29 C 329/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 36 450,03 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. [právnická osoba]., [IČO] (dále jen „banka“) uzavřela se stranou žalovanou dne [datum] smlouvu o kontokorentu (dále jen „kontokorent“), na jejímž základě strana žalovaná získala téhož úvěrový rámec do výše 10 000 Kč se smluvním úrokem 25% ročně, a dále uzavřela se stranou žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru (dále jen „úvěr“), na jejímž základě strana žalovaná získala téhož úvěr ve výši ve výši 30 000 Kč a strana žalovaná se zavázala jej splatit se sjednaným úrokem 11,6% ročně. Z kontokorentu strana žalovaná vyčerpala 11 506,09 Kč, ale nezaplatila jej. Jelikož dále strana žalovaná porušila své smluvní povinnosti i u úvěru a ten nesplácela řádně, když uhradila pouze 9 286,60 Kč, využila banka svého práva a úvěr dne [datum] zesplatnila. Žalovaná částka sestává z nesplaceného kontokorentu, jistiny úvěru a příslušenství. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne [datum] mezi bankou a žalobkyní.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ve věci je dán cizí prvek, když strana žalovaná je občanem Slovenska. Soud proto určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla svůj závazek splnit v místě sídla banky, tedy v Praze 4.

4. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť banka si se stranou žalovanou jako rozhodné zvolili české právo v čl. 17. produktových podmínek pro osobní úvěry Raiffeisenbank a.s.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: oznámení o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení, potvrzení o zaplacení, seznam postoupených pohledávek, 2x návrh na uzavření smluv s akceptací, souhrnný výpis z účtu, rámcová smlouva o poskytování bankovních služeb, všeobecné a obchodní podmínky [právnická osoba], zesplatnění a předžalobní výzvy s doklady o odeslání, výpočty dluhu, výpis z účtu strany žalované o poskytnutí úvěru a zůstatku kontokorentu). Banka měla při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost strany žalované tak, že vycházela z deklarovaného příjmu strany žalované ve výši 25 000 Kč měsíčně, které banka uznala do částky 22 426 Kč a výdaje stanovila na 18 500 Kč měsíčně. Přes bankovní a nebankovní registry potom měla zjistit, že strana žalovaná není u jiných subjektů vedena jako dlužník (důkazy: protokoly o ověření úvěruschopnosti).

6. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 obč. zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 obč. zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“

7. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“

8. Na základě skutečnosti uvedených v bodě 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že strana žalovaná získala od banky kontokorent ve výši 11 506,09 Kč a úvěr ve výši 30 000 Kč, z něhož splatila pouze 9 286,60 Kč. Rovněž má soud za to, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky se žalobkyně namísto banky stala oprávněnou osobou k vymáhání nároků plynoucích z úvěru vůči žalovanému.

9. Dále však musí soud zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda soud může bez aktivity strany žalované hodnotit, zda byly při uzavření smlouvy o zápůjčce splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) zda podmínky splněny byly a (iii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok.

10. Soud tedy zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost strany žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu banka úvěruschopnost strany žalované dostatečně nezkoumala, popř. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

11. Po výzvě soudu k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila, jakým způsobem banka ověřovala úvěruschopnost, viz bod 5 rozsudku. Ohledně příjmů ve výši 22 426 Kč měla banka vycházet z tvrzení strany žalované, které následně redukovala, u výdajů z částky 18 500 Kč. Soud má za to, že při zjišťování údajů u žadatelů o úvěr nelze vycházet pouze z tvrzení dlužníka, případně jím uváděné údaje dále upravovat, ale je nutné se zabývat skutečně ověřitelnými příjmy a výdaji (např. z výpisů z účtů 2 – 3 měsíce před poskytnutím úvěru) tak, aby bylo zjištěno, jakou částkou může žadatel o úvěr disponovat po zaplacení všech výdajů, přičemž se věřitel nemá spokojit jen s tím, co uvádí dlužník, ale jeho informace si musí ověřit, jak plyne např. z rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“

12. Za situace, kdy banka neověřovala příjmy strany žalované a nikterak se nezabývala jejími skutečnými výdaji, tak jen stěží mohla dospět k závěru, že strana žalovaná má dostatek finančních prostředků pro splácení úvěru, neboť pro takový závěr neměla žádné relevantní informace. Což se nakonec potvrdilo i tím, jakou částku strana žalovaná na svůj závazek zaplatila.

13. Soud je proto přesvědčen o tom, že úvěruschopnost strany žalované nehodnotila banka s odbornou péčí, a z toho důvodu soud považuje smlouvu, uzavřenou mezi stranou žalovanou a bankou, za neplatnou pro rozpor se zákonem.

14. Je-li smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona, je strana žalovaná povinna žalobkyni vrátit dle téhož ustanovení jistotu s přihlédnutím k jejím možnostem, které tvoří částka, jež žalobkyně poskytla straně žalované jako úvěr po odečtení jí zaplacené částky, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a z jí předložených důkazů plyne, že strana žalovaná od banky čerpala kontokorent ve výši 11 506,09 Kč, který nesplatila, a dále úvěr ve výši 30 000 Kč, z něhož strana žalovaná splatila pouze 9 286,60 Kč, k doplacení tak zbývá celkem částka 32 219,49 Kč. Soud proto žalobě v této části vyhověl, ve zbytku potom žalobu jako nedůvodnou zamítl.

15. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení soud vycházel z rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022 uvedl, že (cit.) „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud …(srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“

16. Pokud pak jde o povinnost soudu určit splatnost jistiny dle možností strany žalované, tak ta neposkytla soudu vůbec žádnou součinnost, soud nemá dostatečné informace o jejích poměrech ani z doby uzavření smlouvy. Soud tak vychází z toho, že již v době před zahájením řízení byly straně žalované doručeny oznámení o zesplatnění (květen 2023). Soud tak uzavřel, že je v možnostech strany žalované zbytek jistiny zaplatit do [datum], tj. za 2 roky od poskytnutí úvěru, což soud považuje za dostatečnou dobu pro našetření si dlužné jistiny.

17. Procesně úspěšnější žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení. Pokud by byla žalobkyně procesně úspěšná zcela, přiznal by jí soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. náhradu nákladů řízení ve výši 11 514,10 Kč tvořené žalobcem zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 459 Kč (dle zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), dále odměnou za zastupování žalobce advokátem za 3 úkony právní služby po 700 Kč za přípravu a převzetí zastoupení, předžalobní výzvu a sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, dále 3x paušální náhrady po 100 Kč za 3 úkony právní služby, to vše dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů, dále odměnou za 2 úkony právní služby po 2 580 Kč za vyjádření a účast na jednání dle § 7 ve spojení s § 12 odst. 4 cit. vyhlášky, dále 1 paušální náhradu 300 Kč a 1 za 450 Kč za jednání po [datum] a konečně 21%-ní DPH z odměny a náhrad ve výši 1 745,10 Kč. Soudu je známo, že žalobkyně své žaloby podává na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech, proto jí na náhradě nákladů řízení přiznal částku sníženou. Z těchto nákladů řízení náleží žalobkyni dle § 142 odst. 2 o.s.ř. poměrná část v rozsahu 9,11% jak plyne z této tabulky, tj. 1 049 Kč:ZamítnutoŽalovánojistina4 230,00 Kč36 450,00 Kčkapitalizovaný úrok380,00 Kč380,00 Kčkapitalizovaný úrok z prodlení31,00 Kč31,00 Kčúrok do , datum6 060,00 Kč6 060,00 Kčúrok z prodlení do , datum16 141,00 Kč16 141,00 Kč26 842,00 Kč59 062,00 Kčneúspěch45,45%úspěch54,55%úspěch -neúspěch9,11%