60 C 101/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. [právnická osoba]., IČO: [IČO] (dále jen „právní předchůdkyně“) uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o [právnická osoba] č. [hodnota] (dále jen „smlouva“), na jejímž základě žalovaný získal úvěr ve výši 157 000 Kč a zavázal se jej splatit se sjednaným úrokem 15,99 % ročně, měsíčním poplatkem za pojištění ve výši 247 Kč a dalšími poplatky. Jelikož žalovaný porušil své smluvní povinnosti a úvěr nesplácel řádně, když uhradil pouze 128 106,15 Kč, využila právní předchůdkyně svého práva a úvěr dne [datum] zesplatnila. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru a příslušenství. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní a žalobkyní.

2. Žalovaný byl v řízení nečinný, ve věci neposkytl žádné vyjádření.

3. Ve věci je dán cizí prvek, když žalovaný je občanem Polska. Soud proto určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť žalovaný měl svůj závazek splnit v místě sídla banky, tedy v Praze 4.

4. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť právní předchůdkyně si s žalovaným jako rozhodné zvolili české právo v čl. 17. produktových podmínek pro osobní úvěry [právnická osoba].

5. Soud ve věci postupoval dle § 115a o.s.ř., bez nařízení jednání, neboť bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila, žalovaný se v určené lhůtě k tomuto postupu nevyjádřil a soud tak předpokládal jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).

6. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 2. 6. 2021 smlouva rychlé o půjčce, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 157 000 Kč. Ve smlouvě si smluvní strany ujednaly, že žalovaný bude úvěr splácet v pravidelných 96měsíčních splátkách po 3 156 Kč spolu s úrokem ve výši 15,99 % ročně. (viz smlouva rychlé o půjčce včetně akceptace návrhu smlouvy o rychlé půjčce, produktových podmínek a VOP). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, dosud uhradil pouze částku ve výši 128 106,15 Kč. Právní předchůdkyně proto využila svého práva a úvěr dne [datum] zesplatnila. Právní předchůdkyně zaslala žalovanému prohlášení o okamžité splatnosti dluhu, jehož součástí byla i výzva k uhrazení dlužné částky ve výši 131 629,72 Kč. (viz prohlášení o okamžité splatnosti úvěru a výpis ze spotřebitelského úvěru).

7. Stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně posuzovala schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, a to především na základě údajů poskytnutých žalovaným, který dle svého tvrzení dosahoval měsíčního čistého příjmu 19 454 Kč a dle svých tvrzení jeho měsíční výdaje činily 1 Kč, přičemž žalobkyně vycházela z výdajů dle svých odhadů s názvem „regionální náklady“ ve výši 7 112 Kč. Dále právní předchůdkyně zkoumala bonitu žalovaného jakožto klienta prostřednictvím svého počítačového systému a také nahlížela do registrů dlužníků (viz protokol o ověření úvěruschopnosti klienta, CBL výpis).

8. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. (viz oznámení o postoupení pohledávky vč. podacích archů).

9. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. (viz předžalobní výzvy včetně podacích archů).

10. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 obč. zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 obč. zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“

11. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“

12. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“

13. Na základě výše uvedených skutečností vzal soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalovanému poskytla na základě smlouvy úvěr ve výši 157 000 Kč a že z čerpaného úvěru žalovaný zaplatil částku 128 106,15 Kč. Dále má soud za prokázané, že na základě smluv o postoupení pohledávky se žalobkyně namísto právní předchůdkyně stala oprávněnou osobou k vymáhání nároků plynoucích z úvěru vůči žalovanému. Dále však musí soud zhodnotit 2 otázky, a to: (i) zda právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného a (ii) na jakou částku má žalobkyně vůči žalovanému nárok.

14. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp. zn. C679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“

15. Soud tedy zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost strany žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného dostatečně nezkoumala, popř. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

16. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně při sjednávání úvěru ověřovala jeho úvěruschopnost způsobem uvedeným v bodě 6 rozsudku. Tato tvrzení jsou však dle soudu příliš obecná a nicneříkající o tom, co přesně právní předchůdkyně mohla konkrétně zjistit u žalovaného ohledně výdajů na základě historických dat z ČSU, a jaké závěry tedy mohla vyvodit stran schopnosti žalovaného úvěr splatit. Pokud žalobkyně netvrdila skutečnosti ohledně příjmů a výdajů, a tedy i schopnosti žalovaného splácet úvěr, ačkoli k tomu byla vyzvána soudem, tak neunesla břemeno tvrzení stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Nedostála-li žalobkyně své povinnosti tvrzení, tak posouzení úvěruschopnosti žalovaného nemohla ani prokázat, jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 619/2011 ze dne 20.6.2012 o tom, že (cit.) „Rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení.“

17. K posouzení úvěruschopnosti soud dále na okraj podotýká, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak stanovil i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“

18. Soud tak dospěl k závěru, že se banka schopností žalovaného splácet úvěr nezabývala dostatečně a s odbornou péčí, když se vůbec nezabývala otázkou jeho příjmů a výdajů, a nemohla tak mít před sjednáním úvěru žádné povědomí o tom, zda žalovaný po odečtení svých výdajů od příjmů disponuje dostatečnými zdroji pro splácení úvěru, pročež smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovaným a právní předchůdkyní je neplatná pro rozpor se zákonem.

19. Je-li smlouva o úvěru neplatná, je žalovaný povinen žalobkyni vrátit dle § 2991 a § 2999 obč. zákoníku bezdůvodné obohacení, které tvoří částka, kterou právní předchůdkyně poskytla žalovanému jako úvěr, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a důkazů plyne, že právní předchůdkyně žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 157 000 Kč a že žalovaný z titulu úvěru zaplatil částku 128 106,15 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami činí 28 893,85 Kč, a tuto částku proto soud žalobkyni přiznal jako právo na vydání bezdůvodného obohacení. Ve zbývající části spolu s příslušenstvím potom soud žalobu zamítl.

20. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení soud vycházel z rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022 uvedl, že (cit.) „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud …(srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“

21. Aplikováno na poměry souzené věci soud konstatuje, že vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný neposkytl soudu vůbec žádnou součinnost, nemá soud dostatečné informace o jeho poměrech ani z doby uzavření smlouvy. Soud vychází z toho, že sám žalovaný byl ochoten splácet úvěr po splátkách 3 156 Kč měsíčně, a proto dospěl k závěru, že přiměřené možnostem žalovaného je splácet předmětnou částku v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 210,43 Kč, která v zásadě kryje výši splátky, k níž se žalovaný zavázal v úvěrové smlouvě, a to pod ztrátou výhrady splátek.

22. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud konstatuje, že žalobkyně byla v řízení procesně neúspěšná, když z celkové žalované částky včetně příslušenství představuje její neúspěch větší část než její úspěch. Náklady řízení by tak náležely straně žalované. Té však žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.