Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6 905 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 1 875 Kč od 28.5.2025 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 28.5.2025 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 27.3.2026 po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky. Tvrdila, že se žalovaným uzavřela dne 7.5.2025 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný včetně poplatku ve výši 1 875 Kč zavázal vrátit do 27.5.2025. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, vznikla mu povinnost uhradit žalobkyni též účelně vynaložené náklady na upomínky ve výši 2 000 Kč a smluvní pokutu 3 030 Kč. Dlužnou částku žalovaný neuhradil ani na základě upomínky.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání při splnění podmínek dle § 115a o.s.ř.
4. Soud provedl důkazy, které ve věci žalobkyně navrhla, další důkazy nebylo třeba provádět. Za použití ust. § 132 o.s.ř. soud učinil tento závěr o skutkovém stavu:
5. Dne 7.5.2025 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný včetně poplatku ve výši 1 875 Kč zavázal vrátit do 27.5.2025, RPSN 2202 % (prokázáno smlouvou o zápůjčce ze dne 7.5.2025, dokladem o vyplacení zápůjčky). Žalobkyně žalovaného k zaplacení nárokované částky vyzvala (prokázáno upomínkou, podacím archem).
6. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení vzhledem k právnímu posouzení věci.
7. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
8. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
9. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
10. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které byla sjednána RPSN (Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr) ve výši 2202 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná RPSN u úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k květnu 2025 nejvýše 8,16 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků (od níž se RPSN odvíjí), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).
12. Výše RPSN sjednaná ve smlouvě zápůjčce je zcela zjevně hrubě nemravná.
13. Spotřebitelský úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).
14. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71).
15. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157).
16. Žalobkyně se po žalovaném s ohledem na uvedené může domáhat toliko vrácení finanční částky, která byla žalovanému skutečně poskytnuta, tedy částky 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení (ust. § 2991 a násl. o.z.).
17. Co do zbývajících nárokovaných částek včetně příslušenství soud žalobu zamítl, neboť jejich vznik žalobkyně odvozovala od absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce.
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy procesní úspěch obou účastníků byl přibližně stejný.