Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

7 C 217/2024

Soud: Obvodní soud pro Prahu 3Datum rozhodnutí: 29. 8. 2024Senát: Obvodní soud pro Prahu 3Č. j.: 7 C 217/2024-37Samosoudkyně: Mgr. Veronika HlinkováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 4. 10. 2024Předmět řízení: 17 405 Kč s příslušenství
smlouva o úvěruinsolvencepostoupení pohledávky
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žaloba se co do částky 6 405 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 400,64 Kč, kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 3 778,20 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 594,42 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a se smluvním úrokem ve výši 27,48 % ročně z částky 12 594,42 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 594,53 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 17 405 Kč s příslušenstvím. Mezi právní [právnická osoba], na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit částku ve výši 6 735 Kč jako součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 090 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 27,48 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 795 Kč. Žalovaná se uvedené zavázala splatit v 45 týdenních splátkách po 483 Kč, kdy poslední splátka měla připadnout na 30. 8. 2022. Poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 13. 2. 2022. Ke dni 18. 6. 2022, kdy provedla právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslení, činila dlužná jistina 12 594,42 Kč a dlužný poplatek 4 810,58 Kč. Žalovaná ke dni postoupení pohledávky uhradila celkem částku 4 000 Kč. Na základě smlouvy ze dne 21. 9. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení částky 17 405 Kč, která sestává z dlužné jistiny ve výši 12 594,42 Kč a z dlužných poplatků ve výši 4 810,58 Kč, dále uplatňuje kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 3 778,20 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 400,64 Kč, smluvní úrok 27,48 % ročně z dlužné částky 12 594,42 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z dlužné částky 12 594,42 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Ač vyzvána, žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila. V podání ze dne 3. 8. 2024 k výzvě soudu žalobkyně sdělila, že úvěruschopnost žalované zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně řádně a s odbornou péčí, a to na základě informací získaných od žalované.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, přičemž žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, vyzval soud žalovanou podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoli jí předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.

4. Na základě předložených listin soud ve věci zjistil soud tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo] ze dne 19. 10. 2021 a zařazení zákazníka do pojistného programu bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba], IČ: [IČO], poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč. Strany si sjednaly poplatek za poskytnutí finančních prostředků ve výši 6 735 Kč, tento sestával z úroku ve výši 3 090 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, částky za flexibilní a komfortní splácení 2 x 795 Kč a doplňkového pojištění 1 350 Kč. Žalovaná měla celkově zaplatit 21 735 Kč. Dlužná částka měla být hrazena ve 45týdenních splátkách po 483 Kč, úroková sazba v případě úhrady dlužné částky ve 45 splátkách činila 44 %.

6. Ze smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že je spotřebitelský úvěr poskytnut dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Z tabulky umoření ze dne 2. 10. 2023 bylo zjištěno, že dluh žalované činil 15 000 Kč a žalovaná na něj zaplatila 4 000 Kč (1 000 Kč a 6 x 500 Kč).

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 včetně tabulky bylo zjištěno, že pohledávka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru za žalovanou č. smlouvy [tel. číslo] byla následně postoupena na žalobkyni.

9. Z oznámení ze dne 29. 9. 2023 včetně podacího lístku bylo zjištěno, že žalobkyně vyrozuměla žalovanou o postoupení pohledávky dopisem.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 28. 3. 2024 včetně podacího lístku bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky prostřednictvím zástupce žalobkyně.

11. Z výpisu z obchodního rejstříku ze dne 12. 12. 2022 byly ověřeny údaje žalobkyně.

12. Na základě provedeného dokazování tak soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 19. 10. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo], na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč. Částku ve výši 21 735 Kč (sestávající se z úvěru ve výši 15 000 Kč, úroku ve výši 3 090 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, částky za flexibilní a komfortní splácení 2 x 795 Kč a doplňkového pojištění 1 350 Kč) měla žalovaná splatit v hotovosti v celkem v 45týdenních splátkách po 483 Kč. Žalovaná se s úhradou úvěru dostala do prodlení. Žalovaná celkem uhradila 4 000 Kč. Následně byla pohledávka za žalovanou z výše uvedené smlouvy postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna. K zaplacení dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem zástupce žalobkyně, který jí byl odeslán dne 28. 3. 2024.

13. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

14. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, , ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje17. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.21. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.22. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.23. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.24. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.25. V rozsudku ze dne 20.4.2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ... Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“26. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.27. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.28. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované řádně, když vyšla z údajů poskytnutých žalovanou s tím, že žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a její informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Žalobkyně však soudu žádné důkazy, ze kterých by bylo zkoumání úvěruschopnosti žalované patrno nepředložila. Žalovaná je při sjednávání smlouvy v pozici slabší strany, zájmem žalované je uzavřít smlouvu, a proto nemusí vždy tvrdit pravdivé údaje. Žalobkyně jako profesionálka v daném oboru si od žalované měla vyžádat podklady, které výši jejích příjmů a výdajů dokládají, což neučinila.29. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, a to jak stránku příjmovou, tak ani stránku výdajovou, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o.z. a § 588 odst. 1 o.z., přestože dikce zákona o spotřebitelském úvěru účinná do 28. 5. 2022 hovořila o námitce neplatnosti ze strany spotřebitele. Nicméně s ohledem na výše uvedenou judikaturu vyšších soudů je nutné dovodit absolutní neplatnost. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).30. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 4 000 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 11 000 Kč (výrok I.). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o zbytek jistiny ve výši 6 405 Kč, o různé poplatky, smluvní úrok, či zákonný úrok z prodlení ze zamítnuté jistiny soud žalobu zamítl (výrok II.).31. Dále žalobkyni nevzniklo právo ani na zákonný úrok z prodlení, když žalovaná se do prodlení doposud nedostala a splatnost pohledávky žalobkyně nastane až na základě rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024 č. j. 12 Co 106/2024-71).32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 594,53 Kč, přičemž tato částka představuje 26,4 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 63,2 % a úspěchu žalované v rozsahu 36,8 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 405 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava věci, předžalobní výzva a žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud nepřiznal náklady vyjádření žalobkyně ze dne 3. 8. 2024, neboť se jednalo o doplnění tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti žalované a ty už měla obsahovat samotná žaloba.33. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. byla povinnost žalované k náhradě nákladů řízení stanovena k rukám zástupce úspěšného účastníka.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací