Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 295 323,20 Kč, jejíž splatnost se stanoví 15. den od právní moci rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 076 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 8 080,80 Kč a- kapitalizovaného úroku ve výši 25 598,99 Kč za období od 20. 6. 2021 do 5. 1. 2022,- kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 522,52 Kč za období od 30. 6. 2021 do 31. 12. 2021,- úroku ve výši 12,99 % ročně z částky 300 000 Kč od 15. 2. 2022 do zaplacení a- úroku z prodlení z částky 300 000 Kč od 15. 2. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně,zamítá.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 57 067,47 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky s odůvodněním, že její právní předchůdkyně (společnost [právnická osoba].[IČO] IČO, , dále též jako „banka“ nebo „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne 5. 4. 2021 Smlouvu o půjčce [Anonymizováno] č. [tel. číslo], jejímž obsahem byl závazek banky poskytnout žalovanému úvěr v částce 300 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve 120 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 477,55 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 12,99 % ročně, poplatkem za pojištění v částce 381 Kč a s poplatky dle smlouvy a ceníku. Banka úvěr žalovanému poskytla, žalovaný však splátky úvěru nehradil řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně proto v souladu se smluvními podmínkami přistoupila dne 7. 1. 2022 k zesplatnění úvěru. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 300 000 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 25 598,99 Kč a z dlužného kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 522,52 Kč a dlužných poplatků ve výši 3 404 Kč. Banka se žalovaným uzavřela dne 11. 9. 2019 i smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, ve které se banka zavázala žalovanému zřídit a vést bankovní účet č. [č. účtu] a žalovaný se zavázal platit poplatky dle platného ceníku. Z důvodu vzniku nepovoleného debetního zůstatku, který nebyl uhrazen v přiměřené době po splatnosti, banka dne 25. 1. 2022 odstoupila od smlouvy. Žalovaný na účtu nezajistil dostatek prostředků k uhrazení smluvených poplatků, čímž došlo ke vzniku dluhu v částce 3 076 Kč. Předmětné pohledávky byly bankou postoupena nejprve na společnost [Anonymizováno] a posléze z [Anonymizováno] na žalobkyni.
2. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bankou žalobkyně uvedla, že byla zkoumána prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací (SOLUS), kontrolou veřejných databází (insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů žalovaného, přičemž nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. K výzvě soudu stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného bankou žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance klientem v návrhu na uzavření smlouvy, žádost žalovaného byla hodnocena v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování, byly kontrolovány dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka porovnávala jeho příjmy a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, výpočtem zjistila částku disponibilních zdrojů žalovaného. Žalobkyně dále sdělila, že žalovaný na předmětný úvěr uhradil částku 4 676,80 Kč bance. Žalobkyně uvedla, že právo banky zesplatnit úvěr vyplývá z čl. 11 a čl. 12 písm. b) produktových podmínek pro osobní úvěry a právo odstoupit od smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb z čl. 3. 4. produktových podmínek k vedení účtů a vkladů; banka při zesplatnění ani při jejich doručování žádným způsobem nepochybila.
3. Žalovanému byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 4. 2024, č. j. 24 C 208/2022-69, ustanoven postupem dle ust. § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovník [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokátka, neboť jeho pobyt není znám.
4. Opatrovnice žalovaného se vyjádřila tak, že banka nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, když nedodržela své povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť nedoložila, že zkoumala i výši příjmů žalovaného a tyto následně porovnávala s jeho výdaji. Toto zřejmé pochybení zjevně odporuje dobrým mravům a veřejnému pořádku a je v rozporu se zákonem a smlouva je tak absolutně neplatná dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance. Poukázala rovněž na povinnost banky dle § 124 zákona o spotřebitelském úvěru vyzvat spotřebitele před zesplatněním k úhradě dlužné částky a poskytnout mu lhůtu alespoň 30 dnů, přičemž z žaloby neplyne, že by tuto povinnost banka splnila. Poukázala na § 1799 o. z. a nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, I ÚS 3512/11, přičemž pokud žalobkyně zahrnula ustanovení ohledně zesplatnění dluhu ze spotřebitelského úvěru do produktových podmínek, porušila kogentní ustanovení o. z. a zároveň neprokázala, že by se žalovaný s tímto ujednáním seznámil. Obdobnou situaci pak opatrovnice spatřuje i v případě smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 11. 9. 2019.
5. Na základě provedeného dokazování má soud za zjištěný následující skutkový stav:
6. Žalovaný je státním příslušníkem Polské republiky (zjištěno z listiny údaje klienta fyzická osoba).
7. Banka a žalovaný dne 5. 4. 2021 podepsali smlouvu o půjčce [tel. číslo], na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně jej vrátit ve 120 měsíčních splátkách po 4 477,55 Kč se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 12,99 % ročně, RPSN činila 13,78 %, celková splatná částka činila 541 576,80 Kč. Žalovaný měl rovněž platit pojištění Varianta B v částce 381 Kč měsíčně. Půjčka na kliknutí byla poskytována bez určení účelu. Úvěr měl být dle čl. VII. smlouvy splácen k 15. dni v měsíci počínaje 15. 5. 2021, v případě úhrady do 20. dne v měsíci nenastávají žádné následky prodlení. V čl. XI. ve spojení s čl. XII. a XIII. jsou popsány závažné skutečnosti, mezi které náleží porušení některé z povinností sjednaných ve smlouvě žalovaným, mimo jiné související s prodlením úhrady s některou platební povinností. V takovém případě bylo ujednáno, že právní předchůdkyně žalobkyně je oprávněna dosud nesplacené částky úvěru včetně úroků prohlásit za splatné (zjištěno ze smlouvy o půjčce [tel. číslo] ze dne 5. 4. 2021).
8. Ze všeobecných obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně (všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně, produktové podmínky pro osobní úvěry právní předchůdkyně žalobkyně), ceníku (ceník produktů a služeb pro soukromé osoby právní předchůdkyně žalobkyně) soud zjistil podrobnou úpravu práv a povinností vyplývajících z návrhu na uzavření smlouvy. Banka žalovanému potvrdila, že návrh na uzavření smlouvy přijala, čímž došlo k uzavření smlouvy (akceptace návrhu smlouvy o půjčce na kliknutí ze dne 5. 4. 2021).
9. Žalovanému byla částka 300 000 Kč bankou poskytnuta dne 5. 4. 2024 a žalovaný úvěr přestal následně splácet. Na poskytnutý úvěr žalovaný uhradil bance částku 4 676,380 Kč (zjištěno z výpisu spotřebitelského úvěru žalovaného).
10. Právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 7. 1. 2022 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě částky 329 144,51 Kč (zjištěno z prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzvy k uhrazení dluhu ze dne 7. 1. 2022).
11. Právní předchůdkyně žalobkyně v protokolu o ověření úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že jeho součástí jsou vstupní informace, které žalovaný v době uzavírání smlouvy deklaroval zadáním do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně. Současně žalovaný prohlásil, že údaje jsou pravdivé a úplné a udělil právní předchůdkyni žalobkyně souhlas k nahlédnutí do úvěrových a jiných registrů za účelem ověření si těchto informací, případně toto ověření vyplývá přímo ze zákonné povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně. K posouzení úvěruschopnosti klienta uvedla, že standardně zkoumá úvěruschopnost každého žadatele o úvěr, přičemž v tomto směru vychází z Obecných pokynů Evropského úřadu pro bankovnictví pro posouzení úvěruschopnosti ze dne 19. 8. 2015 (EBA/GL/2015/11) a podléhá též kontrole České národní banky, která rovněž testuje interní systém Banky při posuzování úvěruschopnosti a tento byl vždy shledán vyhovujícím a činěný v souladu s právními předpisy. Při posuzování úvěruschopnosti klienta bylo využito interních a externích datových zdrojů, jak je zaznamenáno níže a současně deklarováno interními systémovými záznamy. Byly provedeny potřebné lustrace a dle zjištěných informací z těchto zdrojů, dle informací získaných od klienta a dále s ohledem na výši úvěru vyhodnotila schopnost klienta splácet úvěr. V souladu s Obecným pokynem č. 1 Evropského orgánu pro bankovnictví prošetřila výši příjmu spotřebitele, přičemž vycházela jak z údajů uvedených spotřebitelem, tak z jejich nezávislého zhodnocení a ověření. Při posuzování úvěruschopnosti klienta bylo využito standardních schvalovacích postupů, přičemž rozhodovací strategie posuzovala následující oblasti: 1) tzv. tvrdá KO kritéria – aktuální dluhy interní i externí, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady, existující exekuce; 2) informace z externích úvěrových registrů – dotazy jsou činěny do registrů BRKI/NRKI/SOLUS) – primárně se posuzuje míra úvěrového zatížení, tedy schopnost případného klienta splácet, dále celková expozice, příznaky roztáčení úvěrové spirály s negativním dopadem na schopnost klienta splácet své závazky; výsledkem je tzv. BureauScore; 3) schopnost splácet úvěr a stanovení maximálního úvěrového limitu – zohledňují se: příjmy žadatele o úvěr, pravidelné výdaje žadatele o úvěr, jako jsou splátky stávajících úvěrů, náklady na domácnost, pokrytí potřeb dětí, životní minimum, náklady na bydlení – nákladové složky se stanovují porovnáním klientem deklarované výše a aktuálních statistických dat státních úřadů (se zohledněním místa bydliště). Do výpočtu volných zdrojů klienta se berou vždy ty vyšší; 4) vyhodnocení rizikových / anti - fraud kontrol o na základě identifikace unikátního přístupového (IP adresa) a autorizačního (tel. číslo mobilního telefonu) zařízení s cílem eliminovat podvod a kontrolou podezřelých rozdílů mezi žádostmi žadatele (opakované žádosti apod.); 5) celkový skóring klienta založený na: o aplikačním skóre (primárně sociodemografický profil) a/nebo integrované score – kombinace behaviorálního score (je napočítáno na základě platební historie na stávajících úvěrových produktech v RBCZ) a transakčního score (vychází z transakčního chování na běžných účtech klienta) o BureauScore (behaviorální skóring založený na dotazech do externích úvěrových registrů); 6) K. I. rejstříku: Bez záznamu; 7) Kontrola databáze neplatných dokladů: Doklad nenalezený v databázi MV; 8) Kontrola interního Black listu (IBL): Bez záznamu; 9) Vyhodnocení externích úvěrových registrů: BRKI/NRKI: Bez negativního záznamu (jen pozitivní úvěrová historie), o SOLUS: Nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti. Žalovaný dostal nabídku na základě průměrných příjmů na běžném účtu ve výši 34 582 Kč (zjištěno z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta). Právní předchůdkyně žalobkyně lustrovala žalovaného ve své interní databázi s výsledkem subjekt je v pořádku (sdělení právní předchůdkyně žalobkyně, věc: CBL, ze dne 1. 9. 2022).
12. Žalovaný dne 8. 8. 2019 uzavřel jako zaměstnanec se zaměstnavatelem, agenturou práce, [jméno FO] a.s. pracovní smlouvu, v níž není uvedena výše mzdy žalovaného (zjištěno z pracovní smlouvy ze dne 8. 8. 2019).
13. Banka a žalovaný dne 11. 9. 2019 uzavřeli smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, na jejímž základě byl mimo jiné žalovanému u banky zřízen běžný účet č. [č. účtu]. Za služby poskytované dle smlouvy byl žalovaný povinen platit bance poplatky dle ceníku produktů a služeb pro soukromé osoby (čl. I. odst. 5. smlouvy), součástí smlouvy byly mimo jiné i všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně, ceník, produktové podmínky, (čl. I odst. 6 smlouvy), z nichž soud zjistil podrobnou úpravu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy, a žalovaný prohlásil, že se s nimi seznámil (čl. III odst. 3 smlouvy), žalobce svým podpisem stvrdil, že se seznámil a porozuměl obsahu a souhlasil mimo jiné s ustanovením čl. 3.4.1 produktových podmínek k vedení účtů a vkladů o možnosti výpovědi smlouvy o účtu ze strany banky (čl. III odst. 3 smlouvy); (smlouva o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 11. 9. 2019).
14. Žalovanému posléze vznikl k 31. 1. 2022 na účtu nepovolený debetní zůstatek spočívající v neuhrazených poplatcích po splatnosti v částce 3 076 Kč (zjištěno z výpisu z osobního účtu žalovaného).
15. Právní předchůdkyně žalobkyně 25. 1. 2022 od smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb odstoupila pro vznik nepovoleného záporného zůstatku na účtu (zjištěno z odstoupení od smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 25. 1. 2022, přehled podacích čísel ze dne 20. 3. 2021).16. [jméno FO] dne 18. 1. 2021 byla na účet žalovaného připsána mzda v částce 28 991 Kč, dne 16. 3. 2021 v částce 28 029 Kč, žalovaný na účet průběžně rovněž vkládal peněžní prostředky v hotovosti (zjištěno z mimořádného výpisu z účtu [Anonymizováno] za období 1. 1. 2000 - 7. 3. 2022).17. Pohledávky za žalovaným z předmětných smluv byly postoupeny na společnost [Anonymizováno] [IČO] IČO, na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. [Anonymizováno] ze dne 29. 8. 2018 (zjištěno z rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. [Anonymizováno] ze dne 29. 8. 2018, včetně příloh), ve spojení se smlouvou o postoupení pohledávek č. [Anonymizováno], ze dne 25. 5. 2022 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek č. [Anonymizováno], ze dne 25. 5. 2022, včetně přílohy, potvrzení úplaty ze dne 8. 3. 2022). Žalovanému bylo zasláno vyrozumění o postoupení pohledávky na společnost [Anonymizováno] na adresu [adresa] a na adresu [adresa] (zjištěno z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 9. 3. 2022 (4 x) a přehledu podacích čísel ze dne 20. 3. 2022 (2x)). Pohledávky byly následně postoupeny ze společnosti [Anonymizováno] na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek č. [Anonymizováno] ze dne 8. 3. 2022 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 3. 2022, včetně přílohy). Rovněž oznámení o postoupení pohledávky ze společnosti [Anonymizováno] na žalobkyni bylo žalovanému zasláno na adresu [Anonymizováno], [adresa], [Anonymizováno] a na adresu [adresa] (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 9. 5. 2022 (4 x) a seznamu odeslaných oznámení o postoupení pohledávky z [Anonymizováno] na žalobkyni ze dne 10. 5. 2022).18. Dne 20. 7. 2022 odeslala žalobkyně žalovanému na adresu [adresa] a na adresu [adresa], předžalobní výzvu, v níž žalovaného vyzvala, aby uhradil částku 370 525,61 Kč a 4 528 Kč na bankovní účet ve výzvě uvedený (zjištěno z předžalobní výzvy k úhradě ze dne 10. 5. 2022 (4 x) a ze seznamu odeslaných předžalobních výzev žalobkyně).19. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci. Soud nemá žádný důvod pochybovat o skutečnostech vyplývajících z provedených důkazů.20. Z provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:21. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 5. 4. 2021 na základě smlouvy o půjčce [tel. číslo] ze dne 5. 4. 2021 peněžní prostředky ve výši 300 000 Kč a žalovaný se zavázal je splatit ve 120 měsíčních splátkách po 4 477,55 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 12,99 % ročně a s dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku. Žalovaný svým povinnostem vyplývající z předmětné smlouvy nedostál. Právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli dne 11. 9.2019 smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, na jejímž základě banka žalovanému zřídila a vedla bankovní účet a žalovaný se zavázal platit poplatky dle ceníku. Na účtu však vznikl nepovolený debetní zůstatek, když žalovaný na účtu nezajistil dostatek prostředků, v částce 3 076 Kč. Pohledávky byly bankou postoupeny až na společnost žalobkyně. Žalovaný na předmětný úvěr před podáním žaloby zaplatil celkem 4 676,80 Kč. K prověřování úvěruschopnosti ze strany její právní předchůdkyně žalobkyně doložila mimo jiné protokol o ověření úvěruschopnosti žalovaného a prohlášení k němu, dle kterého banka vycházela z průměrných příjmů na běžném účtu žalovaného ve výši 34 582 Kč a ohledně výdajů dle tvrzení žalobkyně banka vycházela z částky odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Žalovaný nepravidelně na účet dostával platby od zaměstnavatele kolem 28 000 Kč, na účet vkládal žalovaný hotovost.22. Po právní stránce posuzoval soud nárok uplatněný žalobkyní následovně:23. Žalovaný je státním příslušníkem Polské republiky, jedná se tedy o věc s cizím prvkem. Soud dle čl. 69 dále uvedeného nařízení aplikoval úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), konkrétně podle čl. 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 odst. 2 tohoto nařízení je pak dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť se jedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu předmětného nařízení, neboť soud ze sdělení zaměstnavatele žalovaného (na č. l. 63 spisu) zjistil, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy až doposud bydliště na území České republiky, písemnosti se mu však SOUDEM nepodařilo řádně doručit.24. Rozhodným právem je dle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo české.25. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru dle § 2395 an. o. z. a zákona o spotřebitelském úvěru, neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420, § 419 a § 1810 a násl. o. z.26. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru posouzením úvěruschopnosti spotřebitele se rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.27. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.28. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.29. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.30. Podle § 580 odst. 1 o. z. platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.31. Podle § 588 o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.32. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.33. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.34. Podle § 2397 o. z. úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.35. Podle § 2398 odst. 1 o. z. úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.36. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.37. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.38. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.39. Podle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.40. Předně je zapotřebí uvést, že soud má za to, že neplatnost smlouvy při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je neplatností absolutní dle § 588 o. z., jak ostatně plyne i z rozsudku Soudní dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, v němž je uvedeno, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.41. Soud tedy zkoumal, zda právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, jak požaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Po provedeném dokazování z pohledu soudu právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného dostatečně nezkoumala, respektive žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.42. V daném případě je stěžejní, že byť banka vycházela z příjmů žalovaného v částce 34 582 Kč měsíčně a žalovaný dle výpisu z jeho účtu určitými příjmy (byť nepravidelnými) skutečně disponoval, vyšla banka ohledně výdajů žalovaného pouze z odhadnutých výdajů na základě historických dat z Českého statistického úřadu, aniž tyto přes poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. byla schopna specifikovat a aniž tyto od žalovaného v jejich konkrétní výši zjišťovala. V tomto ohledu tedy absentují zjištění banky, jaké byly výdaje žalovaného a zda měl v období před poskytnutím úvěru dostatek finančních zdrojů pro splácení úvěru, tedy skutečnosti zmíněné již v předchozím odstavci. Žalobkyně pak od žalovaného ani nezjišťovala a neověřovala výdaje alespoň pravidelně vznikající, zejména na bydlení, které běžně tvoří významnou část životních nákladů fyzické osoby, případně dalších pravidelně vznikajících nákladů žalovaného a spokojila se pouze s jejich nekonkrétním odhadem. Za situace, kdy banka nezjišťovala výdaje žalovaného, nebylo bankou zohledněno, zda výdaje žalovaného jsou nižší či vyšší než jeho příjmy a zda tedy disponuje částkou potřebnou pro pravidelné splácení čerpaného úvěru.43. Jaké skutečnosti je poskytovatel úvěru povinen za účelem dostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zkoumat uvedl příkladmo Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Tyto skutečnosti v zásadě odpovídají tomu, k čemuž dospěl i soud zdejší. Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí dodal, že poskytovatel úvěru je povinen zjištěné informace „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“, a že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.“, s tím, že „na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. S těmito závěry se ztotožnil rovněž Ústavní soud, a to například v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.44. Na základě shora uvedeného je tak smlouva o půjčce [Anonymizováno] [tel. číslo] ze dne 5. 4. 2021 absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., jelikož v rámci jejího uzavření došlo k porušení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když nedošlo k dostatečnému prověření úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného) před uzavřením smlouvy. Pokud je tedy smlouva neplatná, je žalovaný povinen žalobkyni ve smyslu § 2991 o. z. a § 2993 o. z. vrátit bezdůvodné obohacení, které je tvořeno rozdílem mezi částkou, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla (300 000 Kč) a částkou, kterou žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně a žalobkyni na poskytnutý úvěr uhradil (4 676,80). Výše bezdůvodného obohacení, které je žalovaný žalobkyni povinen vydat, tedy činí 295 323,20 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.45. Podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Citovanou část ustanovení lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Částku 295 323,20 Kč soud uložil žalovanému zaplatit se splatností k 15. dni od právní moci rozsudku, a to vzhledem ke skutečnosti, že se tato doba pro úhradu dlužné částky soudu jeví jako doba přiměřená možnostem žalovaného. Žalovaný v řízení nebyl nijak kontaktní a soudu neposkytl žádnou součinnost, soudu tak proto ze strany žalovaného nebylo ani tvrzeno, natož pak prokázáno, že by v této stanovené době nebyl objektivně schopen splnit svůj závazek vůči žalobkyni. Soud tak dospěl k závěru, že doba 15 dnů plynoucí od právní moci rozsudku pro úhradu dluhu žalovaného je zcela přiměřená jeho možnostem.46. Ve zbývající části ohledně nároku za smlouvy o úvěru soud žalobě s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru nevyhověl, jelikož žalobkyně na toto plnění nemá nárok. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítnul, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.47. Nárok ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb posoudil soud podle § 2662 an. o. z., dle něhož banka a žalovaný uzavřeli smlouvu o účtu, přičemž mezi účastníky byly za poskytování těchto služeb sjednány poplatky. Žalovaný nedodržel smluvní povinnosti tím, že nezaplatil běžné poplatky, jež byly sjednány v rámci smlouvy o účtu.48. K argumentaci opatrovnice žalovaného, že žalobkyně neprokázala, že se žalovaný seznámil s Všeobecnými obchodními podmínkami, na jejichž základě mělo dojít k odstoupení od smlouvy původní věřitelkou, soud uvádí, že Všeobecné obchodní podmínky a produktové podmínky jsou ve smyslu ust. § 1751 odst. 1 o. z. součástí smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 11. 9. 2019, když tyto jsou (vedle dalších obchodních podmínek) ve smlouvě výslovně uvedeny jako součást smlouvy, přičemž tento odkaz je dostatečně určitý. V odstavci 3 závěrečných ujednání smlouvy (čl. III) pak žalovaný prohlásil, že byl seznámen (mimo jiné) s obsahem Všeobecných obchodních podmínek a produktových podmínek, které jsou součástí smlouvy a že obsahu porozuměl a byl ve smlouvě mimo jiné upozorněn i na to, že upravují pravidla pro odstoupení od smlouvy bankou. Byl tedy splněn i požadavek seznámení se žalovaného s všeobecnými obchodními podmínkami (k tomu vizte usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 240/2015).49. Žalobkyně svůj nárok v této části prokázala, žaloba je důvodná a soud jí proto v této části vyhověl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.50. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení v částce 57 067,47 Kč, přičemž tato částka představuje 94,72 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 97,36 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 2,64 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 12 260 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 306 480 Kč sestávající z částky 9 540 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 770 Kč za každý z dvou úkonů právní služby dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. (za jednoduchou výzvu k plnění), z částky 9 540 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 6. 10. 2022 a z částky 9 540 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 19. 9. 2024 včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 39 660 Kč ve výši 8 328,60 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za vyjádření k výzvě soudu ze dne 28. 8. 2024, neboť doplněná tvrzení v něm uvedená měla být již součástí žaloby.51. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř. O lhůtě k plnění výroku II. a IV. rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovenou povinnost uložil žalovanému splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení, neboť neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.