Výrok
I. Zamítá se žaloba o [částka] s příslušenstvím.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost Emmas [právnická osoba].[IČO] IČO, , a žalovaná uzavřely prostřednictvím komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši [částka], tato částka byla vyplacena dne [datum] na účet č. [č. účtu]. Před uzavřením smlouvy byla žalobkyní prošetřena úvěruschopnost žalované. Úvěr byl splatný dne [datum]. Žalovaná v této lhůtě úvěr neuhradila. Pohledávka z výše uvedené smlouvy byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřenou se společností [právnická osoba] [IČO] IČO, . Žalobkyně se domáhá zaplacení částky [částka] jako jistiny, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši [částka] a úroku ve výši [částka].
2. Soud ve věci postupoval dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř., věc rozhodl bez přítomnosti účastníků, vycházel při tom z předložených listinných důkazů. Žalobkyně svou nepřítomnost omluvila, žalovaná se nedostavila bez omluvy.
3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin (smlouva o spotřebitelském úvěru č. FA 984/618652, výpis o účtech žalované, potvrzení o provedení transakce, informace o klientovi č. [hodnota], oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzva,) učinil soud tento skutkový závěr s následujícím právním hodnocením:
4. Výše uvedená právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), na základě níž měl být žalované poskytnut úvěr ve výši [částka], tato částka byla dne tato částka byla vyplacena dne [datum] na účet č. [č. účtu]. Splatnost úvěru byla do [datum]. Pohledávka z předmětné smlouvy byla na žalobkyně postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], což bylo žalované oznámeno dne [datum].
5. Právní předchůdkyně uzavřela smlouvu jako podnikatel a žalovaná byla při uzavření smlouvy v postavení spotřebitele, smlouvu je tedy třeba posoudit dle ust. § 2395 o.z. a zároveň podle ust. § 1810 a násl. o.z. a podle zákona č. 257/2016 Sb. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy byla povinna dle ust. § 86 odst. 1 uvedeného zákona před uzavřením smlouvy posoudit spotřebitelovu schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, v případě nezbytnosti též nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti vyplývající ze shora uvedeného ustanovení zákona. Z informací o klientovi vyplývá, že výdaje žalované značně přesahovaly její zjištěný příjem (zjištěný příjem [částka], výdaje celkem [částka], ostatní výdaje [částka], náklady na bydlení [částka], měsíční splátka bankovního úvěru [částka]). Soud tak učinil závěr, že žalovaná nebyla schopna úvěr poskytnutý ve výši [částka] spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a úrokem v celkové výši [Anonymizováno] [Anonymizováno] v dohodnuté lhůtě splatnosti uhradit. Právní předchůdkyně žalobkyně tak úvěruschopnost žalované posoudila nesprávně jako úspěšnou. Vzhledem k tomu, že jednání proběhlo bez účasti žalobkyně, nemohl soud vůči ní postupovat dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. a vyzvat ji k označení důkazů k prokázání jejího žalobního tvrzení, že před uzavřením smlouvy byla splněna zákonná povinnost zjistit úvěruschopnost žalované. Soud proto vycházel z předložených listinných důkazů a dospěl k závěru, že toto žalobní tvrzení žalobkyně neprokázala.
6. Podle ust. § 87 odst. 1 spotřebitelského zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
7. Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl.8 uvádí, že důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv.
8. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, C-679/18 jehož výrok zní: Články 28 a 3 Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátní právo, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl. 23. Články 28 a 3 Směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
9. Ze shora uvedeného vyplývá, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat porušení předsmluvní povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední a nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr též vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES, a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb.
10. Soud na danou věc tak aplikoval shora uvedené čl. směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES. Protože žalobkyně neprokázala, zda byla dostatečně zjišťována úvěruschopnost žalované při sjednávání úvěru, resp. protože z předložených dokladů soud učinil závěr, že úvěruschopnost žalované byla vyhodnocena nesprávně, soud posoudil předmětnou smlouvu uzavřenou účastníky jako absolutně neplatnou. Žaloba o zaplacení částek [částka] + [částka] byla proto zamítnuta, a to z výše uvedených důvodů, neboť nárok na zaplacení těchto částek by mohl být uplatněn důvodně pouze v případě platně uzavřené smlouvy o úvěru. Pokud jde o částku [částka], nebylo možné ji posoudit ani jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 o.z., podle kterého bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch mimo jiné plněním bez právního důvodu. V řízení totiž žalobkyně neprokázala, že účet č. [č. účtu], na který převedla částku [částka], byl účtem žalované.
11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 a contrario. Žalovaná byla v řízení úspěšná, v řízení jí však žádné náklady nevznikly.