7 C 22/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podaným návrhem dne [datum] domáhala, aby jí žalovaný uhradil částku ve výši 488 692,77 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným dne [datum] uzavřela Smlouvu o hotovostním úvěru číslo [hodnota], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěru ve výši 480 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 84 pravidelných měsíčních splátkách, smluvní úrok byl sjednán ve výši 5,99 % ročně a za sjednání smlouvy byl dohodnut poplatek ve výši 9 600 Kč. Žalovaný uhradil dne [datum] pouze částku 8 500 Kč. V důsledku porušení smluvních povinností žalovaným přistoupila dne [datum] žalobkyně k zesplatnění úvěru a současně žalovaného k úhradě dluhu vyzvala předžalobní upomínkou. Dluh žalovaného sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 478 188,88 Kč, poplatku za sjednání úvěru ve výši 7 592,89 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, pojistného ve výši 1 911 Kč, nesplaceného smluvního úroku výši 7 493,55 Kč za období od 19. 7. 2024 do 22. 10. 2024, smluvního úroku ve výši 5,99 % ročně z částky 478 188,88 Kč od 23. 10. 2024 do zaplacení a zákonného úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 478 188,88 Kč od 2. 11. 2024 do zaplacení.

2. K úvěruschopnosti žalovaného uvedla dne [datum], že žalovaný uvedl, že má příjem ve výši 65 000 Kč čistého měsíčně za ověřený příjem považovala žalobkyně 61 905 Kč měsíčně. Dále vycházela z informací, že žalovaný je svobodný, bydlí v nájmu, nemá vyživovací povinnost a celkové výdaje domácnosti jsou ve výši 25 000 Kč měsíčně. Dále bylo uvedeno, že neprochází BRKI, NRKI, insolvenční rejstříkem ani rejstříkem exekucí. Žalobkyně dále evidovala úvěr ve výši 267 125 Kč, kde měl žalovaný měsíční splátku 3 576 Kč měsíčně. Jako disponibilní příjem ke splácení úvěru evidovala ve výši 37 045 Kč měsíčně.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

4. Ve věci je přítomen cizí prvek daný slovenskou státní příslušností žalovaného. Soud se proto nejdříve zabýval svojí mezinárodní příslušností a rozhodným právem. Příslušnost českého soudu je založena článkem 4 a 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), podle něhož mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu, kde mají bydliště. Rozhodné právo je právo české s odkazem na čl. 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II).

5. Z provedených důkazů má soud za prokázaná následující skutková zjištění: Účastníci dne [datum] spolu uzavřeli Smlouvu o úvěru číslo [hodnota] úvěr ve výši 480 000 Kč s roční úrokovou sazbou ve výši 5,99 %. Žalovaný se zavázal uhradit za sjednání úvěru částku 9 600 Kč, a úvěr splatit do [datum] v 84měsíčních splátkách po 7 804 Kč, dále zavázal hradit pojistné ve výši 637 Kč měsíčně (Smlouva o úvěru číslo [hodnota], Úvěrové podmínky účinné od [datum], Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Věc: Potvrzení o zaslání potvrzovací SMS a následném podpisu smlouvy č. [hodnota] ze dne [datum]).

6. Žalovanému bylo dne [datum] připsáno na jeho účet 212 875,13 Kč (výpis z účtu č. [č. účtu] ze dne [datum], Potvrzení o vyplacení úvěru č. [hodnota] ze dne [datum]).

7. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost výpisem z účtu žalovaného č. [č. účtu] za období od [datum] do [datum], Potvrzením o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. [hodnota] a Úvěrovou zprávou žalovaného. Výpisem z účtu č. [č. účtu] za období od [datum] do [datum], bylo v části příjmů prokázáno, že dne [datum] obdržel částku [částka], dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka] od společnosti [právnická osoba] Dalším příjmem byl dne [datum] příjem ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka] a dne [datum] ve výši [částka] od žalobkyně, dne , datum[částka] částka, od [jméno FO] s popiskem [jméno FO] vybavenie. Celkové příjmy měl žalovaný v březnu 2024 v částce [částka], v dubnu 2024 v částce [částka] a v květnu 2024 v částce [částka]. Celkem měl příjmy 588 214 Kč. Mezi vyšší výdaje patřila dne [datum] platba jistoty v částce [částka], platba provize dne [datum] ve výši [částka], platba poměrné části nájmu dne [datum] ve výši [částka], dne [datum], dne [datum] a dne [datum] nájem ve výši [částka], dne , datum[částka] částka, , dne , datum[částka] částka, [Anonymizováno] [Anonymizováno], dne , datum[částka] částka, [jméno FO], dne , datum[částka] částka, [jméno FO] [Anonymizováno], dne [datum] platba [částka], dne , datum[částka] částka, na nepojmenovaný účet, dne , datum[částka] částka, , dne , datum[částka] částka, , dne , datum[částka] částka, , dne , datum[částka] částka, , dne [datum] částka 30 000 vybrané v hotovosti z bankomatu. Celkové výdaje za březen 2024 byly [částka] za březen 2024, [částka] za duben 2024, [částka] za květen 2024, [částka] za červen 2024, celkem [částka]. Potvrzením o prověření o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru č. [hodnota] bylo prokázáno, že žalovaný uvedl, že má příjem ve výši 65 000 Kč čistého měsíčně od [právnická osoba], za ověřený příjem považovala žalobkyně 61 905 Kč měsíčně. Dále bylo uvedeno, že neprochází BRKI, NRKI, insolvenčním rejstříkem ani rejstříkem exekucí. Žalobkyně dále evidovala úvěr ve výši 267 125 Kč, kde měl žalovaný měsíční splátku 3 576 Kč měsíčně. Jako disponibilní příjem evidovala 37 045 Kč měsíčně. V úvěrové zprávě žalobkyně evidovala úvěr žalovaného na částku 260 000 Kč, který měl splatit ve 120 splátkách, datum sjednání úvěru bylo [datum].

8. Žalobkyně žalovaného vyzvala ke splacení dlužné částky dne [datum], aby svůj dluh uhradil do [datum] (Výzva k zaplacení dluhu – takzvaná předžalobní výzva ze dne [datum]).

9. Žalovaný uhradil dne [datum] částku ve výši 8 500 Kč (dokument Splátkový kalendář).

10. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

11. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 8. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 8. 2024, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje14. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.18. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.19. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.20. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.21. V rozsudku ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ... Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“22. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.23. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.24. Ač z výpisu z účtu za období od [datum] do [datum] vyplývá, že žalovaný měl vyšší příjmy než výdaje, je zřejmé, že část příjmů ve výši 260 000 Kč je příjem z dalšího úvěru od žalobkyně, který musel do budoucna splácet, a který byl tímto úvěrem konsolidovaný. Dále není zřejmé, o jaké platby šlo, pokud vybíral z účtu u žalobkyně částky 6 000 Kč, 3 200 Kč, 50 000 Kč, 95 000 Kč a 30 000 Kč. Pokud žalobkyně počítá s průměrnou výší příjmu ve výši 61 905 Kč, měla by počítat i s průměrnými výdaji ve výši cca 190 000 Kč měsíčně, které trojnásobně převyšují příjem ze zaměstnání, který jediný má žalovaný opakovaně. Ostatní příjmy jsou buď půjčky nebo platby od fyzických osob (např. [jméno FO]), u kterých soud nemá informace, zda se jedná o dar nebo zápůjčku, když např. [jméno FO] zaslal žalovaný dne [datum] částku [částka]. Další vysoké částky posílal žalovaný i dalším fyzickým osobám [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ([částka] a [částka]) a [jméno FO] ([částka]), další platby v rámci desetitisíců byly učiněny na nepojmenované účty. Soud si jen těžko mohl udělat představu o jeho výdajové stránce, rozhodně žalovanému nezbývalo 37 045 Kč měsíčně k dispozici pro vlastní spotřebu. O špatném prověření úvěruschopnosti svědčí i to, že žalovaný uhradil pouze 8 500 Kč, kterou žalobkyně započetla na splátku v červenci 2024.25. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, a to jak stránku příjmovou, tak ani stránku výdajovou, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o. z. a § 588 odst. 1 o. z. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).26. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky, žalovaný dosud zaplatil na jistině částku ve výši 8 500 Kč a soud proto s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy tuto částku odečetl od požadované jistiny a zbytek jistiny ve výši 471 500 Kč (480 000 – 8 500 = 471 500) přiznal (výrok I.).27. Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o zbytek jistiny ve výši 17 192,17 Kč, smluvního úroku ve výši 5,99 % ročně z částky 478 188,88 od 23. 10. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 688,88 Kč od 2. 11. 2024 do zaplacení a co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 7 493,55 Kč za období od 19. 7. 2024 do 22. 10. 2024 soud žalobu zamítl (výrok II.).28. Co se týká zákonného úroku z prodlení, žalobkyně žalovaného vyzvala ke splacení dlužné částky dne 23. 10. 2024, aby svůj dluh uhradil do 1. 11. 2024, žalovaný se tak dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dostal do prodlení dne 2. 11. 2024 a soud od tohoto data přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši dle § 1970 o. z.29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 20 991,60 Kč, přičemž tato částka představuje 92,96 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 96,48 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 3,52 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 19 548 Kč a cestovným v souvislosti s cestou realizovanou dne 28. 4. 2025 náhrada 3 033,30 Kč za 414 ujetých km (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,4 l/100 km a , částka30. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal soud důvody.