29 C 195/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozsudku, kterým by soud straně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 68 472 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu 22 028,16 Kč s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se stranou žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“), na jejímž základě poskytla straně žalované téhož dne úvěr ve výši 55 000 Kč. Strana žalovaná se ve smlouvě zavázala splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky ve výši 83,55% ročně a RPSN 124,27% a poplatky v 48 měsíčních splátkách po 3 987 Kč. Strana žalovaná však žalobkyni uhradila pouze 51 831 Kč, k zesplatnění celého úvěru tak došlo na základě ujednání smlouvy [datum]. Svůj dluh strana žalovaná nezaplatila ani přes předžalobní výzvu.

2. Strana žalovaná zůstala v řízení nečinná.

3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: smlouva o poskytování bankovních služeb, předsmluvní formulář, návrh na uzavření smlouvy o úvěru, oznámení o schválení úvěru, potvrzení o vyplacení úvěru, splátkový kalendář, dodatek č. [hodnota], výzvy k zaplacení zesplatnění dluhu s dokladem o doručení, předžalobní výzvy s dokladem o odeslání). Dle svých tvrzení měla žalobkyně při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost strany žalované tak, že byly kontrolovány dostupné informace v externích databázích – Nebankovním registru klientských informací (NRKI) a registru SOLUS, z nichž nezjistila, že by strana žalovaná nějakým subjektům dlužila jakoukoli částku po splatnosti. Identitu strany žalované zjistila z jejího občanského průkazu. Dále vycházela z tvrzených měsíčních příjmů strany žalované 18 250 Kč a nákladů 9 950 Kč, k nimž přičetla částku 1 000 Kč. Straně žalované tedy každý měsíc měla při zohlednění příjmů a výdajů zůstat částka 7 300 Kč, jež straně žalované umožnila úvěr splácet, pročež zkoumáním úvěruschopnosti nebyla žalobkyní zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila (důkaz: karta klienta, předsmluvní formulář hodnocení klienta, prohlášení klienta, výpis záznamu z registru Solus, oznámení o vstupu do paušálního režimu zdaňovacího období, doklad o zaplacen paušální daně, kopie občanského průkazu).

4. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 občanského zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“

5. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“

6. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“

7. Na základě skutečnosti uvedených v bodě 3 rozsudku vzal soud za prokázané, že žalobkyně straně žalované poskytla na základě smlouvy úvěr ve výši 55 000 Kč. Dále má soud za prokázané, že strana žalovaná na svůj dluh zaplatila celkovou částku 51 831. Dále však musí soud zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda soud může bez aktivity strany žalované hodnotit, zda byly při uzavření smlouvy splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) zda podmínky splněny byly a (iii) zda má žalobkyně vůči straně žalované nárok na zaplacení smluvní pokuty.

8. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, kterou soud musí zkoumat i bez aktivity strany žalované, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“

9. Soud tedy dále zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu žalobkyně úvěruschopnost strany žalované dostatečně nezkoumala, popř. nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

10. Po výzvě soudu k prokázání zkoumání úvěruschopnosti strany žalované žalobkyně doplnila, jakým způsobem ověřovala úvěruschopnost, viz bod 3 rozsudku. Žalobkyně prokázala, že v době před poskytnutím úvěru zkoumala, zda strana žalovaná nemá nesplatné závazky vůči jiným věřitelům. To však je jen první krok ke zkoumání úvěruschopnosti. Dále bylo na žalobkyni tvrdit a prokázat, jaké byly příjmy a výdaje strany žalované, a tedy její disponibilní finanční prostředky v měsících před poskytnutím úvěru. Jen zjištěním a ověřením příjmů a výdajů strany žalované může žalobkyně zjistit, zda je příjem strany žalované dostačující pro splácení úvěru. Po poučení soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k této otázce žalobkyně zopakovala, že žádné informace k výdajům strany žalované k dispozici nemá, přičemž vycházela ze sdělení strany žalované o příjmech a výdajích. Dále vycházela z toho, že strana žalovaná platí roční paušální dan z příjmu 6 208 Kč. Dle soudu však nemůže žalobkyně vycházet při stanovení příjmů a výdajů pouze z tvrzení dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak stanovil i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ Je tedy nutné ověřit příjmy a výdaje dlužníka a následně vyhodnotit, zda finanční prostředky v podobě rozdílu mezi příjmy a výdaji umožňuje dlužníkovi splácet poskytnutou částku. Samotný fakt, že strana žalovaná platí paušální daň 6 208 Kč o úvěruschopnosti nevypovídá nic.

11. Soud tak dospěl k závěru, že se žalobkyně schopností strany žalované splácet úvěr nezabývala dostatečně a s odbornou péčí, když sice správně zjišťovala, zda strana žalovaná není zatížena závazky po splatnosti, ale již neověřovala její příjmy a výdaje, na jejichž základě by zjistila finanční kondici strany žalované. Namísto toho se spokojila pouze s ujištěním strany žalované. Soud je proto přesvědčen o tom, že úvěruschopnost strany žalované nehodnotila žalobkyně s odbornou péčí, pročež smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky řízení je neplatná pro rozpor se zákonem.

12. Je-li smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona, je strana žalovaná povinna žalobkyni vrátit dle téhož ustanovení jistotu s přihlédnutím k jejím možnostem, které tvoří částka, jež žalobkyně poskytla straně žalované jako úvěr po odečtení jí zaplacené částky, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a důkazů plyne, že straně žalované poskytla úvěr ve výši 55 000 Kč a že strana žalovaná z titulu úvěru zaplatila částku 51 831 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami činí 3 169 Kč, a tuto částku proto soud žalobkyni přiznal jako právo na vydání bezdůvodného obohacení dle cit. § 87 odst. 1 zákona. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

13. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022 uvedl, že (cit.) „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud …(srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“

14. Pokud pak jde o povinnost soudu určit splatnost jistiny dle možností strany žalované, tak ta neposkytla soudu vůbec žádnou součinnost, soud nemá dostatečné informace o jejích poměrech ani z doby uzavření smlouvy. Soud tak vychází z toho, že sama strana žalovaná byla ochotna splácet úvěr po splátkách 3 987 Kč měsíčně, o vedení tohoto řízení je informována již od srpna 2025, přitom již v době před zahájením řízení došlo k zesplatnění úvěru (červenec 2024). Soud tak uzavřel, že je v možnostech strany žalované zbytek jistiny zaplatit do [datum], tj. za 30 měsíců od poskytnutí peněz, což soud považuje za dostatečnou pro našetření si dlužné jistiny (jedná se o částku cca 1 833 Kč měsíčně).

15. Jen na okraj potom soud uvádí, že i pokud by žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost strany žalované, přesto by zřejmě byla smlouva neplatná, a to pohledem sjednaného úroku ve výši 83,55% ročně a RPSN ve výši 124,27%, které několikanásobně převyšují průměrně sjednané úroky u podobných smluv. Jelikož však byla smlouva z pohledu soudu neplatná pro nezkoumání úvěruschopnosti, soud se blíže neplatnosti z důvodu výše sjednaných úroků nevěnuje.

16. Procesně úspěšnější straně žalované žádné náklady dle § 142 ost. 1 o.s.ř. nevznikly, proto soud žádnému z účastníků náklady nepřiznal.