Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 579 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 22 579 Kč od 10. 2. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 356 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] [IČO] IČO, (dále jen „původní věřitelka“) dne 10. 1. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě níž původní věřitelka poskytla žalovanému úvěr ve výši 24 900 Kč a žalovaný se zavázal vrátit do 9. 2. 2024 úvěr se smluvním úrokem ve výši 5 733 Kč. Žalovaný úvěr nesplatil řádně a včas. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu.
2. Žalovaný se nevyjádřil a k jednání nařízenému na 1. 4. 2025 se bez omluvy nedostavil, ač mu byla žaloba spolu s předvoláním k jednání a s poučením o následcích nedostavení se doručena fikcí, 10. dnem uložení na poště, dne 17. 3. 2025. Žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila, aby bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
3. Soud po provedeném dokazování učinil následující skutková zjištění. Původní věřitelka a žalovaný dne 10. 1. 2024 uzavřeli smlouvu o úvěru č. [hodnota] ve znění dodatku č. [hodnota] ze dne 24. 1. 2024. Původní věřitelka se zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 24 900 Kč a žalovaný se zavázal částku 24 900 Kč se sjednaným příslušenstvím ve formě smluvního úroku ve výši 5 733 Kč vrátit do 30 dnů. (prokázáno smlouvou o úvěru, dodatkem č. [hodnota]). Původní věřitelka poskytla žalovanému sjednaný úvěr (prokázáno výpisy z běžného účtu). Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek, seznamem pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky, podacím lístkem). Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu (prokázáno předžalobní výzvou).
4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Mezi původní věřitelkou a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž původní věřitelka poskytla žalovanému úvěr ve výši 24 900 Kč a žalovaný se jej zavázal vrátit do 30 dnů se smluvním úrokem 5 733 Kč. Žalovaný smluvní povinnosti nesplnil. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu.
5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Mezi původní věřitelkou a žalovaným byla adhezním způsobem dle § 1798 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a distančním způsobem dle § 1820 a násl. o. z., uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. Smlouvu o úvěru původní věřitelka uzavřela v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele, pročež tato smlouva podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěru splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen mínusem za prodej majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Poskytovatel úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti, tj. taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit, příp. si je nechá od žadatele doložit.
8. Nebylo prokázáno, že by původní věřitelka řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, neboť žalobkyně ničeho ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného netvrdila, natož neprokázala. K absenci veškerých podkladů, z nichž žalobkyně měla vycházet, lze odkázat na § 78 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, dle něhož je poskytovatel úvěru povinen uchovávat doklady, z nichž při poskytování úvěru vycházel, přičemž pakliže žalobkyně těmito doklady disponuje, zdejšímu soudu je nepředložila, ačkoliv jí z její činnosti musí být známo, že takové dokumenty mají být předloženy již současně s podáním žaloby, resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.
9. Dle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Z důkazů nevyplývá, že by žalobkyně měla takové výsledky k posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele, z nichž by nevyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud proto posoudil úvěrovou smlouvu jako neplatnou, a to též v souladu s rozsudkem Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020, dle nějž je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda poskytoval úvěru posuzoval úvěruschopnost spotřebitele.
10. Za popsané situace žalobkyni svědčilo právo na poučení o povinnosti k doplnění tvrzení a označení důkazů dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., které jí však nebylo možné poskytnout s ohledem na její neúčast na nařízeném jednání. Soud proto uzavřel, že žalobkyně v řízení neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, jakým způsobem a jak původní věřitelka před poskytnutím úvěru získala informace o schopnosti žalované splatit úvěr.
11. Z těchto důvodů soud již neposuzoval rozpor sjednaného poplatku ve výši 5 733 Kč za poskytnutí úvěru (RPSN 1 149,80 %) s dobrými mravy (§ 580 odst. 1, § 588 o. z.), pro nějž by úvěrová smlouva musela být rovněž shledána absolutně neplatnou, když přiměřenost úroku je nutné posuzovat s přihlédnutím k úrokům poskytovaným bankami v daném období s tím, že v případě nebankovního úroku nemusí být nepřiměřený úrok převyšující obvyklý úrok více než dvakrát až třikrát s ohledem na vyšší riziko spojené s půjčováním osobám, které by na úvěr nemusely dosáhnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005).
12. Dle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Původní věřitelka poskytla žalovanému částku 24 900 Kč, kterou žalovaný nevrátil. Žalovaný se však s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně, a je tedy povinen dle § 2991 a násl. o. z. žalobkyni vrátit jistinu ve výši 22 579 Kč, neboť žalobkyně požadovala tuto částku, přičemž soud nemůže přiznat více, než žalobkyně jakožto pán sporu požaduje. Žalovaný se tím, že částku nevrátil, dostal do prodlení dle § 1968 o. z. a žalobkyně má proto právo na příslušenství dle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve formě zákonného úroku z prodlení.
14. Žalobkyně svůj nárok prokázala, žaloba je důvodná a soud jí proto vyhověl.
15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 356 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 904 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 22 579 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava věci, předžalobní výzva, podání žaloby), tři náhrady hotových výdajů v paušální výši 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrada za jednadvacetiprocentní daň z přidané hodnoty z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Žaloba splňuje parametry tzv. formulářové žaloby ve smyslu § 14b odst. 1 písm. a) a. t. a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, což zjevně vyplývá z komparace s mnohými jinými, obdobnými, ke zdejšímu soudu žalobkyní podanými návrhy. Soud pak nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za podání ze dne 25. 3. 2025, neboť toto podání obsahovalo toliko omluvu z jednání a nejednalo se o kvalifikované vyjádření ve věci samé.