Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, jejíž splatnost se stanoví na třetí den od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 6 030 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 21 030 Kč od 29. 2. 2024 do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a dále částky 5 370 Kč zamítá.
III. Žalovaný je povinen žalobkyni nahradit 14 % nákladů řízení žalobkyně v částce 368 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela dne 22. 12. 2023 prostřednictvím internetové stránky [Anonymizováno] smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému na jeho bankovní účet peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal spolu s poplatkem ve výši 6 030 Kč splatit ve třech měsíčních splátkách do 28. 2. 2024, což však porušil. Žalovaný ke dni podání žaloby dlužil žalobkyni částku 21 030 Kč sestávající z nesplacené jistiny a poplatku a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně dále požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z nesplacené jistiny ode dne 29. 2. 2024 do 21. 2. 2025, a to v částce 5 370 Kč. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou, avšak žalobkyni ničeho nezaplatil.
2. K výzvě soudu, jak žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a aby k tomuto doložila důkazy, žalobkyně uvedla, že k tomuto nebude doplňovat žádná další skutková tvrzení, a aby v případě, že soud dojde k názoru, že je smlouva absolutně neplatná, uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni vše, co podle smlouvy dostal.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání soudu se nedostavil, z jednání se neomluvil, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř., když jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, přičemž žalobkyně, která se z jednání omluvila, souhlasila, aby soud jednal a rozhodl bez její přítomnosti.
4. Soud v řízení zjistil následující skutkový stav.
5. Žalobkyně se žalovaným uzavřeli dne 22. 12. 2023 smlouvu o zápůjčce, na základě které byla žalovanému téhož dne poskytnuta částka 15 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet č. [č. účtu], jehož specifikaci žalovaný uvedl ve smlouvě, kdy se žalovaný zavázal poskytnuté prostředky splatit spolu s poplatkem ve výši 6 050 Kč ve třech měsíčních splátkách po 7 010 Kč (smlouva o zápůjčce ze dne 22. 12. 2023, všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, výpis z účtu žalobkyně ze dne 22. 12. 2023). Žalovaný se však dostal se splátkami do prodlení, pročež jej žalobkyně opakovaně vyzývala k úhradě dlužné částky a následně úvěr dopisem ze dne 24. 2. 2024 zesplatnila (upomínka ze dne 25. 1. 2024, 5. 2. 2024 a 4. 3. 2024, oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 24. 2. 2024). K dotazu soudu ohledně toho, zda byla částka ve výši 15 000 Kč skutečně připsána na zmiňovaný bankovní účet žalovaného, banka sdělila, že se majitelem tohoto účtu je žalovaný, ale tato platba v předmětném období na účet připsána nebyla a účet byl zrušen (sdělení [Anonymizováno] ze dne 22. 5. 2025 a ze dne 10. 6. 2025). Žalovaný žalobkyni na dlužnou částku ničeho neuhradil, ačkoli byl ze strany žalobkyně vyzýván (předžalobní výzva ze dne 5. 11. 2024 včetně podacího lístku).
6. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostním převodem částku 15 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit spolu se sjednaným poplatkem. Přestože banka žalovaného, u níž byl vedený účet žalovaného, na který měla být částka připsána, uvedla, že tato platba na účet připsána nebyla, z výpisu z účtu doloženého žalobkyní vzal soud za prokázané, že prostředky ve výši 15 000 Kč byly zaslány na účet, který žalovaný uvedl ve smlouvě, tj. byly poskytnuty žalovanému. Soud pak vzal za zjištěné, že žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil. Úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy nebyla ze strany žalobkyně prověřována.
7. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.
8. Dle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.
10. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
11. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
14. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková, neboť důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná (shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).
15. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Jak dovodil Nejvyšší soud v již výše citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
16. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to co do jistiny ve výši 15 000 Kč.
17. Žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splatit úvěr, neboť žalobkyně zejména nijak neprokázala, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud proto musel uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splatit úvěr či sjednané splátky. Za této situace je smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž k neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.
18. Přestože je úvěrová smlouva absolutně neplatná, není zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaný mohl ponechat poskytnutou finanční částku. Žalovaný je tedy povinen v souladu s § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, tj. částku 15 000 Kč, přičemž žalovaný, dle nezpochybněných tvrzení žalobkyně na tuto částku ničeho neuhradil.
19. Dle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Citovanou část ustanovení lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Částku 15 000 Kč soud uložil žalovanému zaplatit se splatností k 3. dni od právní moci rozsudku, a to vzhledem k výši dlužné částky a ke skutečnosti, že žalovaný si je již téměř rok a půl vědom svého závazku uhradit předmětnou částku. Žalovaný v řízení nebyl nijak kontaktní a soudu neposkytl žádnou součinnost, soudu tak proto ze strany žalovaného nebylo ani tvrzeno, natož pak prokázáno, že by v této stanovené době nebyl objektivně schopen splnit svůj závazek vůči žalobkyni. Soud tak dospěl k závěru, že doba 3 dnů plynoucí od právní moci rozsudku pro úhradu dluhu je zcela přiměřená možnostem žalovaného.
20. Ve zbytku pak soud žalobu výrokem II. zamítl.
21. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud tak přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná částečně, právo na náhradu nákladů řízení v částce 368 Kč. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 056 Kč, z odměny za zastoupení advokátem ve výši 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva) podle § 14b odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), ve znění účinném do 31. 12. 2024, z odměny za zastoupení advokátem ve výši 400 Kč za jeden úkon právní služby (sepis žaloby) podle § 14b odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za tři úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 a § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 a také z daně z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ze součtu shora uvedených částek vyjma soudního poplatku. Úspěch žalobkyně s ohledem na výši žalované částky činí zaokrouhleně 57 %, neúspěch 43 %, odečtením úspěchu žalobkyně od jejího neúspěchu činí rozdíl 14 %, tedy z částky 2 629 Kč se jedná o částku 368 Kč. Soud postupoval při určování náhrady nákladů zastoupení advokátem podle § 14b advokátního tarifu, neboť žalobkyně podala svou žalobu již za účinnosti tohoto ustanovení a jedná se o standardizované znění žaloby, jenž zástupce žalobkyně podává ve skutkově a právně obdobných věcech téže žalobkyně opakovaně. Lhůta k zaplacení nákladů řízení byla určena třídenní podle § 160 odst. l věta prvá o. s. ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.