Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 236 296,11 Kč se zákonným úrokem z prodlení za období od 29. 5. 2025 do 11. 6. 2025 kapitalizovaným částkou 1 087,60 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 236 296,11 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 19 271,63 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 15 851,17 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 886,74 Kč, s úrokem ve výši 9,5 % ročně z částky 253 067,74 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 771,63 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 44 120,95 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podaným návrhem dne 24. 6. 2025 domáhala, aby jí žalovaný uhradil částku ve výši 255 567,74 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným dne 20. 2. 2024 uzavřela Smlouvu o úvěru k účtu číslo [č. účtu], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 280 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 60 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 959 Kč, smluvní úrok byl sjednán ve výši 9,50 %. Žalovaný uhradil pouze 8 splátek. V důsledku porušení smluvních povinností žalovaným přistoupila dne 28. 5. 2025 žalobkyně k zesplatnění úvěru. Dluh žalovaného sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 253 067,74 Kč, poplatků úvěru ve výši 2 500 Kč, nesplaceného smluvního úroku výši 15 851,17 Kč za období do 11. 6. 2025, nesplaceného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 974,34 za období do 11. 6. 2025, smluvního úroku ve výši 9,50 % ročně z částky 253 067,74 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení a zákonného úroku ve výši 12,00 % ročně z částky 253 067,74 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení.
2. K úvěruschopnosti žalovaného uvedla dne 13. 9. 2025 a dne 15. 9. 2025, že žalovaný celkem na úvěr zaplatil 7 * 5 959 Kč, 1 847,22 Kč a 143,67 Kč. Žalobkyně k doplacení dlužných splátek opakovaně žalovaného vyzývala. Při sjednání úvěru žalovaný uvedl, že má příjem ve výši 23 701 Kč čistého měsíčně ze závislé činnosti a příjem rodinných příslušníků je 32 326 Kč. Dále žalobkyně vycházela z informací, že žalovaný nemá vyživovací povinnost, bydlí u rodičů, že má výdaje ve výši 38 980 Kč měsíčně skládající se z částky 3 000 Kč jako ostatních výdajů a výdajů na pojištění, výdaje na bydlení jsou ve výši 13 585 Kč měsíčně, výdaje na závazky u jiných poskytovatelů úvěru jsou ve výši 16 780 Kč a výdaje na závazky u žalobkyně jsou ve výši 995 Kč. Žalobkyně rovněž ověřila informace z BRKI, NRKI, insolvenčního, živnostenského a exekučního rejstříku, dále ověřila, že doklad totožnosti nebyl evidován v databázi neplatných dokladů a že adresa uvedená žalovaným se nenachází na adrese městského úřadu. Žalobkyně rovněž provedla skóringový model z hlediska demografických dat (rodinný stav věk, bytové poměry) a behaviorálních dat z hlediska schopnosti splácet úvěr a chovat se odpovědně a došla k jednoznačnému závětu, že žalovaný bude schopen splatit úvěr dohodnutým způsobem.
3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
4. Z provedených důkazů má soud za prokázaná následující skutková zjištění: Účastníci dne 20. 2. 2024 spolu uzavřeli Smlouvu o úvěru číslo [hodnota] k účtu č. [č. účtu], na částku 280 000 Kč s roční úrokovou sazbou ve výši 9,50 %. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do 15. 2. 2029 v 60měsíčních splátkách po 5 959 Kč, poslední splátku ve výši 5 920,79 Kč. (Smlouva o úvěru k účtu č. [č. účtu] ze dne 20. 2. 2024, Všeobecné obchodní podmínky účinné od 1. 10. 2021, Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele účinné od 1. 11. 2020, Standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 2. [PSČ obec] KB pro občany).
5. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost náhledem do BRKI/NRKI, kdy bylo zjištěno, že žalovaný má dva obchody mimo KB, kdy u jednoho je uvedeno, že celková suma zbývajících splátek je 16 697 Kč a měsíční splátka je 16 697 Kč a dále že má kontokorentní úvěr s limitem ve výši 1 000 Kč (Otisk z registru BRKI, NRKI a Solus). Dále žalovaný uvedl při sjednání úvěru, že je svobodný, má středoškolské vzdělání bez maturity, bydlí u rodičů, má měsíční příjem 23 701 Kč, příjmy dalších příslušníků domácnosti jsou ve výši 32 326 Kč. Náklady na bydlení má ve výši 8 000 Kč, celkové náklady domácnosti na bydlení jsou 11 000 Kč, ostatní výdaje 3 000 Kč, nemá vyživovací povinnost (Návrh na poskytnutí úvěru a report průběhu schválení).
6. Žalovanému bylo dne 20. 2. 2024 připsáno na jeho účet 280 000 Kč (výpis z účtu č. [č. účtu] ze dne 8. 3. 2024).
7. Žalovaný v průběhu trvání úvěrového vztahu zaplatil na úvěr částky 1 847,22 Kč dne 15. 3. 2024, 5 959 Kč dne 15. 4. 2024, 5 959 Kč dne 15. 5. 2024, 5 959 Kč dne 17. 6. 2024, 5 959 Kč dne 15. 7. 2024, 3 259,57 Kč dne 28. 8. 2024, 2 699,43 Kč dne 6. 9. 2024, 5 959 Kč dne 8. 10. 2024, 5 959 Kč dne 7. 11. 2024 a 143,67 Kč dne 18. 11. 2024 (Historický výpis včetně legendy k historickému výpisu).
8. Žalobkyně žalovaného několikrát vyzvala ke splacení dlužných splátek (Výzvy ze dne 25. 9. 2024, 25. 10. 2024, 10. 12. 2024, 20. 12. 2024). Další výzvou ze dne 9. 4. 2025 vyzvala žalovaného k okamžitému splacení dluhu do 28. 5. 2025, jinak bude úvěr zesplatněn a žalobkyně se obrátí s vymáháním pohledávky na soud (Výzva k okamžitému dluhu ze dne 9. 4. 2025 včetně dodejky zásilky [Anonymizováno]). Žalobkyně dále zaslala žalovanému dne 9. 6. 2025 předžalobní upomínku (Výzva k úhradě dluhu – předžalobní upomínka ze dne 2. 6. 2025 včetně potvrzení dodání ze dne 2. 6 .2025).
9. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.
10. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 3. 2024, dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje13. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.17. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.18. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.19. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C–679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.20. V rozsudku ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) …Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“21. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.22. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.23. Žalobkyně vycházela jednak z obecného skóringového modelu, jednak z výsledků hledání v registrech a z konkrétních informací poskytnutých žalovaným. Ani přes výzvu soudu však žalobkyně nedoplnila, jak ověřila, že příjem žalovaného byl skutečně ve výši 23 701 Kč měsíčně, resp. že celkový příjem domácnosti byl ve výši 32 326 Kč. Dále nebylo nijak ověřeno tvrzení, že žalovaný bydlí u rodičů a že výdaje jsou ve výši 11 000 Kč, resp. žalobkyní počítaných 13 585 Kč. Rovněž nebyly vysvětleny nesrovnalosti ohledně již existujících úvěrů, kdy měsíční splátka jednoho z nich měla být ve výši 16 697 Kč měsíčně, na což by finanční prostředky žalovaného nedostačovaly společně s výdaji na bydlení.24. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, a to jak stránku příjmovou, tak ani stránku výdajovou, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o. z. a § 588 odst. 1 o. z. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).25. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 280 000 Kč, žalovaný dosud zaplatil na jistině částku ve výši 43 703,89 Kč, žalovaný má proto vrátit částku 236 296,11 Kč (280 000 – 43 703,89 = 236 296,11), soud proto tuto částku žalobkyni přiznal. Co se týká zákonného úroku z prodlení, žalobkyně žalovaného vyzvala ke splacení dlužné částky dne 9. 4. 2025, aby svůj dluh uhradil do 28. 5. 2025, žalovaný se tak dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dostal do prodlení dne 29. 5. 2025 a soud od tohoto data přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši dle § 1970 o. z., v kapitalizované výši z částky 236 296,11 Kč od 29. 5. 2025 do 11. 6. 2025 a běžící zákonný úrok z částky 239 296,11 Kč od 12. 6. 2025 (takto vyčíslila zákonný úrok z prodlení žalobkyně v žalobě). Jistinu i zákonný úrok z prodlení soud přiznal výrokem I.26. Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o zbytek jistiny ve výši 19 271,63 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 15 851,17 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 886,74 Kč, s úrokem ve výši 9,5 % ročně z částky 253 067,74 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 771,63 Kč od 12. 6. 2025 do zaplacení, soud žalobu zamítl (výrok II.).27. Co se týká možností žalovaného splácet úvěr dle ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, žalovaný zůstal v průběhu řízení neaktivní, soud neměl, jak zjistit jeho aktuální finanční možnosti, za jak dlouho a jakým způsobem by byl schopen dlužnou částku vrátit, soud proto rozhodl, že je povinen dluh zaplatit v obecné pariční třídenní lhůtě.28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 44 120,95 Kč, přičemž tato částka představuje 84,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 92,46 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 7,54 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 10 223 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 255 567,74 Kč sestávající z částky 9 340 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba a účast na jednání u soudu dne 23. 10. 2025) a z částky 4 670 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva bez podrobného právního a skutkového rozboru) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 34 490 Kč ve výši 7 242,90 Kč. Platbu náhrady nákladů řízení soud určil k rukám zástupce žalobkyně, tedy na zákonné platební místo.