Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 8 992 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 400,22 Kč od 25. 10. 2024 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 25. 10. 2024 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 129,31 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení 28 992 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 28 400,22 Kč od [datum] do zaplacení s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, [IČO] („společnost [Anonymizováno] “), poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč na základě smlouvy z [datum] a žalovaný se jej zavázal splatit do [datum] spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 8 400,22 Kč a smluvním úrokem ve výši 591,78 Kč. Pohledávky za žalovaným následně společnost [Anonymizováno] smlouvou z [datum] postoupila žalobkyni. Žalovaný na úvěr ničeho nesplatil, a žalobkyně tak po něm požaduje zaplacení dlužné jistiny 20 000 Kč, dlužného poplatku 8 400,22 Kč a dlužného úroku ve výši 591,78 Kč. Jako příslušenství žalované částky dále žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení z jistiny a poplatku (tj, z částky 28 400,22 Kč) od [datum] do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud věc se souhlasem účastníků projednal dle § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila výslovně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a žalovaný konkludentně, když nesdělil nesouhlas s ním k výzvě soudu obsahující doložku dle § 101 odst. 4 o. s. ř.
4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:
5. Dne [datum] uzavřela společnost EC se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [spisová značka], kterou se zavázala žalovanému poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit do [datum] spolu s úrokem ve výši 36 % ročně, tj. v částce 591,78 Kč, a s poplatkem za poskytnutí úvěru, který činil 4 200,11 Kč v případě řádného splacení a 8 400,22 Kč v případě překročení doby splatnosti. Ve smlouvě byla dále specifikována RPSN 1 264,28 % při řádném splacení, resp. 9 059,10 % při překročení doby splatnosti. Pro případ prodlení byla dále sjednána povinnost žalovaného uhradit společnosti EC účelně vynaložené náklady vzniklé v důsledku prodlení dle přiloženého sazebníku a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [spisová značka] a formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru).
6. Před poskytnutím spotřebitelského úvěru měla společnost EC k dispozici údaj o tom, že žalovaný má pravidelný příjem ve výši 32 000 Kč jako OSVČ a pravidelné výdaje ve výši 22 200 Kč sestávající ze splátek bankovních úvěrů 5 200 Kč měsíčně, nákladů na bydlení ve výši 15 000 Kč měsíčně a ostatních výdajů (telefon, internet, jízdenky apod.) ve výši 2 000 Kč měsíčně; na základě těchto údajů společnost [Anonymizováno] interní metodikou vypočetla maximální možnou výši poskytovaného úvěru 7 350 Kč (prokázáno přehledem úvěruschopnosti klienta k půjčce č. [hodnota]).
7. Společnost EC částku 20 000 Kč žalovanému poskytla dne [datum] na jeho účet č. [č. účtu] (prokázáno potvrzením o provedení transakce z [datum] a informací o vlastníkovi účtu).
8. Smlouvou o postoupení pohledávek ze [datum] uzavřenou na základě rámcové smlouvy z [datum] společnost [Anonymizováno] postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze [datum], rámcovou smlouvou o postupování pohledávek z [datum]).
9. Postoupení pohledávek společnost [Anonymizováno] žalovanému oznámila dopisem z [datum] (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky z [datum]).
10. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek ve lhůtě tří dnů a upozornila jej na možnost podání žaloby (prokázáno dopisem z [datum] včetně potvrzení o podání doporučené zásilky z [datum]).
11. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:
12. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru, v níž se žalovaný zavázal úvěr splatit spolu úrokem v částce 591,78 Kč a poplatkem v částce 4 200,11 Kč (resp. 8 400,22 Kč při opožděném splacení) s RPSN 1 264,28 % (resp. 9 059,10 % při opožděném splacení). Za této situace se soud musel na prvním místě zabývat otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to jednak z hlediska splnění povinnosti úvěrujícího prověřit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a jednak z hlediska obsahového souladu smlouvy s dobrými mravy. Z obou těchto hledisek soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy: společnost [Anonymizováno] sice prověřovala úvěruschopnost žalovaného, nicméně z údajů, které měla k dispozici, jí muselo být zřejmé, že žalovaný nebude schopen úvěr za sjednaných podmínek splatit. Smlouva se navíc podmínkami, které lze označit za lichevní, zjevně příčí dobrým mravům. Je proto dán důvod absolutní neplatnosti smlouvy jednak dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a jednak dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
13. Ohledně prověření úvěruschopnosti soud nejprve konstatuje, že poskytovatel úvěru má na základě § 86 zákona o spotřebitelském úvěru jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit, příp. si je nechá od žadatele doložit. Soud přitom musí splnění této povinnosti ověřovat z úřední povinnosti (viz články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a rovněž rozsudek soudního dvora z 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, věc OPR-Finance s.r.o. v. GK).
14. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, jakým způsobem společnost [Anonymizováno] zkoumala úvěruschopnost žalovaného, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že měla před poskytnutím úvěru k dispozici informace o příjmech a výdajích žalovaného. Z těchto údajů ovšem plynulo, že rozdíl mezi pravidelnými měsíčními příjmy a výdaji (bez zahrnutí nutných nákladů na obživu) činí pouhých 10 000 Kč. Na základě toho si společnost [Anonymizováno] podle své vlastní metodiky vyhodnotila, že lze poskytnout nejvýše úvěr v částce 7 350 Kč. Pokud však za této situace poskytovala úvěr v téměř trojnásobné částce 20 000 Kč splatný do měsíce spolu s úrokem a poplatkem, tj. celkem v částce 24 791,89 Kč, muselo jí být zřejmé, že o schopnosti žalovaného za sjednaných podmínek úvěr splatit existují důvodné pochybnosti. Způsob prověření úvěruschopnosti žalovaného ze strany společnosti [Anonymizováno] proto nelze považovat za řádný. Již z tohoto důvodu lze dospět k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy o úvěru.
15. Nad rámec uvedeného plyne druhý samostatný důvod pro závěr o absolutní neplatnosti smlouvy z jejího rozporu s dobrými mravy. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu již v minulosti opakovaně dovodila, že s přihlédnutím k dalším okolnostem případu je obvykle v rozporu s dobrými mravy výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Zjištění o nemravné výši úroků pak vede k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, který se ostatně za splnění dalších podmínek může promítnout nejen do nalézacího, ale dokonce i do exekučního řízení (srov. např. nález Ústavního soudu z 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, usnesení Nejvyššího soudu z 21. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1851/2020, rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2617/2020, a tam citovaná rozhodnutí).
16. Jak vyplývá z databáze ARAD vedené Českou národní bankou, v září 2024 banky poskytovaly úvěry na spotřebu domácnostem s průměrným RPSN 6,19 %.[footnoteRef:1] V případě smlouvy uzavřené právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným tedy přesahovala RPSN (1 264,28 % při řádném splacení) více než dvousetnásobně průměrnou RPSN. Soud v obecné rovině akceptuje, že v případě tzv. mikropůjček či mikroúvěrů (menších finančních obnosů zapůjčovaných na kratší časové období) může být celková výše úroku, ať už je konstruován jakýmkoliv způsobem, vyšší, aby se věřiteli vůbec vyplatilo finanční prostředky poskytovat a byl schopen pokrýt své vlastní administrativní náklady. Ani v jejich případě ovšem není přípustné, aby mezi plněním úvěrujícího a úvěrovaného vznikl tak dramatický nepoměr jako v nyní projednávaném případě, v němž cena za poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč na pouhých 30 dní činí téměř 5 000 Kč, a takové potenciální administrativní náklady tak zjevně násobně přesahuje, a v němž je navíc spotřebitel zatížen vysokými smluvními pokutami (sjednanými jednak výslovně, jednak však rovněž skrytě, formou dvojnásobného navýšení poplatku za poskytnutí úvěru při opožděném splacení). Rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy za těchto okolností soud považuje za zcela očividný. [1: Viz https://www.cnb.cz/arad/#/cs/display_link/set_1190. ]
17. Neplatné ujednání o úroku v daném případě nebylo možné moderovat ve smyslu § 577 o. z., neboť by tím nedošlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Nahrazování neplatně sjednaného úroku zásahem soudu by totiž bylo v rozporu s účelem a smyslem § 577 o. z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. Uvedená interpretace vychází rovněž z judikatury Soudního dvora EU, která zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik vyvarovat (viz rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C-618/10 nebo rozsudek SDEU ze 7. 11. 2019, Kanyeba SA Nijs a Deroga, C-349/18 – C-351/18).
18. Absolutní neplatnost se pak v daném případě týká celé smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek. Dle názoru zdejšího soudu by právní předchůdkyně žalobkyně bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích smlouvu o úvěru s žalovaným neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model. Ke shodným závěrům již ostatně v případě obdobných úvěrových smluv opakovaně dospěl rovněž odvolací Městský soud v Praze (srov. např. rozsudky z 10. 1. 2023, č. j. č. j. 35 Co 345/2022-56, či z 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99).
19. Za této situace soud uzavírá, že účastníky uzavřená smlouva o úvěru je jako celek z důvodu neprověření úvěruschopnosti a z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná podle § 588 o. z. a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
20. Z tohoto důvodu soud nárok žalobkyně posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o. z., neboť poskytnutím finančních prostředků bez platné smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému plnila bez právního důvodu. Z bezdůvodného obohacení v celkové částce 20 000 Kč dosud žalovaný neuhradil ani část, a jeho povinnost k úhradě této částky proto trvá. Ohledně této částky proto soud žalobě vyhověl.
21. Splatnost dlužné částky se řídí speciální úpravou obsaženou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a nastane tak až uplynutím lhůty k plnění stanovené ve výroku tohoto rozsudku. Tu soud s ohledem na to, že v řízení nevyšly najevo žádné konkrétní okolnosti o aktuálních schopnostech žalovaného splatit dlužnou částku, stanovil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř.
22. Ve zbytku je naproti tomu žaloba nedůvodná: Nároky na úroky a poplatky mají původ v neplatné smlouvě, a nemohly tedy vzniknout. Požadavek na zaplacení úroku z prodlení je pak předčasný s ohledem na výše uvedený závěr ohledně splatnosti dlužné částky.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší části úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 129,31 Kč, přičemž tato částka představuje 37,96 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68,98 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 31,02 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 160 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 28 992 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.