Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 931 Kč, jejíž splatnost se stanoví na třetí den od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 3 025,09 Kč spolu s úrokem ve výši 19,99 % ročně z částky 18 949,09 Kč od 11. 12. 2024 do 6. 1. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 18 949,09 Kč od 21. 12. 2024 do zaplacení, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 18 949,09 Kč od 7. 1. 2025 do zaplacení a kapitalizovaným úrokem ve výši 888,13 Kč od 8. 9. 2024 do 10. 12. 2024 zamítá.
III. Žalovaný je povinen žalobkyni nahradit 71 % nákladů řízení žalobkyně v částce 737,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 29. 7. 2024 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o hotovostním úvěru č. [hodnota], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal částku vrátit v pravidelných splátkách ve výši 2 069 Kč spolu s příslušenstvím. Před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou splátek, pročež žalobkyně ke dni 11. 12. 2024 úvěr zesplatnila, o čemž žalovaného informovala a vyzvala jej k úhradě celého dluhu. Žalovaný žalobkyni však ničeho neuhradil.
2. K výzvě soudu, jak žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a aby k tomuto doložila důkazy, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů uvedených žalovaným v potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru, kdy žalovaný uvedl, že má čistý příjem ze zaměstnání ve výši 21 000 Kč, je svobodný a nemá žádné vyživovací povinnosti, přičemž žalobkyně příjem ověřila prostřednictvím výpisu z bankovního účtu žalovaného za období od 1. 4. 2024 do 29. 7. 2024. Žalovaný dále v rámci žádosti uvedl, že měsíční výdaje domácnosti tvoří 7 000 Kč. Platby na další závazky žalovaného žalobkyně zjišťovala prostřednictvím úvěrových registrů NRKI/BRKI a dále žalovaného prověřovala v insolvenčním rejstříku a v registru SOLUS bez negativního nálezu. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný na předmětný úvěr uhradil pouze jednu řádnou splátku ve výši 2 069 Kč splatnou dne 8. 9. 2024, dále již ničeho.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání soudu se nedostavil, z jednání se neomluvil, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř., když jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, přičemž žalobkyně, která se z jednání omluvila, souhlasila, aby soud jednal a rozhodl bez její přítomnosti.
4. Soud v řízení zjistil následující skutkový stav.
5. Účastníci uzavřeli dne 29. 7. 2024 smlouvu o hotovostním úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se sjednaným příslušenstvím žalobkyni vrátit prostřednictvím měsíčních splátek ve výši 2 069 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly také úvěrové podmínky žalobkyně (smlouva o úvěru ze dne 29. 7. 2024, úvěrové podmínky, potvrzení o zaslání potvrzovací SMS). Žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, přičemž dospěla k závěru o úvěruschopnosti žalovaného (potvrzení o prověření úvěruschopnosti, výpis z bankovního a nebankovního registru, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpis z účtu žalovaného od 1. 4. 2024 do 29. 7. 2024). Žalobkyně žalovanému poskytla dne 29. 7. 2024 částku 20 000 Kč bezhotovostním převodem na účet žalovaného (potvrzení o vyplacení úvěru, výpis z účtu žalovaného ze dne 29. 7. 2024). Žalovaný na poskytnutou částku uhradil pouze dne 7. 9. 2024 částku 2 069 Kč, se zbytkem se dostal do prodlení (splátkový kalendář), pročež žalobkyně úvěr ke dni 11. 12. 2024 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky (předžalobní výzva ze dne 11. 12. 2024).
6. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě uzavřené smlouvy částku 20 000 Kč, kterou měl žalovaný dle smlouvy vrátit spolu s příslušenstvím, kdy žalovaný uhradil pouze částku 2 069 Kč. Úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy nebyla ze strany žalobkyně řádně prověřována tak, aby žalobkyně mohla učinit závěr o úvěruschopnosti žalovaného, kdy sice žalobkyně prověřovala příjmy a případně i výdaje žalovaného, nicméně na základě těchto zjištění měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnuté prostředky splácet.
7. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 5. 2024 do 31. 8. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.
8. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.
9. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
10. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
13. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková, neboť důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná (shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).
14. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Jak dovodil Nejvyšší soud v již výše citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
15. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to co do částky 17 931 Kč.
16. Žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splatit úvěr, neboť sice ověřovala příjmy a případně i výdaje žalovaného, kdy si žalovaný u žalobkyně vedl svůj bankovní účet, nicméně žalobkyně na základě transakcí žalovaného za období od 1. 4. 2024 do 29. 7. 2024, které soudu předložila, dospěla oproti soudu k závěru o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Soud z přehledu transakcí na účtu žalovaného zjistil, že žalovaný měl za měsíc duben 2024 příjmy a výdaje takové, že na konci měsíce dubna 2024 disponoval částkou cca 13 Kč, na konci května 2024 částkou cca 48 Kč, na konci června 2024 částkou cca 21 Kč a na konci července 2024 částkou cca – 3 Kč. Z předložených transakcí žalovaného poté vyplývá, že zůstatek žalovaného ke dni 29. 7. 2024 činil částku 342 Kč a disponibilní zůstatek částku 3 Kč. Již vzhledem k tomuto je zjevné, že žalovaný nemohl být schopen hradit splátku 2 069 Kč měsíčně, kdy již neměl finanční prostředky ani na 1. splátku. Soud tedy nedospěl k závěru, že by žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně tak sice příjmy a případně i výdaje žalovaného zkoumala, nicméně dle soudu měla mít důvodnou pochybnost o schopnosti žalovaného úvěr splácet, přičemž dané rozhodně nelze považovat za zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, které žalobkyni ukládá § 75 spolu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
17. Soud proto musel uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splatit úvěr či sjednané splátky. Za této situace je smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž k neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.
18. Přestože je úvěrová smlouva absolutně neplatná, není zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaný mohl ponechat poskytnutou finanční částku. Žalovaný je tedy povinen v souladu s § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, tj. částku 20 000 Kč, přičemž žalovaný na tuto částku uhradil pouze 2 069 Kč.
19. Dle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Citovanou část ustanovení lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Částku 17 931 Kč soud uložil žalovanému zaplatit se splatností k 3. dni od právní moci rozsudku, a to vzhledem ke skutečnosti, že se tato doba pro úhradu dlužné částky soudu jeví jako doba přiměřená možnostem žalovaného. Žalovaný v řízení nebyl nijak kontaktní a soudu neposkytl žádnou součinnost, soudu tak ze strany žalovaného nebylo ani tvrzeno, natož pak prokázáno, že by v této stanovené době nebyl schopen splnit svůj závazek vůči žalobkyni, nehledě na skutečnost, že žalovaný si je svého dluhu vědom již téměř 1 rok. Soud proto dospěl k závěru, že doba 3 dnů plynoucí od právní moci rozsudku pro úhradu dluhu žalovaného je zcela přiměřená možnostem žalovaného.
20. Ve zbytku pak soud žalobu výrokem II. zamítl.
21. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud tak přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná částečně, právo na náhradu nákladů řízení v částce 737,70 Kč. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 839 Kč, nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) uvedené vyhlášky, neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů za úkon vyjádření ze dne 25. 4. 2025, neboť tvrzení v něm uvedená měla být již součástí samotné žaloby. Úspěch žalobkyně s ohledem na výši žalované částky činí 85,6 %, neúspěch 14,4 %, odečtením úspěchu žalobkyně od jejího neúspěchu činí rozdíl zaokrouhleně 71 %, tedy z částky 1 039 Kč se jedná o částku 737,70 Kč. Lhůta k zaplacení nákladů řízení byla určena třídenní podle § 160 odst. l věta prvá o. s. ř.