Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 7.10.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 8 490 Kč, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 29.3.2026 domáhala po žalované zaplacení částky 18 490 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela se žalovanou dne 8.9.2025 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se tuto částku včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč zavázala vrátit do 6.10.2025, což však nečinila řádně a včas. Dluh žalované vůči žalobkyni činí částku 18 490 Kč a nebyl uhrazen ani na základě upomínky žalobkyně.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání při splnění podmínek podle § 115a o.s.ř.Soud provedl dokazování všemi žalobkyní navrženými důkazy (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba dalších důkazů v řízení najevo nevyšla.V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 8.9.2025 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaná spolu s poplatkem ve výši 6 750 Kč zavázala vrátit do 6.10.2025, úrok 0 %, RPSN 0 % (prokázáno smlouvou o úvěru, dokladem o platbě). Žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužné částky vyzvala (prokázáno upomínkou včetně dokladu o doručení).Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věta prvá téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, dle které poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč, tedy ve výši 67,5 % z uvedené částky, nadto v krátké lhůtě do 28 dní. RPSN je ve smlouvě uvedena 0 %, což je informace zjevně nepravdivá. Soudu je přitom známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroků u úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k září 2025 nejvýše 7,98 % ročně, zde je žádán skrytý úrok ve výši 67,5 % za pouhý měsíc. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků (od níž se RPSN odvíjí), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).Výše RPSN sjednaná ve smlouvě o úvěru je zcela zjevně nemravná, úrok z úvěru je skryt za požadovaným poplatkem, RPSN je uvedena nepravdivě.Spotřebitelský úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71).Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157).Žalobkyně se po žalované s ohledem na uvedené může domáhat toliko vrácení finanční částky, která byla žalované skutečně poskytnuta, tedy částky 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení (ust. § 2991 a násl. o.z.). Soud proto žalobkyni přiznal částku 10 000 Kč včetně zákonného úroku z prodlení běžícího od uplynutí lhůty k plnění stanovené ve výzvě.Co do zbývajících nárokovaných částek včetně příslušenství soud žalobu zamítl, neboť jejich vznik žalobkyně odvozovala od absolutně neplatné smlouvy o úvěru.O příslušenství bylo rozhodnuto podle ust. § 1970 občanského zákoníku ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal podmínky pro její prodloužení.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2, když procesní úspěch obou účastníků byl přibližně stejný.