Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 868 Kč a částku 16 632 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 44 624,48 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 019,38 Kč, s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 1 811,09 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 33 868 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a se smluvním úrokem ve výši 21,39 % ročně z částky 33 868 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a co do částky 36 489,87 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 168,26 Kč, s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 2 868,95 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 26 952,39 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a se smluvním úrokem ve výši 20,94 % ročně z částky 26 952,39 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 30. 4. 2024 domáhala zaplacení částky 75 492,48 Kč s příslušenstvím a 53 121,87 Kč s příslušenstvím z titulu smluv o spotřebitelském úvěru. U prvního úvěru tvrdila, že dne 29. 9. 2021 žalovaný uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČO: [IČO], Na základě této smlouvy o spotřebitelském úvěru byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 38 000 Kč. Žalovaný se zavázal mimo dlužnou jistinu zaplatit dále částku ve výši 48 757 Kč jako součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 36 636 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 21,39 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 945 Kč. Žalovaný se uvedené zavázal splatit v 21 měsíčních splátkách po 4 132 Kč, kdy poslední splátka měla připadnout na 29. 6. 2023. Poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 1. 12. 2021. Ke dni 23. 4. 2022, kdy provedla právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslení, činila dlužná jistina 33 868 Kč a dlužný poplatek 41 624,48 Kč. Žalovaný ke dni postoupení pohledávky uhradil celkem částku 7 132 Kč. Na základě smlouvy ze dne 21. 9. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 75 492,48 Kč, která sestává z dlužné jistiny ve výši 33 868 Kč a z dlužných poplatků ve výši 41 624,48 Kč, dále uplatňuje kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 811,09 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7 019,38 Kč, smluvní úrok 21,39 % ročně z dlužné částky 33 868 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z dlužné částky 33 868 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Ač vyzván, žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.
2. U druhého úvěru tvrdila, že dne 28. 6. 2021 žalovaný uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČO: [IČO], Na základě této smlouvy o spotřebitelském úvěru byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal mimo dlužnou jistinu zaplatit dále částku ve výši 39 378 Kč jako součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 28 923 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 20,94 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 6 246 Kč. Žalovaný se uvedené zavázal splatit v 21 měsíčních splátkách po 3 304 Kč, kdy poslední splátka měla připadnout na 28. 3. 2023. Poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 12. 11. 2021. Ke dni 23. 4. 2022, kdy provedla právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslení, činila dlužná jistina 36 952,39 Kč a dlužný poplatek 26 169,48 Kč. Žalovaný ke dni postoupení pohledávky uhradil celkem částku 13 368 Kč. Na základě smlouvy ze dne 21. 9. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 53 121,87 Kč, která sestává z dlužné jistiny ve výši 26 862,39 Kč a z dlužných poplatků ve výši 26 169,48 Kč, dále uplatňuje kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 868,95 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 168,26 Kč, smluvní úrok 20,94 % ročně z dlužné částky 26 952,39 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné částky 26 952,39 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Ač vyzván, žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.
3. V podání ze dne 3. 9. 2024 k výzvě soudu žalobkyně sdělila, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně řádně a s odbornou péčí, a to na základě informací získaných od žalovaného, které jsou zaznamenány na zákaznických kartách ze dne 29. 9. 2024 a 28. 6. 2021. Žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem je 46 378 Kč, resp. 41 471 Kč, žije v nájmu, nemá úvěr z kreditní karty, ani zápůjčku u jiné společnosti. K soudem požadovaným dokladům uvedl, že dle rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020–97, stačilo, pokud měl poskytoval zápůjčky listiny prověřující úvěruschopnost k dispozici ke dni sepsání zápůjčky.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
5. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav. Žalovaný jako dlužník uzavřel dne 29. 9. 2021 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], IČO: [IČO], jako věřitelem, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které přenechala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 38 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit v celkové částce 86 757 Kč v 21 splátkách po 4 132 Kč, poslední splátka ve výši 4 117 Kč. Částka 86 757 Kč se skládala z částky 38 000 Kč jako jistiny, z částky 46 048 Kč jako úroku ve výši 36 636 Kč, 1 500 Kč jako poplatku za zpracování úvěru, 7 912 Kč za konformní s flexibilní splácení a dále částku 2 709 Kč jako doplňkové pojištění. Nedílnou součástí smlouvy byly Smluvní podmínky Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (viz smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] Smluvní podmínky). V zákaznické kartě k žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaný uvedl, že jeho pracovní zařazení je přípravné a stavební práce, pracuje jako OSVČ, čistý příjem činí 26 378 Kč měsíčně, další čisté příjmy domácnosti jsou ve výši 20 000 Kč. Odhadové měsíční výdaje žadatele jsou ve výši 7 000 Kč a interní splátky ve výši 3 304 Kč. Nemá kreditní kartu ani úvěr u jiné společnosti. Má základní vzdělání, je ženatý, žije v nájmu a počet vyživovaných osob jsou dvě (viz Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 29. 9. 2021). Dne 21. 9. 2023 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na základě níž byla na žalobkyni postoupena pohledávka z předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz Smlouva o postoupení pohledávek, vč. Přílohy č. A). Dopisem ze dne 29. 9. 2023 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky (viz Oznámení o postoupení pohledávky a podací lístek). Dlužná částka nebyla uhrazena ani po zaslání předžalobní upomínky ze dne 28. 3. 2024 (viz Výzva a podací lístek). Žalovaný dále jako dlužník uzavřel dne 28. 6. 2021 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], IČO: [IČO], jako věřitelem, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které přenechala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit v celkové částce 69 378 Kč v 21 splátkách po 3 304 Kč, poslední splátka ve výši 3 298 Kč. [adresa] 378 Kč se skládala z částky 30 000 Kč jako jistiny, z částky 36 669 Kč jako úroku ve výši 28 923 Kč, 1 500 Kč jako poplatku za zpracování úvěru, 6 246 Kč za konformní s flexibilní splácení a dále částku 2 709 Kč jako doplňkové pojištění. Nedílnou součástí smlouvy byly Smluvní podmínky Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (viz smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] Smluvní podmínky). V zákaznické kartě k žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaný uvedl, že jeho pracovní zařazení jsou stavební práce, pracuje jako OSVČ, čistý příjem činí 41 471 Kč měsíčně, další čisté příjmy domácnosti jsou ve výši 0 Kč. Odhadové měsíční výdaje žadatele jsou ve výši 12 000 Kč a interní splátky ve výši 1 773 Kč. Nemá kreditní kartu ani úvěr u jiné společnosti. Má základní vzdělání, je ženatý, žije v nájmu a počet vyživovaných osob jsou dvě (viz Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 28. 6. 2021). Dne 21. 9. 2023 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na základě níž byla na žalobkyni postoupena pohledávka z předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz Smlouva o postoupení pohledávek, vč. Přílohy č. A). Dopisem ze dne 29. 9. 2023 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky (viz Oznámení o postoupení pohledávky a podací lístek). Dlužná částka nebyla uhrazena ani po zaslání předžalobní upomínky ze dne 28. 3. 2024 (viz Výzva a podací lístek). Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány. Tabulkami umoření ze dne 2. 10. 2023 žalobkyně prokazovala částky, které žalovaný na jednotlivé úvěry uhradil (tabulka umoření).
6. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.
7. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v účinném znění, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje10. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.15. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.16. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.17. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.18. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ... Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“19. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.20. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.21. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného řádně, když vyšla z údajů poskytnutých žalovaným s tím, že žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a jeho informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Žalobkyně však soudu žádné důkazy, ze kterých by bylo zkoumání úvěruschopnosti žalovaného patrno nepředložila. Žalovaný je při sjednávání smlouvy v pozici slabší strany, zájmem žalovaného je uzavřít smlouvu, a proto nemusí vždy tvrdit pravdivé údaje. Žalobkyně jako profesionálka v daném oboru si od žalovaného měla vyžádat podklady, které výši jeho příjmů a výdajů dokládají, což neučinila. Přitom samotné vyjádření žalovaného uvedená v žádosti se významně liší, přestože je dělí tři měsíce. V obou případech byla výše příjmu dle tvrzení žalobkyně ověřována z daňového přiznání za rok 2020, příjem vyl jednou ve výši 26 378 Kč, jednou ve výši 41 171 Kč. Jednou byly odhadované výdaje 7 000 Kč, jednou 12 000 Kč. Ve starší smlouvě jsou uvedeny interní splátky 1 773 Kč, u novější smlouvy 3 304 Kč, což odpovídá výši splátek úvěru ze dne 28. 6. 2021. Proč nejsou připočtené splátky 1 773 Kč není známo. Právní předchůdkyně dále vůbec neověřila, kolik platí žalovaný na nájmu, ani jaký je závazek žalovaného k vyživovaným osobám.22. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, a to jak stránku příjmovou, tak ani stránku výdajovou, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o.z. a § 588 odst. 1 o.z., přestože dikce zákona o spotřebitelském úvěru účinná do 28. 5. 2022 hovořila o námitce neplatnosti ze strany spotřebitele. Nicméně s ohledem na výše uvedenou judikaturu vyšších soudů je nutné dovodit absolutní neplatnost s ohledem na smysl a účel zákona o spotřebitelském úvěru. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).23. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla u smlouvy ze dne 29. 9. 2021 žalovanému peněžní prostředky ve výši 38 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 7 132 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 30 868 Kč (výrok I.). U smlouvy ze dne 28. 5. 2021 žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 13 368 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 16 632 Kč (výrok I.). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o zbytek jistiny, úroku a poplatků ve výši 44 624,48 Kč (75 492,48 Kč – 30 868 Kč) a ve výši 36 489,87 Kč (53 121,87 – 16 632 Kč), smluvní úrok, či zákonný úrok z prodlení v kapitalizované či běžící výši ze zamítnuté jistiny soud žalobu zamítl (výrok II.).24. Dále žalobkyni nevzniklo právo ani na zákonný úrok z prodlení, když žalovaný se do prodlení doposud nedostal a splatnost pohledávky žalobkyně nastane až na základě rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024 č. j. 12 Co 106/2024-71).25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že převážené úspěšným účastníkem je žalovaný, tomu však žádné náklady řízení nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízená.26. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.