Výrok
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala úhrady částky 16 760 Kč a 1 450 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 40 000 Kč od 4.1.2025 do 3.6.2025, zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 40 000 Kč od 4.6.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 262,28 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 1. 10. 2024 uzavřena smlouvy o spotřebitelském úvěru s možností opakovaného čerpání. Celková výše úvěru činila 40 000 Kč. Úvěruschopnost žalované byla posuzována na základě dat získaných prostřednictvím aplikace Kontomatik. Po vyhodnocení dat byly zjištěny příjmy žalované ve výši 29 829,33 Kč a výdaje ve výši 10 640,85 Kč. Další informace potřebné k vyhodnocení úvěruschopnosti žalované byly systémem žalobkyně automaticky ověřovány v dostupných databázích CRIF (NRKI, BRKI, REPI), SOLUS, TELCO SCORE, CEE, insolvenční rejstřík, databáze neplatných OP. Žalovaná se zavázala splatit žalobci poskytnutý úvěr tak, že smluvní úrok bude hradit v pravidelných měsíčních splátkách, a to vždy ke dni splatnosti. Zbytek celkové částky k úhradě splatí žalovaná nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Žalovaná se však dostala do prodlení s úhradou sjednaných splátek, když počínaje splátkou splatnou dne 1. 11. 2024. Žalovaná na úvěr neuhradila ničeho. V důsledku tohoto prodlení došlo v souladu se smluvními ujednáními ke dni 3. 1. 2025 k zesplatnění celého úvěru. K úhradě jistiny zbývá 40 000 Kč. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z aktuální výše dlužné částky dle čl. VI. smlouvy, od 4. 1. 2025 do 26. 2. 2026 celkem 16 760 Kč. Dlužnou částku žalovaná neuhradila ani na základě předžalobní výzvy.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.
4. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř. soud postupoval dle citovaného ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání vyjádřila v žalobě, žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, soud tedy předpokládal, že souhlasí s tím, aby bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání.
5. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno následující:
6. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 1. 10. 2024 prostřednictvím komunikace na dálku uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky do výši 40 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky splácet a to 1x měsíčně úrok přirostlý za uplynulé období a jistinu nejpozději při ukončení smlouvy. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 9,9 % p. m. RPSN 210 %. Pro případ prodlení s jakoukoliv ze splátek úroku v den splatnosti či neuhrazení úvěru v termínu splatnosti byla sjednána povinnost žalované zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s jejíž platbou je klient v prodlení (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, potvrzení o schválení úvěru, informace o procesu žádosti o úvěr a uzavření smlouvy z pohledu klienta, sazebníku poplatků).
7. V rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované měla žalobkyně k dispozici výpis z běžného účtu žalované, zjistila příjmy žalované ve výši 29 829,33 Kč a výdaje ve výši 10 640,85 Kč. Osoba žalované byla prověřena v dostupných databázích CRIF (NRKI, BRKI, REPI), SOLUS, TELCO SCORE, CEE, insolvenční rejstřík, databáze neplatných OP (zjištěno z výpisu z účtu, výpisu z ověření v databázích, kopie osobních dokladů).
8. Dne 1. 10. 2024 zaslala žalobkyně na účet žalované č. [č. účtu] pod v.s. 6257230144 (rodné číslo žalované) částku 40 000 Kč (zjištěno z potvrzení o provedené platbě).
9. Ke dni 3. 1. 2025 žalobkyně úvěr žalované zesplatnila, o čemž žalovanou vyrozuměla dopisem ze dne 3. 1. 2025, a vyzvala ji k okamžitému uhrazení částky v celkové výši 56 927,09 Kč (prokázáno oznámením ze dne 3. 1. 2025 včetně potvrzení o odeslání).
10. Předžalobní výzva byla žalované zaslána dne 22. 5. 2025. Žalovaná byla vyzvána, aby dlužnou částku uhradila nejpozději do 7 dnů (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 11. 4. 2025).
11. Ostatní provedené listinné důkazy soud nehodnotil a nevyvozoval z nich žádné skutkové ani právní závěry, neboť to bylo pro posouzení věci nadbytečné. Na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro své rozhodnutí.
12. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: žalobkyně vyplatila žalované na její bankovní účet finanční prostředky v celkové výši 40 000 Kč, které měla žalovaná vrátit formou měsíčních splátek přirostlého úroku a jistiny nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Úrok byl sjednán ve výši 9,9 % měsíčně, RPSN 210 %. Protože žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas, žalobkyně jej ke dni 3. 1. 2025 zesplatnila a žalovanou vyzvala k úhradě celého dluhu. Žalovaná na poskytnutý úvěr neuhradila ničeho.
13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
15. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Podle ust. § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
18. Podle ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
19. V obecné rovině lze konstatovat, že žalobkyně si se žalovaným v souladu s § 1 odst. 2 o. z. mohou ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Zakázána jsou však ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004: „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V předmětné věci je hledisko zachování dobrých mravů o to významnější, neboť žalovaná vystupuje ve smluvním vztahu jakožto spotřebitel a slabší smluvní strana, a náleží jí tak zvýšená soudní ochrana.
20. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). Z této zásady pak také vychází veškerá následná související judikatura Ústavního soudu, jež mj. dovozuje kupř. neplatnost takové úvěrové smlouvy, jež deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 % (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12).
21. Nelze pak pominout ani soudní praxi obecných soudů, vycházející z uvedených závěrů Ústavního soudu. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 7. 2020, č. j. 66 EXE 2398/2017-264, dovodil, že neplatná je taková smlouva, v níž se úvěrovaný (spotřebitel) zavázal žalobkyni zaplatit celkovou částku 119 952 Kč, přičemž výše poskytnutého úvěru činila toliko 50 001 Kč. Výše smluvní úrokové sazby činila po celou dobu splácení úvěru 66,71 % p. a. Závěr o neplatnosti zmiňované úvěrové smlouvy pak byl potvrzen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, č. j. 39 Co 281/2020-466. Městský soud v Praze mj. konstatoval, že smluvní úroková sazba po celou dobu splácení úvěru ve výši 66,71 % p. a. v příslušném období překračovala úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru více než šestinásobně.
22. Nejvyšší soud pak ve své praxi dovozuje, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Konkrétně pak Nejvyšší soud za nepřiměřený považuje např. úrok ve výši 66 % p. a. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).
23. Soudu je rovněž známo, že podle databáze ARAD ČNB činila úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru v ČR nejvýše 8,85 %.
24. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 9,9 % p. m., tj. cca 118 % ročně. Smluvená výše úroku přesahuje úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru v ČR více jak třináctkrát. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).
25. Současně platí, že standard přezkumu úvěrových smluv je v exekučním řízení nastaven výrazně výše, nežli je tomu v řízení civilním, resp. případný rozpor dané smlouvy s dobrými mravy musí být markantnější, než jak by tomu stačilo v běžném nalézacím řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Je tak nasnadě, že shledal-li rozpor s dobrými mravy u smlouvy s obdobnými ujednáními, s jakými se lze shledat v řízení tomto, soud exekuční, tím spíše by absolutní neplatnost takovéto smlouvy měla být dovozena soudem civilním.
26. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je ve smyslu § 588 o. z. neplatná. Žalobkyně se proto může po žalované domáhat pouze úhrady finanční částky, která jí byla prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně, ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení.
27. Žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 40 000 Kč, žalovaná neuhradila ničeho, bezdůvodné obohacení proto odpovídá částce 40 000 Kč. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
28. O příslušenství soud rozhodl podle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a § 573 o. z., neboť žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení dne 22. 5. 2026 ve lhůtě 7 dnů.
29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení poměrně úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 262,28 Kč, přičemž tato částka představuje 37,43 % z jejich celkové výše (14 059 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2 329 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 58 210 Kč za 3 úkony právní služby po 3 460 Kč (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.
30. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), když neshledal důvod pro její prodloužení.