradu splátky od června 2023 žalobkyně pravidelně účtovala náklady za vymáhání ve výši 300 Kč, za zpoždění s hrazením splátek. Žalovanému byla poskytnuta jistina ve výši 225 617 Kč a žalovaný zaplatil 163 605 Kč (Výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a žalobkyně úvěr zesplatnila výzvou ze dne 27. 1. 2025 odeslanou dne 28. 1. 2025, o čemž žalovaného informovala, žalovaný měl uhradit dlužnou částku do 14 dní od sepsání výzvy (Výzva ke splacení celého úvěru ze dne 27. 1. 2025 a podací arch ze dne 28. 1. 2025). Následně byl žalovaný vyzván dne 18. 2. 2025 k plnění dluhu prostřednictvím právního zástupce žalobkyně předžalobní výzvou odeslanou dne 19. 2. 2025 (Předžalobní výzva ze dne 18. 2. 2025 a podací arch ze dne 19. 2. 2025).
6. Soud dále neprovedl k důkazu záznam telefonického hovoru s žalovaným, kde měly být ověřeny měsíční výdaje domácnosti a vyživovací povinnosti žalovaného. Tento důkaz soud považuje za nadbytečný, protože toto sdělení žalovaného bylo již obsaženo v revolvingové smlouvě. Žalovaný nadto tyto údaje nesporoval, že by je žalobkyni sdělil.
7. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odstavce 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
10. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně byla povinna před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
14. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.
15. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.
16. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C–679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.
17. V daném případě žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalovaného řádně, kdy vycházela z vlastních modelů tzv. MLS a dále si vyžádala výpis účtu žalovaného. Co se týká příjmové stránky úvěruschopnosti, žalobkyně vyšla pouze z tvrzení žalovaného o výši jeho příjmu v částce 43 000 Kč měsíčně, případně 73 000 Kč jako příjmů celé domácnosti žalovaného. Pokud tato data zadala do svého interního systému, nebyla tato data nijak ověřená. Částka 43 000 Kč měsíčně nevyplývá z přiloženého výpisu z účtu žalovaného č. [č. účtu] u společnosti [právnická osoba]., za měsíc duben 2022. Žalovanému v tomto v dubnu na tento účet žádná mzda nepřišla, příjmy tvořily částky přeposílané z jiného účtu žalovaného a půjčky. Žalobkyně si o žádné dodatečné vysvětlení žalovaného nepořádala, tudíž nijak neověřila příjmovou stránku úvěruschopnosti žalovaného. U výdajové stránky sice správně počítala s historickým úvěrovým zatížením žalovaného co do částky 20 000 Kč (tedy poloviny jeho tvrzeného příjmu), výdaje na bydlení však určila pouze v částce 11 097 Kč, dle výpisu z účtu to však bylo 16 500 Kč. Celkové výdaje žalovaného jenom za duben 2022 dosáhly částky 130 084,22 Kč, přitom sám tvrdil příjem 43 000 Kč, resp. 73 000 Kč měsíčně. Soudu není známo, jak by novou splátku, která se od října 2022 (zřejmě došlo k navýšení úvěrového rámce z 40 000 Kč na 200 000 Kč) vyšplhala na 6 332 Kč mohl splácet. Není ani správný argument žalobkyně, že úvěr zesplatnila až v lednu 2025, tedy že žalovaný splácel od června 2022 do ledna 2025. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad se totiž podává, že žalovaný byl poprvé v prodlení v lednu 2023, od června 2023 byl v prodlení nepřetržitě. Zřejmě se snažil úvěr splácet prostřednictvím jiných úvěrů. Soud proto neměl za řádně prověřenou ani výdajovou stránku.
18. Soud proto dovodil, že smlouva mezi účastníky ze dne 22. 6. 2022 je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 580 odst. 1 o. z. a § 588 odst. 1 o. z. Vztah mezi stranami je možné vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).
19. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému ještě peněžní prostředky ve výši 225 617 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 163 605 Kč, a proto je povinen žalobci zaplatit částku 62 012 Kč (výrok II.). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o část jistiny ve výši 136 479,58 Kč (198 488,58 – 62 012 = 136 476,58), pojištění, o různé poplatky, smluvní úrok, či zákonný úrok z prodlení ze zamítnuté jistiny soud žalobu zamítl (výrok I.).
20. Co se týká lhůty, ve které by měl žalovaný dluh vrátit, žalovaný zůstal v této části řízení nečinný, soud nemohl dle § 87 odstavce 2 zákona o spotřebitelském úvěru zjistit, jaké jsou možnosti spotřebitel, proto je povinen dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, dále jen „o. s. ř.“, zaplatit dlužnou částku do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
21. Zákonný úrok z prodlení soud přiznal dle § 1970 o. z. v zákonné výši dle lhůty uvedené ve v zesplatňovací výzvě ze dne 27. 1 .2025, tedy ode dne 11. 5. 2025, proto soud zamítal částečně kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení požadovaný ve výši 5 024,76 Kč, co částky 3 453,93 Kč a přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 62 012 Kč od 11. 2. 2025 do 28. 4. 2025 ve výši 1 569,83 Kč a dále běžící zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 62 012 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že by náležely převážně úspěšnému žalovanému, tomu však žádné relevantní náklady řízení nevznikly, protože podal pouze odpor bez jakéhokoliv odůvodnění a následně žádal pouze o odročení jednání, které soud odročil a žalovaný následně stejně nepřišel. Soud proto výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.