Výrok
I. Žaloba, s návrhem na to, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši [částka], spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka], dále s úrokem ve výši 15,00 % ročně, z částky [částka], od [datum] do zaplacení, dále i s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka], jakož i se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně, z částky [částka], od [datum] do zaplacení, se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému, na náhradě nákladů řízení, k rukám právní zástupkyně žalovaného, [Jméno advokátky], advokátky, částku ve výši [částka], a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobce se, vůči žalovanému, svým žalobním návrhem, podaným ke zdejšímu soudu, dnem [datum], domáhal zaplacení shora uvedené částky, spolu s příslušenstvím, a to z titulu předtím uzavřené úvěrové smlouvy, jejímž předmětem byl revolvingový úvěr, a to ze dne [datum], s tím, že žalovaný byl, v době sjednání předmětného úvěrového vztahu, vůči žalobci, v postavení spotřebitele.
2. Žalovaný však tvrdil, že žalobce řádně neprověřoval úvěruschopnost osoby žalovaného, jakožto dlužníka, a proto tedy žalovaný tvrdil, že žaloba je nedůvodná a požadoval její zamítnutí, a to zvláště za situace, kdy i sám žalobce tvrdil, že žalovaný na takto poskytnutý úvěr, když žalovaný předmětný revolvingový úvěr čerpal v celkovém rozsahu [částka], již žalobci uhradil celkem částku [částka], ovšem poté žalovaný přestal takto poskytnutý úvěrový rámec splácet, nicméně, i tak žalovaný tvrdil, že dotyčný úvěr vlastně již přeplatil.
3. Soud ve věci provedl dokazování řadou listinných důkazů, z nichž zjistil níže popsané skutečnosti.
4. Podepsaný soud tedy zjistil, že mezi účastníky bylo nesporným sjednání předmětného úvěru, a to na základě úvěrové smlouvy (o revolvingovém úvěru), když obě strany pak učinily nesporným to, že žalobce takto poskytnutý revolvingový úvěr splatil v rozsahu celkové částky [částka] (zjištěno z úvěrové smlouvy č. [hodnota], ze dne [datum], jakož i z nesporných tvrzení účastníků).
5. Dále soud doplnil dokazování i dalšími listinami, když se jednalo o Předžalobní výzvu k plnění, od právního zástupce žalobce, adresovanou žalovanému, ze dne [datum], k čemuž byla připojena i kopie Poštovního podacího archu, svědčícího o odeslání této zásilky doporučenou poštou. Dále soud doplnil dokazování i Potvrzením o posouzení bonity klienta – oddělení řízení rizik, a jednalo se tedy o osobu žalovaného (zjištěno i ze , Anonymizováno6. Dále soud doplnil dokazování i Výzvou ke splacení celého úvěru, ze dne [datum], s tím, že i k tomu byla taktéž připojena kopie Poštovního podacího archu, potvrzující odeslání této zásilky žalovanému, a to doporučenou a poštou, s tím, že, pokud ještě se jednalo o další listinné důkazy, tak do spisu byl založen i Úplný výpis z Obchodního rejstříku o firmě žalobce, tedy o společnosti [právnická osoba]., který byl vygenerován prostřednictvím internetu, a dále pak i listina, označená jako „[Anonymizováno] - revolvingový úvěr“, s emblémem [právnická osoba], a jednalo se tedy o tiskopis, který byl vyplněn jakožto Úvěrová smlouva, kde, tehdy, úvěrový rámec byl uveden tak, že se tedy jednalo o částku ve výši [částka], která tvořila onen původní úvěrový rámec, jenž byl však, posléze, navýšen až na onu částku [částka].7. Konečně pak soud ještě doplnil dokazování i úvěrovými podmínkami, týkajícími se tedy takto poskytnutého revolvingového úvěru, vydané s platností od [datum], společností [právnická osoba], čili žalobcem, k čemuž se tedy váže ještě i Rámcová pojistná smlouva, a jednalo se tedy o informace o pojištění schopnosti splácet poskytnutý úvěr a též o pojištění osobních věcí a rovněž i o pojištění případného zneužití karty, a k tomu bylo tedy sjednáno i pojištění schopnosti splácet jednotlivé splátky úvěru, když k tomu se váže ještě i Rámcová pojistná smlouva [Anonymizováno], což je tedy Pojistná smlouva, která obsahuje podmínky, týkající se tedy pojištění schopnosti splácet revolvingový úvěr nebo, respektive, splátek revolvingových úvěrů, a jednalo se tedy o Rámcovou pojistnou smlouvu, uzavřenou mezi společností [právnická osoba]. a společností [právnická osoba]., a dále pak ještě soud doplnil dokazování i listinou, obsahující „[adresa] [právnická osoba] při poskytování půjček k soukromým účelům spotřebitelům“, jakož i listinami, které se týkaly průběhu úvěrové historie, odvíjející se od předmětné úvěrové smlouvy, k čemuž žalobce uvedl, že se vlastně jedná o Splátkový kalendář, což ovšem žalovaná strana zpochybnila, když tvrdila, že žalovanému nebyly poskytnuty relevantní informace ohledně podmínek splácení předmětného úvěru, čímž se ovšem soud nakonec již nepovažoval za nezbytné do detailu zaobírat, a to za situace, kdy žalobce přesvědčivě a nade vší pochybnost neprokázal, že by řádně a se vší odpovědností skutečně prověřil úvěruschopnost osoby žalovaného, a to jakožto spotřebitele.8. A i když žalobce do spisu založil tzv. Úvěrovou zprávu, která tedy zachycovala osobní data úvěrového dlužníka, čili žalovaného, k čemuž byla ještě přiložena i „Metodika - výklad posouzení úvěruschopnosti“, tak, ale, soud nakonec tyto listiny vyhodnotil jakožto nedostatečné, a to právě ve vztahu k nezbytnosti podrobného a odpovědného zjištění úvěruschopnosti osoby žalovaného.9. Vzhledem k tomu, že shora zmiňovaná úvěrová smlouva byla uzavřena mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako spotřebitelem, tak se nepochybně jedná o spotřebitelský úvěr, poskytnutý v intencích zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („ZSÚ“). Na znění úvěrové smlouvy a též i na činnost smluvních stran tedy plně dopadají ustanovení tohoto zákona.10. Soud tedy zaměřil své zkoumání, ze své úřední povinnosti, právě na takto nastíněné okolnosti, ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, zvláště kdy žalovaný, v této souvislosti, tvrdil, že má za to, že výše uvedená úvěrová smlouva je neplatná, a to právě z důvodu porušení povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného, jakožto spotřebitele.11. Žalobce samozřejmě s tímto závěrem nesouhlasil, když tvrdil opak, nicméně, soud však nakonec dospěl k závěru, že argumentace strany žalované je, ve shora naznačeném ohledu, zcela správná a případná, a tedy naprosto v intencích závazných právních závěrů Městského soudu v [jméno FO], jakožto soudu odvolacího, a proto tedy zdejší soud žalobu zamítnul, právě ve světle konstantní judikatury Městského soudu v [jméno FO] (viz níže), když ze žádného listinného důkazu nevyplynulo prakticky nic, co by svědčilo o skutečně důsledném splnění povinností žalobce, jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru, a to právě v souladu s výše zmiňovaným zákonem (viz shora).12. Žalobce tedy soudu nabídl, ve shora zmíněných souvislostech, povýtce obecná tvrzení, a to ohledně toho, na základě jakých konkrétních údajů či podkladů tedy předmětný úvěr žalovanému vlastně poskytl.13. Dle ust. § 1813, občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb. – „o. z.“), nemohou spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran.14. Dle ust. § 86, odst. 1, v souvislosti s ust. § 87, odst. 1, zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.15. Dále platí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86, odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná.16. Vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, se tedy soud nakonec ztotožnil s názorem žalovaného na to, že žalobce, jakožto poskytovatel předmětného úvěru, tuto svoji povinnost, a to před uzavřením předmětné smlouvy o revolvingovém úvěru, řádně nesplnil.17. Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR plyne závěr, že, z důvodu porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost, jsou smlouvy neplatné absolutně a soudy k tomu musí přihlížet z úřední povinnosti (viz Rozsudek Nejvyššího soudu ČR - ze dne [datum], vydaný pod sp. zn. [spisová značka]).18. Nejvyšší soud ČR také dospěl, v citovaném rozsudku, k závěru, že odborná péče předpokládá i nezbytnost ony údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp., objektivně je podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi, o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud dále uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), nýbrž, že se dotýkají i společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, a dojde tak k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto bylo na věřiteli (zde na žalovaném) aby dlužníka – spotřebitele (zde právního předchůdce žalobce) náležitě, před poskytnutím úvěru, prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná.19. V této souvislosti též podepsaný soud odkazuje i na Nález Ústavního soudu ČR - ze dne [datum], sp. zn.: III. ÚS 4129/18, který je i pro podepsaný soud závazný, když, podle Ústavního soudu, lze učinit závěr v tom smyslu, že: „Poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost, jako taková“.20. Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že, k tomu, aby žalobce splnil svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí, a tedy povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, potřebuje řadu dokumentů, ze kterých zjistí relevantní informace, a to, například, výpisy z bankovního účtu spotřebitele, pracovní smlouvu spotřebitele, potvrzení o příjmu spotřebitele, příp., daňové přiznání spotřebitele, atd., což zde, v tomto konkrétním případě, vlastně doloženo ani nebylo. A pokud tedy je, k poskytnutí finančních prostředků, nutné nahlédnutí do databází, umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, tak i když většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů obvykle poukazuje na ony databáze „[Anonymizováno] -[Anonymizováno] “, tak to ovšem opravdu k řádnému posouzení úvěruschopnosti každého konkrétního spotřebitele rozhodně nepostačuje, a v důsledku čehož tak soud nabyl přesvědčení o tom, že si žalobce, před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru, takové dokumenty vlastně ani neobstaral, takže jeho aktivity, týkající se prověřování úvěruschopnosti žalovaného, v tomto konkrétním případě, rozhodně nemohou obstát jakožto dostačující.21. Podepsaný soud, totiž, v této souvislosti, podotýká, že i zdejší soud, dříve, sdílel názor v tom smyslu, že, pokud úvěrový dlužník svůj úvěr řádně splatil, resp., že splatil, např., jeho podstatnou část (což byl i tento konkrétní příklad), pak tedy, vlastně, takový úvěrový dlužník byl živoucím důkazem o tom, že úvěruschopným byl, nicméně, jak byl však zdejší soud poučen, ze strany Městského soudu v [jméno FO], jakožto soudu nadřízeného, a to v jiných, leč obdobných, sporech, tak taková skutečnost je bez významu, což je pro podepsaný soud závazné (viz - např., rozsudek Městského soudu v [jméno FO], č. j.: [spisová značka]), když primární nutností je tedy vždy ono řádné a důkladné posouzení úvěruschopnosti, před poskytnutím každého spotřebitelského úvěru, takže, i kdyby zde bylo argumentováno tím, že předmětný úvěr byl žalovaným po určitou dobu splácen, tak taková argumentace však, jaksi zpětně, opravdu obstát nemůže.22. Podepsaný soud tedy dospěl k závěru, že žalobce své zákonné povinnosti řádně nesplnil, když žalobce měl postupovat s odbornou péčí, což, ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti každého spotřebitele, představuje kvalifikované jednání, a to se zvýšenou mírou obezřetnosti a odpovědnosti. Závěr o tom, že žalobce řádně, před uzavřením smlouvy, neposoudil úvěruschopnost žalovaného, proto nemůže zhojit ani jakékoliv případné prohlášení o tom, že byly poskytnuty úplné, přesné a pravdivé, údaje, nezbytné pro posouzení schopnosti zákazníka splácet poskytnutý úvěr.23. V tomto ohledu tak soud konstatuje, že průměrný spotřebitel vlastně ani nemůže mít komplexní představu o tom, co je obsahem povinností věřitele, a to ve smyslu řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.24. Pojem odborné péče je vymezen, např., v ust. § 2, odst. 1, písm. o), zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, které stanovuje, že „odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“25. Podle ust. § 32, odst. 1, zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, je vymezen pojem „odborné péče“ takovým způsobem, že: „Investiční zprostředkovatel je povinen poskytovat investiční služby s odbornou péčí. Vynaložení odborné péče především znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků, zejména plní povinnosti podle této hlavy.“26. Jednání žalobce, v rámci daného případu, však rozhodně vykazuje znaky porušení povinnosti vykonávat podnikatelskou činnost s odbornou péčí. Neplatnost smlouvy o úvěru zde tedy nastupuje jako soukromoprávní sankce za nesplnění této povinnosti, která je uložena žalobci zákonem, a to za účelem ochrany každého spotřebitele.27. Dle ust. § 87, odst. 1, zák. č. 257/2016 Sb., Evropský soudní dvůr dospěl, v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel, resp., věřitel, neboť spotřebitel zpravidla nejen nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel, ale, že zpravidla nemá ani odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Prosté konstatování žalobce o splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného proto není unesením tohoto důkazního břemene, a tudíž je neakceptovatelné.28. Shora uvedená Smlouva o revolvingovém úvěru je tedy, dle ust. § 87, odst. 1, zák. č. 257/2016 Sb., v celém rozsahu neplatná. Z této skutečnosti vyplývá, že žalobce mohl požadovat po žalovaném pouze uhrazení poskytnuté jistiny úvěru, ale, nikoliv tedy již uhrazení úroků a dalších poplatků.29. Mezi oběma stranami bylo nesporným, že žalovaný, na ony závazky, ze smlouvy plynoucí, uhradil celkem částku ve výši [částka], jak již bylo naznačeno výše, přičemž, s ohledem na shora uvedené skutečnosti, však částka vyčerpaného úvěru činila, i dle tvrzení samotného žalobce, pouze [částka], a v důsledku čehož tak žalovaný bohatě žalobci již uhradil ono bezdůvodné obohacení, vyplývající z takto vyčerpané částky, a proto tedy rozhodl podepsaný soud tak, jak je shora uvedeno, aniž se tedy zabýval dalšími námitkami žalovaného, což byla námitka promlčení a též i námitka, vznesená ohledně nedostatečných či neúplných informací o jednotlivých položkách, účtovaných žalovanému ze strany žalobce, a to v souvislosti s čerpáním dotyčného úvěru, když předmětná úvěrová smlouva je, dle názoru podepsaného soudu, tak jako tak, neplatná.30. V této souvislosti soud ještě považuje za nezbytné podotknout i to, že, dle stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR, ze dne [datum], sp. zn. Cpj 34/74, platí, že: „jako prospěch získaný plněním bez právního důvodu jsou posuzovány především případy, kde právní důvod od počátku chyběl“.31. Dále pak podepsaný soud poukazuje i na to, že: „Bezdůvodné obohacení je objektivně nastalý stav, v němž bez právem uznaného důvodu dojde k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému (k tomu srov. Občanský zákoník. Komentář. [jméno FO] (§ 2521-3081, relativní majetková práva 2. část, Wolters Kluwer, [adresa])“.32. Dle ust. § 2993, zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, platí, že „plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“33. Z toho tedy vyplývá, že žalovaný plnil žalobci na základě neplatné smlouvy o úvěru, nicméně, žalovaný ovšem předtím od žalobce určité finanční prostředky prokazatelně obdržel, ale ty mu již, vlastně, zase vrátil.34. O nákladech řízení pak bylo rozhodnuto dle § 142, odst. 1, o. s. ř., když žalobce měl ve věci plný úspěch.35. Ve výroku č. II., o náhradě nákladů řízení, tedy rozhodl soud tak, že uložil žalobci povinnost uhradit náklady tohoto řízení žalovanému, k rukám jeho právní zástupkyně, a to v celkové výši [částka].36. Tyto náklady představují náklady právního zastoupení žalovaného advokátkou, tvořené odměnou advokátky žalovaného, dle § 7 a § 8, vyhl. č. 177/1996 Sb. (Advokátního tarifu), za celkem pět úkonů právní služby, po částce [částka], dle § 7, odst. 5, a dle § 11, odst. 1, písm. a) a d) Advokátního tarifu (1x příprava a převzetí právního zastoupení, 2x písemné vyjádření ve věci samé, jakož i 2x účast na ústních jednáních, konaných u zdejšího soudu), a dále je nutno zohlednit též i pět režijních paušálů, po částce [částka], dle § 13, Advokátního tarifu, jež byly advokátkou žalovaného účtovány k uvedeným pěti úkonům právní služby, a celkem tedy ve výši [částka], s tím, že advokátka žalovaného soudu doložila též i cestovní náklady, které účtovala za dvě cesty, které podnikla za účelem své účasti na dvou ústních jednáních, konaných u zdejšího soudu, a to veřejnou dopravou ([právnická osoba]. a [jméno FO]), vždy na trase [adresa] – a zpět, dne [datum] a dne [datum], když, na posledním ústním jednání, konaném u zdejšího soudu dne [datum], a na němž byl pouze vyhlášen rozsudek, již advokátka žalovaného účastna nebyla, takže cestovné, za obě zmíněné cesty, vlakem i veřejnou dopravou v [jméno FO], zde činí celkem [částka], dle doložených jízdenek (dne [datum] – ve výši [částka] a dne [datum] – rovněž ve výši [částka]), s tím, že zástupkyně žalovaného však výslovně soudu sdělila, že není plátkyní DPH, a proto tedy soud, do celkové částky, připadající na náhradu nákladů tohoto řízení, již nepromítnul onu položku, spočívající v částce, připadající na 21 % DPH, z odměny advokátky žalovaného a z paušálních náhrad jejích výdajů, a v důsledku čehož tak celkové náklady tohoto řízení činí [částka].37. O povinnosti žalobce, uhradit takto vypočtené náklady tohoto řízení, a to v celkové výši [částka], k rukám právní zástupkyně žalovaného, bylo rozhodnuto podle § 149, odst. 1, o. s. ř.38. Soud stanovil žalobci, pro splnění jeho povinnosti, spočívající v úhradě nákladů tohoto řízení, zákonnou, tedy 3 - denní lhůtu (dle ust. § 160, odst. 1, o. s. ř.).