29 C 333/2024

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne [datum] se žalobkyně domáhá vydání rozsudku, kterým by soud straně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 110 352,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně, spol. [právnická osoba]., IČ [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „banka“), se stranou žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet konsolidace půjček (dále jen „úvěr“), na jejímž základě poskytla straně žalované finanční prostředky - úvěr ve výši 100 000 Kč. Strana žalovaná se ve smlouvě zavázala splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky a poplatky formou měsíčních splátek po 1 714,46 Kč. Strana žalovaná však neplatila sjednané splátky řádně, když zaplatila pouze 12 172,49 Kč, proto žalobkyně úvěr ke dni [datum] zesplatnila. Strana žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni nesplatila ani po výzvě zástupce žalobkyně.

2. Strana žalovaná zůstala v řízení nečinná.

3. Strana žalovaná je občanem Bulharska. Soud proto určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla svůj závazek splnit v místě sídla žalobkyně, tedy v Praze 4.

4. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť žalobkyně si se stranou žalovanou jako rozhodné zvolili české právo v čl. VI odst. 2 smlouvy o úvěru.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: smlouva o poskytnutí služeb, žádost o úvěr, smlouva o úvěru, všeobecné produktové podmínky, tabulka, amortizace, výsledek lustrace, výpis z běžného účtu, vysvětlení pojmů, oznámení o splatnosti, sazebník, nepodepsané uznání dluhu, předžalobní upomínka, výpis úvěrového účtu, doklady o odeslání). Banka měla při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost strany žalované tak, že zjistila její příjmy ve výši 32 124 Kč čistého měsíčně. Výdaje strany žalované stanovila na základě historických dat ČSÚ ve výši 23 489 Kč. Z registrů dlužníků nezjistila, že by měla strana žalovaná závazky vůči třetím osobám po lhůtě splatnosti (důkazy: vyjádření k úvěruschopnosti).

6. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 obč. zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 obč. zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“

7. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“

8. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“

9. Na základě skutečnosti uvedených v bodech 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že banka straně žalované poskytla na základě smlouvy o úvěru částku 100 000 Kč. Dále má soud za prokázané, že strana žalovaná na svůj dluh zaplatila celkovou částku 12 172,49 Kč. Dále však musí soud zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda soud může bez aktivity strany žalované hodnotit, zda byly při uzavření smlouvy splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) zda podmínky splněny byly a (iii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok.

10. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, kterou soud musí zkoumat i bez aktivity strany žalované, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“

11. Soud tedy dále zkoumal, zda banka posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu banka úvěruschopnost strany žalované dostatečně nezkoumala, popř. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

12. Po výzvě soudu k prokázání zkoumání úvěruschopnosti strany žalované žalobkyně doplnila, že banka zjistila a ověřila příjem strany žalované ve výši 32 124 Kč čistého měsíčně, ovšem neprokázala, že by si skutečně tento příjem ověřila. Dále doplnila, jakým způsobem banka ověřila výdaje strany žalované. Postup věřitele, kdy ověřuje v bankovních a nebankovních registrech dlužníků a insolvenčním rejstříku, zda-li dlužník není zatížen nějakým „finančním“ škraloupem, považuje soud za první základní krok ověřování úvěruschopnosti dlužníka, ovšem nikoli dostatečný. U výdajů banka rovněž ze žádných konkrétních informací strany žalované nevychází, tyto nijak neověřuje a pouze vychází z historických dat ČSÚ. Co konkrétně to znamená a jakým způsobem tato data cokoli vypovídají o finanční situaci strany žalované, soud nezjistil. Nedostála-li žalobkyně své povinnosti tvrzení, tak posouzení úvěruschopnosti strany žalované nemohla ani prokázat, jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 619/2011 ze dne 20.6.2012 o tom, že (cit.) „Rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení.“ Pokud banka nezjistila příjmy a výdaje strany žalované, jen stěží potom mohla dojít k závěru, že strana žalovaná je schopna ze svého příjmu hradit jednak své životní potřeby a jednak i úvěry. Soud je přesvědčen o tom, že věřitel své povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka dostojí alespoň tím, že si zjistí a ověří jeho příjmy a dále i výdaje, a to alespoň prostřednictvím výpisů z jeho účtu, kdy na základě zjištěných měsíčních zůstatků na účtu zhodnotí finanční kondici dlužníka.

13. Soud tak dospěl k závěru, že se banka schopností strany žalované splácet úvěr nezabývala dostatečně a s odbornou péčí, když sice správně zjišťovala, zda strana žalovaná není zatížena závazky po splatnosti, ale již neověřovala její příjmy a výdaje, na jejichž základě by zjistila finanční kondici strany žalované. Namísto toho se banka stran příjmů spokojila s tvrzením strany žalované a u výdajů potom pouze s historickými daty ČSÚ, který se však s realitou mohla setkat jen stěží.

14. Soud je proto přesvědčen o tom, že úvěruschopnost strany žalované nehodnotila žalobkyně s odbornou péčí, pročež smlouva o úvěru uzavřená mezi stranou žalovanou a bankou je neplatná pro rozpor se zákonem.

15. Je-li smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona, je strana žalovaná povinna žalobkyni vrátit dle téhož ustanovení jistotu s přihlédnutím k jejím možnostem, které tvoří částka, jež žalobkyně poskytla straně žalované jako úvěr po odečtení jí zaplacené částky, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a z jí předložených důkazů plyne, že banka straně žalované poskytla 100 000 Kč a ta jí vrátila 12 172,49 Kč. Rozdíl činí 87 827,51 Kč, v této části proto soud žalobě vyhověl, ve zbytku potom žalobu jako nedůvodnou zamítl.

16. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022 uvedl, že (cit.) „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud …(srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“

17. Pokud pak jde o povinnost soudu určit splatnost jistiny dle možností strany žalované, tak ta neposkytla soudu vůbec žádnou součinnost, soud nemá dostatečné informace o jejích poměrech ani z doby uzavření smlouvy. Soud tak vychází z toho, že sama strana žalovaná byla ochotna splácet úvěry po splátkách v celkové výši 1 714,46 Kč měsíčně, o vedení tohoto řízení je informována již od 18.11.2024, přitom již v době před zahájením řízení jí byly doručeny oznámení o zesplatnění (únor 2024). Soud tak uzavřel, že je v možnostech strany žalované zbytek jistiny zaplatit do 28.2.2025, tj. za 3 roky od poskytnutí peněz, což soud považuje za dostatečnou pro našetření si dlužné jistiny.

18. Procesně úspěšnější žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení. Pokud by byla úspěšná zcela, náležela by jí částka 32 680,60 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 4 415 Kč, odměny za 4 úkony právní služby za přípravu a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba a doplnění po 5 540 Kč (při tarifní hodnotě sporu 111 tis. Kč dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů…), dále paušální náhradu 1 200 Kč za 4 úkony právní služby po 300 (dle § 13 cit. vyhlášky) a konečně 21%-ní DPH z odměny a náhrad (dle § 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 4 905,60 Kč. Z těchto nákladů řízení náleží žalobkyni dle § 142 odst. 2 o.s.ř. poměrná část v rozsahu 49,25% jak plyne z této tabulky, tj. 16 095 Kč:ZamítnutoŽalovánojistina22 525,00 Kč110 352,50 Kčkapitalizovaný úrokkapitalizovaný úrok z prodleníúrok do , datumúrok z prodlení do , datum7 342,00 Kč7 342,00 Kč29 867,00 Kč117 694,50 Kčneúspěch25,38%úspěch74,62%úspěch -neúspěch49,25%