Rozsudek ze dne 23. 4. 2025
Výrok byl opraven usnesením ze dne 22. 5. 2025 (§ 164 o. s. ř.), viz Rozhodnutí v této věci.
Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 492 943,33 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 1.5.2025 do zaplacení a nahradit žalobkyni, k rukám jejího právního zástupce, náklady řízení ve výši 37 979 Kč, obojí do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž žalobkyně vůči žalovanému požaduje zaplatit kapitalizovaný úrok ve výši 31 541,45 Kč od 25.5.2023 do 1.11.2023, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 649,03 Kč od 31.5.2023 do 31.10.2023, úrok ve výši 11,4% p.a. z částky 492 943,33 Kč od 13.2.2024 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 492 943,33 id 13.2.2024 do 30.4.2025, zamítá.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 492 943,33 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. [právnická osoba]., IČ [IČO] (dále jen „banka“), uzavřela se stranou žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě poskytla straně žalované téhož dne úvěr ve výši 500 000 Kč a strana žalovaná se zavázala splatit jej v 60 měsíčních splátkách s úrokem 11,40 % p.a. po 10 972 Kč a s dalšími poplatky dle smlouvy. Jelikož strana žalovaná porušila své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením úvěru, využila banka svého práva a přistoupila ke dni 7.11.2023 k zesplatnění úvěru. Celkem strana žalovaná na půjčku splatila částku 7 056,67 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi bankou a žalobkyní. Svůj dluh nezaplatila strana žalovaná ani přes předžalobní výzvu právního zástupce žalobkyně.
2. Strana žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala nečinná.
3. Strana žalovaná je občanem Číny. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalované, či mnohostranné smlouvy, jejichž stranami by byla Česká republika a Čína, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovaly, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle 6 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), dle něhož platí, že (cit.) „Pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má na území České republiky evidované své bydliště.
4. Podle § 87 odst. 1 ZMPS platí, že „Smlouvy se řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. Volba práva musí být vyjádřena výslovně nebo musí vyplývat bez pochybností z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu“, soud se tak řídil českým právem, neboť to si jako rozhodné banka a strana žalovaná dohodli v čl. 17 produktových podmínek banky.
5. Strana žalovaná je občanem Slovenska. Soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla svůj závazek splnit v místě sídla banky, tedy v Praze 4.
6. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť banka si se žalovaným jako rozhodné zvolili české právo v čl. 17 produktových podmínek banky.
7. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: 2x smlouva o postoupení pohledávek, potvrzení o úplatě, 2x vyrozumění o postoupení pohledávky, přehled podacích čísel, smlouva o poskytnutí služby bankovních služeb, návrh smlouvy s akceptací, produktové podmínky banky, VOP banky, výpis pohybu na účtu, ceník, prohlášení o okamžité splatnosti, výpočet žalované částky, předžalobní výzvy s doklady o odeslání). Dle žalobkyně měla banka při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost strany žalované tak, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance stranou žalovanou, přičemž její žádost byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti strany žalované byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti strany žalované banka porovnávala její příjem a její výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Dále uvedla, že z bankovních výpisů před poskytnutím úvěru leden-únor 2023 je patrno, že byly zkoumány příjmy a výdaje strany žalované a že zůstatek na účtu byl kladný.
8. Soud zjistil, že na konci prosince 2022 byl zůstatek na účtu strany žalované 1 073,54 Kč, na konci ledna 2023 zůstatek 435,44 Kč, a v době od [Anonymizováno] přišlo na účet strany žalované 14 000 Kč (důkazy: výpis z účtu leden-únor 2023).
9. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru, následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 občanského zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ Dle § 2991 odst. 1 a 2 obč. zákoníku platí, že „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“, přičemž v § 2999 odst. 1 obč. zákoníku je uvedeno, že „Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.“
10. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“
11. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“
12. Na základě skutečnosti uvedených v bodě 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že banka straně žalované poskytla na základě smlouvy úvěr 500 000 Kč a že z čerpaného úvěru strana žalovaná zaplatila částku 7 056,67 Kč. Dále má soud za prokázané, že na základě smluv o postoupení pohledávky se žalobkyně namísto banky stala oprávněnou osobou k vymáhání nároků plynoucích z úvěru vůči straně žalované. Dále však musí soud zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda může soud i bez aktivity strany žalované řešit zkoumání úvěruschopnosti bankou, (ii) zda banka před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost strany žalované a (iii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok.
13. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“
14. Soud tedy zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost strany žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu banka úvěruschopnost strany žalované dostatečně nezkoumala, popř. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.
15. Po výzvě soudu k prokázání zkoumání úvěruschopnosti strany žalované žalobkyně doplnila, že banka při sjednávání úvěru ověřovala její úvěruschopnost způsobem uvedeným v bodě 5 rozsudku. Soud však má za to, že žalobkyně stran příjmů a výdajů nic konkrétního neuvedla, jen že před poskytnutím úvěru byl zůstatek na účtu strany žalované kladný. Pokud žalobkyně netvrdila skutečnosti ohledně výdajů, a tedy i schopnosti strany žalované splácet úvěr, ačkoli k tomu byla vyzvána, tak neunesla břemeno tvrzení stran posouzení úvěruschopnosti strany žalované. Nedostála-li žalobkyně své povinnosti tvrzení, tak posouzení úvěruschopnosti žalovaného nemohla ani prokázat, jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 619/2011 ze dne 20.6.2012 o tom, že (cit.) „Rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení.“
16. I pokud by však žalobkyně svoji povinnost tvrzení splnila, je nepochybné, že po skutečném zkoumání úvěruschopnosti strany žalovaný by jí nikdy nemohla úvěr poskytnout, neboť v době před poskytnutím úvěru neměla dostatek prostředků pro splácení splátky ve výši 10 972 Kč, když ke konci prosince 2022 byl zůstatek na účtu strany žalované 1 073,54 Kč, na konci ledna 2023 zůstatek 435,44 Kč, a v době od [Anonymizováno]. přišlo na účet strany žalované pouze 14 000 Kč. Je tak s podivem, že banka mohla půjčit cizinci takovou sumu, ačkoli jednoduchým nahlédnutím na výpis z účtu strany žalované je nepochybné, že na splácení neměla dostatek prostředků. To se nakonec ukázalo i v tom, že strana žalovaný splatila pouze 7 056,67 Kč, což nebyla ani jedna splátka.
17. K posouzení úvěruschopnosti ještě soud na okraj podotýká, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak stanovil i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“
18. Soud tak dospěl k závěru, že se banka schopností strany žalované splácet úvěr nezabývala dostatečně a s odbornou péčí, když se vůbec nezabývala otázkou příjmů a výdajů strany žalované, neboť kdyby tak učinila, zjistila by, že strana žalovaná nedisponuje dostatečnými zdroji pro splácení úvěru. Smlouva o úvěru uzavřená mezi stranou žalovanou a bankou je tedy neplatná pro rozpor se zákonem.
19. Je-li smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona, je strana žalovaná povinna žalobkyni vrátit dle téhož ustanovení jistotu s přihlédnutím k jejím možnostem, které tvoří částka, jež žalobkyně poskytla straně žalované jako úvěr po odečtení jí zaplacené částky, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a z jí předložených důkazů plyne, že straně žalované poskytla úvěr ve výši 500 000 Kč, z něhož strana žalovaná splatila 7 056,67 Kč. Rozdíl činí 492 943,33 Kč. Soud proto žalobě v této části vyhověl, ve zbytku potom žalobu jako nedůvodnou zamítl.
20. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení soud vycházel z rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022 uvedl, že (cit.) „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud …(srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“
21. Pokud pak jde o povinnost soudu určit splatnost jistiny dle možností strany žalované, tak ta neposkytla soudu vůbec žádnou součinnost, soud nemá dostatečné informace o jejích poměrech ani z doby uzavření smlouvy. Soud tak vychází z toho, že sama strana žalovaná byla ochotna splácet úvěr po splátkách 10 972 Kč měsíčně, o vedení tohoto řízení je informována nejpozději 13.9.2024, přitom již v době před zahájením řízení jí byly doručeny oznámení o zesplatnění (listopad 2023). Soud tak uzavřel, že je v možnostech strany žalované zbytek jistiny zaplatit do 31.4.2025, tj. za 2 roky a 1 měsíc od poskytnutí peněz, což soud považuje za dostatečnou pro našetření si dlužné jistiny.
22. Žalobkyni vznikl nárok na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Pokud by byla žalobkyně úspěšná zcela, náležely by jí náklady ve výši 84 211 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 19 718 Kč, odměny za 5 úkonů právní služby po 10 300 Kč za příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, doplnění, účast na jednání soudu (při tarifní hodnotě sporu 493 tis. Kč (dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů…), dále z paušální náhrady 900 Kč za 3 úkony právní služby po 300 Kč a 900 Kč za 2 úkony po 450 Kč učiněných v roce 2025 (dle § 13 cit. vyhlášky) a konečně 21%-ní DPH z odměny a náhrad (dle § 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 11 193 Kč. Z těchto nákladů řízení náleží žalobkyni dle § 142 odst. 2 o.s.ř. poměrná část v rozsahu 45,1%, tj. 37 979 Kč:ZamítnutoŽalovánojistina492 943,33 Kčkapitalizovaný úrok31 541,00 Kč31 541,00 Kčkapitalizovaný úrok z prodlení1 649,00 Kč1 649,00 Kčúrok do 30.4.202566 836,00 Kč66 836,00 Kčúrok z prodlení do 30.4.202586 477,00 Kč86 477,00 Kč186 503,00 Kč679 446,33 Kčneúspěch27,45%úspěch72,55%úspěch -neúspěch45,10%
Usnesení ze dne 22. 5. 2025
Výrok
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 4. 2025, č. j. 29 C 58/2025-61 se ve výrokové části pod bodem I. opravuje tak, že se mezi text ve znění: „…s úrokem z prodlení z této částky“ a „od 1.5.2025 do zaplacení…“ vkládají slova „ve výši 12% p.a.“
Odůvodnění
Při přepisu shora specifikovaného rozhodnutí došlo ke zjevné nesprávnosti patrné i z obsahu spisu, kdy soud nedopatření neuvedl výši úroku z prodlení v zákonné výši.Soud proto v souladu s ustanovením § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vztažmo k ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř. uvedenou zjevnou nesprávnost tímto usnesením opravil.