Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 88 998 Kč, jejíž splatnost se stanoví na třetí den od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 38 816 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 127 814 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 76,04 % ročně z částky 104 240,97 Kč od 28. 12. 2023 do 20. 1. 2024 ve výši 5 058,48 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 104 240,97 Kč od 21. 1. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 12. 2023 dosáhne částky 404 409 Kč a dále do částky 52 001 Kč zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované dne 28. 7. 2023 úvěr ve výši 105 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu s příslušenstvím ve 48 měsíčních splátkách ve výši 8 001 Kč splatných vždy ke 22. dni v měsíci počínaje měsícem srpen 2023. Součástí splátek byla i úhrada za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 980 Kč měsíčně. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované. Žalovaná se však ocitla se splácením úvěru v prodlení, kdy žalobkyni uhradila pouze první dvě splátky, tj. celkem 16 002 Kč, pročež došlo ke dni 26. 12. 2023 k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně pak po žalované požadovala zaplacení jistiny ve výši 123 975,38 Kč, smluvní pokuty ve výši 499 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 400 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 52 001 Kč, smluvní úrok a úhrady za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 2 940 Kč.
2. K výzvě soudu, jak žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované a aby k tomuto doložila důkazy, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované prověřovala na základě dokladů o příjmech, výpisů a databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že celkový měsíční příjem žalované činil 30 000 Kč, celkové měsíční náklady žalované 13 515 Kč a volné zdroje ke splácení 15 485 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaná nebyla v době žádosti evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalované nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovanou doporučil úvěr ke schválení. Žalobkyně měla údajně také k dispozici informativní výpisy z bankovního účtu žalované dokládající, že žalovaná je majitelem účtu, na který měl být úvěr vyplacen a na základě kterých bylo ověřeno, že žalovaná má pracovní poměr, a má tak zajištěn stálý příjem, a jimiž byl ověřen příjem žalované.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k nařízenému jednání soudu se nedostavila, z jednání se neomluvila, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř., když jednal a rozhodl v její nepřítomnosti.
4. Soud v řízení zjistil následující skutkový stav.
5. Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 28. 7. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 105 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu s příslušenstvím v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8 001 Kč, kdy součástí smlouvy bylo i ujednání o pojištění schopnosti splácet úvěr (smlouva o úvěru, dodatek č. 1 smlouvy o úvěru, příloha č. 1 smlouvy o úvěru, přihláška do pojištění, oznámení o schválení úvěru, pojištění schopnosti splácet úvěr, prohlášení klienta, informace o pojištění, podpis na dálku, občanský průkaz, předsmluvní formulář, základní informace o klientovi). Úvěr byl žalované poskytnut bezhotovostním převodem na bankovní účet č. [Anonymizováno] (doklad o vyplacení úvěru). Před uzavřením smlouvy žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované (registr nebankovních poskytovatelů úvěru, výpis záznamů z registru SOLUS, výplata mzdy, výpis z nebankovního registru informací (NRKI), hodnocení klienta). Žalovaná nicméně uhradila pouze první dvě splátky v celkové výši 16 002 Kč a následně se se splácením úvěru ocitla v prodlení, pročež došlo k zesplatnění úvěru ke dni 26. 12. 2023 a žalovaná byla vyzvána k okamžité úhradě dluhu (výzva k zaplacení ze dne 22. 11. 2023, oznámení ze dne 26. 12. 2023, karta klienta). Žalovaná byla k úhradě dluhu vyzvána také předžalobní upomínkou (předžalobní výzva ze dne 14. 5. 2024 včetně podacího archu).
6. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalované částku 105 000 Kč, kterou měla žalovaná dle smlouvy vrátit spolu s příslušenstvím v pravidelných měsíčních splátkách, což však porušila, kdy uhradila pouze částku v celkové výši 16 002 Kč. Úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy nebyla ze strany žalobkyně řádně prověřována tak, aby žalobkyně mohla učinit závěr o úvěruschopnosti žalované.
7. Po takto provedeném řízení soud další dokazování neprováděl.
8. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve znění účinném od 6. 1. 2023 do 31. 12. 2023, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.
9. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.
10. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
11. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
14. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková, neboť důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná (shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).
15. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Jak dovodil Nejvyšší soud v již výše citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
16. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to co do jistiny ve výši 88 998 Kč.
17. Žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splatit úvěr, neboť žalobkyně zejména nijak neprokázala, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalované tak, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice posuzovala žalovanou prostřednictvím dostupných databází a na základě informací získaných od žalované, kdy žalovaná uvedla, že její pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání činí 30 000 Kč, což žalobkyně ověřila na základě potvrzení o transakci, nicméně měsíční výdaje žalované pak žalobkyně neověřovala nijak. Dané tak rozhodně nelze považovat za zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, které žalobkyni ukládá § 75 spolu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť ze zákona plyne povinnost posouzení úvěruschopnosti na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
18. Soud proto musel uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splatit úvěr či sjednané splátky. Za této situace je smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž k neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.
19. Přestože je úvěrová smlouva absolutně neplatná, není zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaná mohla ponechat poskytnutou finanční částku. Žalovaná je tedy povinna v souladu s § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, tj. částku 105 000 Kč, přičemž žalovaná, dle nezpochybněných tvrzení žalobkyně, na tuto částku uhradila pouze 16 002 Kč.
20. Dle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Citovanou část ustanovení lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Částku 88 998 Kč soud uložil žalované zaplatit se splatností k 3. dni od právní moci rozsudku, a to vzhledem ke skutečnosti, že se tato doba pro úhradu dlužné částky soudu jeví jako doba přiměřená možnostem žalované. Žalovaná v řízení nebyla nijak kontaktní a soudu neposkytla žádnou součinnost, soudu tak ze strany žalované nebylo ani tvrzeno, natož pak prokázáno, že by v této stanovené době nebyla schopna splnit svůj závazek vůči žalobkyni. Soud proto dospěl k závěru, že doba 3 dnů plynoucí od právní moci rozsudku pro úhradu dluhu žalované je zcela přiměřená možnostem žalované.
21. Ve zbytku pak soud žalobu výrokem II. zamítl.
22. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Jelikož byl úspěch účastníků téměř stejný, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.