Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 78 229 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5% p.a. od 1.4.2026 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v rozsahu, v němž se žalobkyně vůči žalované domáhá zaplacení částky 66 427 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % p.a. od 1.4.2026 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 118 567 Kč ve výši 12% p.a. od 1.4.2025 do 31.3.2026, s úrokem z prodlení z částky 78 229 Kč ve výši 0,5% p.a. od 1.4.2026[Anonymizováno] do zaplacení, úroku ve výši 78,08 % p.a z částky 97 599,82 Kč od 1.4.2025 do 22.4.2025 ve výši 4 454,56 Kč, úroku ve výši 12 % p.a z částky 97 599,82 Kč od 23.4.2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 1.4.2025 dosáhne částky 313 502 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 144 656Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně, uzavřela se stranou žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalobkyně poskytla straně žalované úvěr ve výši 100 000 Kč s úrokem 78,08 % ročně, na který bylo splaceno celkem 21 771 Kč. Žalobkyně zaslala straně žalované předžalobní výzvu.
2. Strana žalovaná byla v řízení nečinná.
3. Strana žalovaná má občanství Ukrajiny, jedná se proto o věc s cizím prvkem. Pravomoc českého soudu je dána podle čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech publikované pod č. 123/2002 Sb. m. s. (cit.) „Pravomoc k řízení o sporu ze smluvního závazku má justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se zde nalézá sporný nemovitý majetek“, neboť strana žalovaná má bydliště na území ČR.
4. Rozhodným právem je podle čl. 48 odst. 2 téže smlouvy (cit.) „Jestliže se účastníci na volbě práva neshodli, řídí se tyto vztahy právním řádem té smluvní strany, na jejímž území uzavřeli smlouvu, s výjimkou případů uvedených v odstavci 3 tohoto článku“ právo české, neboť žalobkyně si se stranou žalovanou jako rozhodné právo zvolily české právo v předsmluvním formuláři, který je přílohou smlouvy o úvěru.
5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 s tím, že si žalobkyně se stranou žalovanou sjednali u úvěru úrok ve výši 78,08 % p.a. a RPSN ve výši 113,07 % (důkazy: předsmluvní formulář, návrh na uzavření smlouvy o úvěru, oznámení o schválení úvěru, doklad o vyplacení, návrh dodatku, oznámení o zesplatnění, předžalobní výzva, 3 x výzva zaplacení, podací lístky). Stran zkoumání úvěruschopnosti strany žalované žalobkyně uvedla, že věřitel posuzoval schopnost strany žalované splácet úvěr s odbornou péčí, a to především na základě údajů poskytnutých stranou žalovanou, která dle doloženého potvrzení o příjmu dosahovala měsíčního čistého příjmu [částka] a dle svých tvrzení její měsíční výdaje činily [částka] k nimž žalobkyně připočetla životní minimum ve výši 4 860 Kč, tj. celkem [částka] důkazy: prohlášení klienta, hodnocení klienta, základní informace o klientovi, potvrzení o příjmu, výpis z účtu žalované za leden 2024, výpis z registru klientských informací ze záznamu SOLUS, karta klienta, kopie průkazu o povolení k pobytu).
6. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 obč. zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 obč. zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“
7. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“
8. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“
9. Na základě skutečnosti uvedených v bodě 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že strana žalovaná od žalobkyně získala na základě úvěru prostředky ve výši 100 000 Kč, z nichž zaplatila 21 771 Kč. Dále však musí soud zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda soud může bez aktivity strany žalované hodnotit, zda byly při uzavření smluv o zápůjčce 1 a 2 splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) zda podmínky splněny byly a (iii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok.
10. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“
11. Soud tedy dále zkoumal, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu věřitel úvěruschopnost strany žalované dostatečně nezkoumal, popř. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.
12. Soud má za to, že se věřitel nezabýval řádně výdaji strany žalované, které nikterak neověřil a vycházel pouze z jejích tvrzení. Na základě takto nedostatečných informací mohl věřitel jen stěží dojít k závěru, že strana žalovaná je schopna úvěr splácet. Věřitel nijak nezjišťoval a nehodnotil skutečné výdaje a finanční chování strany žalované např. výpisy z účtu strany žalované (jak uvedeno výše), z nichž by věřitel mohl zjistit, zda straně žalované zbývá každý měsíc dostatek finančních prostředků pro splácení závazku.
13. Že potom posouzení úvěruschopnosti dlužníka zahrnuje i prověření informací získaných od dlužníka věřitelem potom stanovil i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“
14. Soud tak má za to, že se věřitel úvěruschopností strany žalované z pohledu jejích výdajů a její finanční kondice nezabýval vůbec, a proto věřitel úvěruschopnost strany žalované nehodnotil s odbornou péčí. Smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi stranou žalovanou a věřitelem, jsou tak neplatné pro rozpor se zákonem.
15. Jsou-li tyto smlouvy neplatné, je strana žalovaná povinna žalobkyni vrátit dle § 87 zákona bezdůvodné obohacení, které tvoří částky, které věřitel poskytl straně žalované jako úvěr, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a důkazů plyne, že na úvěr strana žalovaná získala 100 000 Kč a zaplatila 21 771 Kč. Rozdíl mezi tím, co strana žalovaná získala a kolik zaplatila, tak činí 78 229 Kč. Tuto částku soud žalobkyni jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení přiznal. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
16. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení soud vycházel z rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022 uvedl, že (cit.) „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud …(srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha:[Anonymizováno] C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“
17. Pokud pak jde o povinnost soudu určit splatnost jistiny dle možností strany žalované, tak ta neposkytla soudu vůbec žádnou součinnost, soud nemá dostatečné informace o jejích poměrech ani z doby uzavření smlouvy. Soud tak vychází z toho, že sama strana žalovaná byla ochotna splácet zápůjčky po splátkách 7 257 Kč měsíčně a o vedení tohoto řízení je informována již od prosince 2025. Soud tak uzavřel, že je v možnostech strany žalované zbytek jistiny zaplatit do 31.3.2026, což soud považuje za dostatečnou pro našetření si dlužné jistiny.
18. Jen na okraj potom soud uvádí, že i pokud by žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost strany žalované, přesto by zřejmě byla smlouva neplatná, a to pohledem sjednaného úroku v případě úvěru ve výši 78,08 % p.a. a RPSN ve výši 113,07 %, které několikanásobně převyšují průměrně sjednané úroky u podobných smluv. Jelikož však byly smlouvy z pohledu soudu neplatné pro nezkoumání úvěruschopnosti, soud se blíže neplatnosti z důvodu výše sjednaných úroků nevěnuje.
19. Žalobkyně byla v řízení procesně neúspěšná, když z celkové žalované částky vč. úroku představuje její neúspěch větší část, než její úspěch, náležely by náklady řízení straně žalované. Té však žádné náklady nevznikly, proto je soud nepřiznal dle § 142 odst. 2 o.s.ř. žádnému z účastníků.