29 C 112/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 604 013,03 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se stranou žalovanou dne [datum] smlouvu o hotovostním úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě straně žalované téhož dne poskytla úvěr 799 800 Kč a strana žalovaná se zavázala splatit jej ve splátkách se sjednaným úrokem 5,9% ročně. Jelikož strana žalovaná porušila své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením úvěru, využila žalobkyně svého práva a přistoupila ke dni [datum] k zesplatnění úvěru. Na svůj dluh strana žalovaná zaplatila částku 299 256,19 Kč. Zbytek dluhu strana žalovaná neuhradila ani po předžalobní výzvě.

2. Ve věci je dán cizí prvek, neboť žalobkyně je právnickou osobou založenou dle práva Polské republiky. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalobkyně, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má pobyt na území České republiky.

3. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti“, neboť žalobkyně podniká v ČR svojí organizační složkou a strana žalovaná má bydliště v ČR.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: žádost o poskytnutí úvěru, žádost o zřízení účtu, SMS potvrzení, smlouva o úvěru, výpis z půjčky, VOP, podmínky pro poskytování úvěrů, odstoupení od smlouvy, předžalobní výzva, doklady o doručení).

5. Dle žalobkyně měla při sjednávání zápůjčky prověřovat úvěruschopnost strany žalované tak, že ověřila její příjem částkou 56 117 Kč měsíčně z výpisů z jejího bankovního účtu, přičemž strana žalovaná uvedla příjem ve výši 80 tis. Kč měsíčně. Stran výdajů uvedla strana žalovaná částku 2 000 Kč, proto žalobkyně stanovila její životní výdaje po zohlednění situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 3 860 Kč. Žalobkyně měla dále k ukazateli DSTI stanovit hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu, který v tomto případě činil 20 % po poskytnutí úvěru. Žalobkyně dotazem do CCB/CBCB a vlastních systémů zjistila, že strana žalovaná měla v době úvěrové žádosti poskytnuté úvěry se splátkovým zatížením ve výši 1 200 Kč. Příjem strany žalované tak měl být dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů (důkazy: výpis z registru o žalovaném).

6. Soud zjistil, že v dubnu 2021 měla strana žalovaná příjem 86 476 Kč (dne [datum]), v [Anonymizováno] příjem 57 183 Kč (dne [datum] částka 37 183 Kč a [datum] částka 20 000 Kč), v [Anonymizováno] příjem 30 000 Kč (dne [datum]) a v [Anonymizováno] příjem 49 705 Kč (dne [datum]). Průměrný měsíční hrubý příjem tak za 3 měsíce před poskytnutím úvěru odpovídal částce 50 841 Kč. Dále soud zjistil, že dne [datum] strana žalovaná získala úvěr 598 100 Kč a den před poskytnutím úvěru [datum] měla na účtu zůstatek 11 000 Kč (důkazy: výpis z účtu žalovaného za dobu od dubna do července 2021).

7. Soud zamítl důkaz výpis z účtu strany žalované za období od [datum] a od [Anonymizováno], neboť pro zkoumání úvěruschopnosti není nutné se zabývat finanční situací strany žalované roky před poskytnutím úvěru, neboť o její finanční kondici v době poskytnutí úvěru nemají vypovídací hodnotu a ani v době po získání úvěru, neboť úvěruschopnost je nutné zkoumat před poskytnutím úvěru. Rovněž se blíže nezabývá sazebníkem poplatků, který pro rozhodnutí není důležitý.

8. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 občanského zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ Dle § 2991 odst. 1 a 2 obč. zákoníku platí, že „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“, přičemž v § 2999 odst. 1 obč. zákoníku je uvedeno, že „Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.“

9. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“

10. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“

11. Na základě skutečnosti uvedených v bodech 4 rozsudku vzal soud za prokázané, že žalobkyně straně žalované poskytla na základě smlouvy úvěr ve výši 799 800 Kč. Dále má soud za prokázané, že strana žalovaná na svůj dluh zaplatila celkovou částku 299 256,19 Kč. Dále však soud musí zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda soud může bez aktivity strany žalované hodnotit, zda byly při uzavření smlouvy splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) zda podmínky splněny byly a (iii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok.

12. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, kterou soud musí zkoumat i bez aktivity strany žalované, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“

13. Soud tedy zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost strany žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu žalobkyně úvěruschopnost strany žalované dostatečně nezkoumala, popř. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

14. Po výzvě soudu k prokázání zkoumání úvěruschopnosti strany žalované žalobkyně doplnila, jakým způsobem ověřovala úvěruschopnost, viz bod 5 rozsudku. Žalobkyně neprokázala, že v době před poskytnutím úvěru zkoumala příjmy strany žalované, neboť ačkoli dospěla k závěru, že příjem strany žalované činil 56 117 Kč, ve skutečnosti za dobu od [Anonymizováno] vydělal v průměru pouze 50 841 Kč, v [Anonymizováno] dokonce jen 30 000 Kč. Dále se žalobkyně nijak nezabývala výdaji strany žalované, kdy tyto na základě jakéhosi blíže neurčeného ekonomického modelu stanovila na 3 860 Kč na životní výdaje a 11 671 Kč na splátky úvěrů. Soud však má za to, že ekonomický model nemůže o skutečných výdajích konkrétní osoby vypovídat vůbec nic, navíc je nepochybné, že výdaje strany žalované musely výrazně žalobkyní „zjištěnou“ částku 3 860 Kč přesáhnout mnohokrát, neboť se jedná o hodnotu většího nákupu potravin. Že potom byly výdaje strany žalované podstatně vyšší plyne i z toho, že nebýt úvěru z [datum] ve výši 598 100 Kč, nebyl by její zůstatek den před poskytnutí úvěru žalobkyní 11 000 Kč, ale byl by výrazně v minusu, viz bod 6 rozsudku.

15. Pokud tedy žalobkyně nesprávně zjistila příjmy strany žalované a výdaji se nezabývala vůbec, jen stěží mohla dojít k závěru, že strana žalovaná má dostatek finančních prostředků pro splácení úvěru. Pokud má žalobkyně za to, že o schopnosti strany žalované splatit úvěr vypovídá fakt, že ten po jistou dobu splácela, tak soud vychází z toho, že ani splácení úvěru se nijak nedotýká platnosti úvěrové smlouvy z pohledu zkoumání úvěruschopnosti, jak plyne z rozsudku Soudního dvora EU, který ve věci C 755/22 dne 11.1.2024 rozhodl tak, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“

16. Je-li smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona, je strana žalovaná povinna žalobkyni vrátit dle téhož ustanovení jistotu s přihlédnutím k jejím možnostem, které tvoří částka, jež žalobkyně poskytla straně žalované jako úvěr po odečtení jí zaplacené částky, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a z jí předložených důkazů plyne, že straně žalované poskytla úvěr ve výši 799 800 Kč, z něhož strana žalovaná splatila 299 256,19 Kč. K doplacení tak zbývá částka 500 543,81 Kč. Soud proto žalobě v této části vyhověl, ve zbytku potom žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení soud vycházel z rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022 uvedl, že (cit.) „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud …(srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“

18. Pokud pak jde o povinnost soudu určit splatnost jistiny dle možností strany žalované, tak ta neposkytla soudu vůbec žádnou součinnost, soud nemá dostatečné informace o jejích poměrech ani z doby uzavření smlouvy. Soud tak vychází z toho, že sama strana žalovaná byla ochotna splácet úvěr po splátkách 10 741 Kč měsíčně, o vedení tohoto řízení je informována již od června 2025, přitom již v době před zahájením řízení jí byly doručeny oznámení o zesplatnění (březen 2024). Soud tak uzavřel, že je v možnostech strany žalované zbytek jistiny zaplatit do [datum], tj. za 4 roky od poskytnutí peněz, což soud považuje za dostatečnou pro našetření si dlužné jistiny.

19. Procesně úspěšnější žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení. Pokud by byla úspěšná zcela, náležela by jí částka 91 860,50 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 24 161 Kč, odměny za 5 úkonů právní služby za přípravu a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, doplnění a účast na jednání soudu po 10 740 Kč (při tarifní hodnotě sporu 604 tis Kč dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů…), dále paušální náhradu 2 250 Kč za 5 úkonů právní služby po 450 Kč (dle § 13 cit. vyhlášky) a konečně 21%-ní DPH z odměny a náhrad (dle § 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 11 749,50 Kč. Z těchto nákladů řízení náleží žalobkyni dle § 142 odst. 2 o.s.ř. poměrná část v rozsahu 32,99% jak plyne z této tabulky, tj. 30 305 Kč:ZamítnutoŽalovánojistina103 469,00 Kč604 013,00 Kčkapitalizovaný úrok13 819,00 Kč13 819,00 Kčkapitalizovaný úrok z prodlení82 769,00 Kč82 769,00 Kčúrok do 31.7.202517 183,00 Kč17 183,00 Kčúrok z prodlení do 31.7.202534 950,00 Kč34 950,00 Kč252 190,00 Kč752 734,00 Kčneúspěch33,50%úspěch66,50%úspěch -neúspěch32,99%