Výrok
I. Žaloba o zaplacení částky 16 761,56 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 19 158,28 Kč od 5. 2. 2026 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 396,72 Kč od 16. 10. 2025 do 13. 1. 2026 a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a dále částky 100,57 Kč se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 24. 4. 2025 uzavřela se žalovaným po řádném posouzení jeho úvěruschopnosti smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota], na základě které se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky do výše 80 000 Kč, a žalovaný se čerpané prostředky zavázal splácet v minimálních měsíčních splátkách po 4 000 Kč vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce až do úplného splacení úvěru. Žalovaný však neuhradil splátku splatnou dne 15. 10. 2025, přestože jej k její úhradě žalobkyně opakovaně vyzývala, pročež byl následně úvěr ke dni 21. 1. 2026 zesplatněn. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny ve výši 16 761,56 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 396,72 Kč, přičemž žalobkyně dále požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 100,57 Kč.
2. K výzvě soudu, jak žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a aby k tomuto doložila důkazy, žalobkyně uvedla, že schopnost žalovaného splácet pravidelné splátky úvěru posoudila na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění jeho dosavadních závazků, přičemž žalobkyně měla k dispozici kompletní výpis z účtu žalovaného za poslední tři kalendářní měsíce. Žalobkyně také posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě výpisu z insolvenčního rejstříku, výpisu z databáze odcizených dokladů, výpisu z centrální evidence exekucí a výpisu z registru SOLUS či jiného obdobného registru. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný uhradil celkem pět splátek po 4 000 Kč a částku 60 000 Kč, z čehož byla částka 63 238,44 Kč započtena na jistinu úvěru.
3. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobkyně neprokázala rozhodné skutečnosti, zejména jaká byla skutečná výše poskytnuté jistiny v jednotlivých čerpání, jaké konkrétní částky žalovaný uhradil, jakým způsobem byla vypočtena žalovaná částka a jaké položky tvoří uplatněný nárok. Žalobkyně nijak nedokládá průběh splácení ani způsob započítávání jednotlivých plateb, pročež nárok žalobkyně nelze přezkoumat. Žalovaný dále uvedl, že sjednaný úrok je zjevně nepřiměřený a stejně tak smluvní pokuta a ujednání o poplatcích. Žalobkyně neprokázala řádné doručení upomínek, splnění podmínek pro zesplatnění úvěru ani to, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný uplatnil námitku započtení s tím, že uhradil žalobkyni finanční prostředky, které byly započítávány převážně na úroky, poplatky a sankce, v důsledku čehož vznikla žalovanému pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení vůči žalobkyni. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
4. Žalovaný se k nařízenému jednání soudu nedostavil, z jednání se neomluvil, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, přičemž žalobkyně, která se z jednání omluvila, souhlasila, aby soud jednal a rozhodl bez její přítomnosti.
5. Soud v řízení zjistil následující skutkový stav.
6. Žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému dne 24. 4. 2025 částku ve výši 80 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet č. [č. účtu], kdy se žalovaný zavázal poskytnuté prostředky spolu s příslušenstvím splácet v pravidelných měsíčních splátkách, přičemž minimální měsíční splátka činila 4 000 Kč (smlouva o úvěru ze dne 24. 4. 2025 včetně přílohy, předsmluvní informace, identifikační platba ze dne 24. 4. 2025, platba 80 000 Kč ze dne 24. 4. 2025, doklady žalovaného, souhlas se zpracováním osobních údajů). Před uzavřením smlouvy žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného (datový výstup z [Anonymizováno], bankovní historie). Žalovaný se však se splátkami ocitl v prodlení, když neuhradil splátku splatnou dne 15. 10. 2025, pročež jej žalobkyně opakovaně vyzývala k úhradě této splátky (upomínka 1, upomínka 2 ze dne 5. 11. 2025). Protože žalovaný ani přes výzvy žalobkyně dlužnou splátku neuhradil, žalobkyně dopisem ze dne 21. 1. 2026 úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu (předžalobní výzva a zesplatnění úvěru z 21. 1. 2026 včetně podacího lístku).
7. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě uzavřené smlouvy částku 80 000 Kč, kterou měl žalovaný dle smlouvy vrátit spolu s příslušenstvím, což však porušil. Úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy nebyla ze strany žalobkyně řádně prověřována tak, aby žalobkyně mohla učinit závěr o úvěruschopnosti žalovaného.
8. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve znění účinném od 1. 9. 2024, neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.
9. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.
10. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
11. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
14. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková, neboť důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná (shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).
15. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Jak dovodil Nejvyšší soud v již výše citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
16. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
17. Žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splatit úvěr, neboť žalobkyně zejména nijak neprokázala, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud proto musel uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splatit úvěr či sjednané splátky. Za této situace je smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž k neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.
18. Přestože je smlouva o úvěru absolutně neplatná, není zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaný mohl ponechat poskytnutou finanční částku 80 000 Kč. Žalovaný nicméně žalobkyni již dle jejích nezpochybnitelných tvrzení uhradil částku ve výši 80 000 Kč uhradil, kdy tak žalovaný žalobkyni ničeho nedluží. Vzhledem k uvedenému soud výrokem I. rozsudku žalobu v celém rozsahu zamítl.
19. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci zcela úspěšnému žalovanému přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 450 Kč, které sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 450 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) uvedené vyhlášky. Soud podotýká, že paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka zákonodárce zavedl, aby bylo odstraněno nerovné zacházení s účastníky zastoupenými zástupcem dle § 137 odst. 2 o. s. ř. a účastníky takovým zástupcem nezastoupenými. Paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka byla přitom stanovena ve výši 300 Kč proto, že právě takovou náhradu za hotové výdaje dříve přiznával § 151 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) (ve znění účinném do 30. 6. 2018), respektive § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve znění účinném od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2024), účastníku zastoupenému advokátem. Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší je ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Vzhledem k uvedenému soud žalovanému přiznal na základě § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon (vyjádření k žalobě) ve výši 450 Kč. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku ohledně náhrady nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.