Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudkučástku ve výši [částka].
II. Co do zbývajícího nároku zaplacení částky [částka], kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka] od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 12,75 %, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení byl návrh žalobkyně na zaplacení shora uvedené částky, který odůvodnila tak, že uzavřela se žalovanou dne [datum] úvěrovou smlouvu o spotřebitelksém úvěru, na jejímž základě jí žalobkyně poskytla úvěr ve výši [částka], který se zavázala splácet v 24 pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka] měsíčně. Žalovaná nesplácela řádně a včas, úvěr byl proto ke dni [datum] zespltaněn. Žalobkyně pak požaduje po žalované zaplacení neuhrazené jistiny ve výši [částka], úrok ve výši [částka], účelně vynaložené náklady [částka], smluvní pokutu ve výši [částka] a příslušenství, zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného, když žalovaného lustrovala v registru NRKI i BRKI, dále registru SOLUS, Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalobkyně uvedla, že podrobuje klienty důkladnému credit scoringu, posuzuje jejich příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumává několik podstatných ukazatelů, zejména věk, rodinný stav, splátky u jiné společnosti. Žalované byla zaslána předžalobní výzva k plnění.3. Žalovaná se k podané žalobě přes výzvu soudu nijak nevyjádřila a zůstal ve věci nečinná.4. Soud postupoval podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují. Oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili (žalovaná tím, že se nevyjádřila k výzvě soudu ve smyslu ust. § 101/4 o.s.ř.).5. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané následující skutečnosti:6. Žalobkyně uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru ve výši [částka] se žalovanou, který měla splatit v 24 splátkách, celkem měla uhradit [částka], jednalo se o bezúčelový úvěr. RPSN činila 49,1%, (prokázáno smlouvou č. [hodnota], jejíž součástí jsou úvěrové podmínky spol. [právnická osoba], sazebník poplatků, formulář pro standardní informace o úvěru).7. Žalovaná úvěr čerpala[částka] částka, jí byla na jí uvedený účet zaslána dne [datum], nesplácela jej řádně dle smlouvy, u 4. splátky provedla tzv. korunový odklad splátky, počínaje od 6. splátky již splátky nehradila. Celkem uhradila [částka] (prokázáno výpisem čerpání a splátek k úvěru, opisem výpisu proplacení smlouvy).11. Před uzavřením smlouvy byla pořízena kopie OP žalované, byla prověřována oddělením řízení rizik s těmito údaji: počet dětí 0, zdroj příjmu klienta-zaměstnanec, příjem [částka], příjem ostatních členů domácnosti [částka], splátky jiným společnostem uvedené v žádosti [částka], byla prověřován v registrech (potvrzení o ověření bonity klienta).K úhradě dlužné částky byla žalovaná opakovaně vyzvána, a to výzvou ze dne [datum], [datum] a předžalobní výzvou ze dne [datum] (výzvy, arch odeslané pošty)12. Na základě takto zjištěných skutečností soud dospěl k následujícímu skutkovému stavu: Žalobkyně se žalovanou uzavřely dne [datum] úvěrovou smlouvu, na jejímž základě jí žalobkyně poskytla úvěr ve výši [částka], který se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách, celkem k úhradě [částka]. Jednalo se o bezúčelový úvěr. Žalovaná tento nesplácela řádně dle smlouvy, počínaje od 6. splátky již splátky nehradila, celkem na smlouvu zaplatila [částka]. K úhradě byla před podáním žaloby vyzvána předžalobní výzvou.13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky.14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.15. Podle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Avšak Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C-679/18, ze dne [datum], rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“16. Soud je tedy s odkazem na uvedené rozhodnutí Soudního dvora EU povinen zkoumat ex officio, zda žalobkyně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, resp. jeho právní předchůdkyně. Ze žalobkyní předložených důkazů a tvrzení dle názoru soudu nevyplývá, že by tuto svou povinnost splnila.17. Soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že řádně splnila svou zákonnou povinnost zkoumat před poskytnutím úvěru úvěryschopnost žadatele, naopak má soud za prokázané, že při posouzení úvěruschopnosti žalované bylo při zkoumání úvěryschopnosti postupováno minimálně formálně a nedůsledně. Dle rozsudku Soudního dvora ze dne [datum] CA Consumer Finance, C-449/13, platí, že „(…) pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Před poskytnutím úvěru byla úvěruschopnost prověřena využitím dotazů na registry (jako služby SOLUS, NRKI), což soud považuje zcela za nedostatečné, stejně jako vycházet ze statistických modelů. Soud považuje s podivem, že se úvěrující společnost spokojila s prohlášením žadatele o výši příjmů a jeho výdajů, když je minimálně zřejmé, že pokud žádá o poskytnutí úvěru, nebude zřejmě jeho finanční situace optimální, spoléhat se v takovém případě na správnost a úplnost údajů uvedených žadatelem o úvěr soud považuje minimálně za nepodložené a není sto naplnit povinnost věřitele řádně zkoumat úvěryschopnost žadatele. Před uzavřením smlouvy bylo dle potvrzení oddělení řízení rizik mimo ověření v registrech zaznamenáno, že žalovaná má příjem jako zaměstnanec [částka] (bez ověření), příjem ostatních členů domácnosti [částka] (bez jakékoliv konkretizace a ověření), počet dětí 0, splátky jiným společnostem uvedené v žádosti [částka] (nekonkretizováno). Zcela absentuje uvedení rodinného stavu žadatele, druh bydlení a nákladů na bydlení a dalších výdajů. Nebylo tvrzeno ani doloženo, že by byl ověřován příjem žadatele (případně ostatních členů domácnosti) za delší období, minimálně 3 měsíce před uzavřením smlouvy, nebylo zjišťována a ověřována výše nákladů na bydlení a jiné výdaje. Při sepisu smlouvy a následném hodnocení klienta byl uveden příjem dalších členů domácnosti ve výši [částka], aniž by tento byl specifikován či ověřen. Dle názoru soudu tedy žalobkyně před uzavřením smlouvy již jen uvedenými skutečnostmi řádně nezohlednila příjmovou a zejména výdajovou stránku žalované a její schopnost poskytovaný úvěr splácet. Není tedy vůbec zřejmé, z čeho žalobkyně usoudila bezproblémovou schopnost splatit z příjmu [částka] úvěr ve výši [částka] (bez dalších nákladů). Žalobkyně dle svého tvrzení přitom deklaruje, že je při posuzování úvěryschopnosti klientů zohledňováno rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnost, příjem partnera, případně další skutečnosti, s tím, že jedním z důvodů nadstandartní kontroly klientů je záměr věřitele poskytnout úvěr jen takové osobě, která jej bude schopná splácet, neboť poskytování úvěrů klientům neschopným plnit své závazky by bylo v rozporu se záměrem a zájmy věřitele.18. Dle § 588 věty prvé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.19. Pokud jde o původně požadovanou jistinu úvěru, podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.20. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že, „poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. […] Spotřebitel je povinen vrátit poskytnout jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. Citované ustanovení stanoví speciální následek porušení povinnosti poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy, který nelze podřadit pod institut bezdůvodného obohacení (viz rozhodnutí NS ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Žalobkyni tedy svědčí právo na vrácení vyčerpané a dosud neuhrazené jistiny úvěru, avšak žalovaná se dosud s jejím splácením nedostala do prodlení, neboť dosud nenastala splatnost této částky, stejně tak proto není důvodný nárok žalobkyně na přiznání smluvní pokuty, úroku z prodlení, když splatnost částky dosud nenastala a žalovaný tedy není s její úhradou v prodlení. Soud proto žalobě vyhověl co do nároku na zaplacení výrokem I. (čerpaný úvěr [částka] ponížený o částku ve výši [částka] uhrazenou žalovanou). Ve zbývajícím nároku soud ze shora uvedených důvodů zamítl, když smlouva byla vyhodnocena jako neplatná (výrok II.).21. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich úhradu, když převážný úspěch ve věci měla žalovaná, kterému náklady řízení nevznikly.