Výrok
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala úhrady částky 93 821,61 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 93 821,61 Kč od 17. 9. 2025 do 30. 1. 2026, částky 15 455,41 Kč a úroku ve výši 75,93 % ročně z částky 37 413,14 Kč od 17. 9. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 146 188 Kč, zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 27 361,39 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 27 361,39 Kč od 31. 1. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalovaná uzavřela dne 30. 4. 2019 se žalobkyní smlouvu o úvěru č. 9102210896, na základě které jí žalobkyně dne 6. 5. 2019 poskytla na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 38 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve výši 108,81 % ročně splatit v 48 měsíčních splátkách ve výši 2 538 Kč počínaje měsícem červen 2019, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované atd.). Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI. Protože žalovaná nehradila úvěr řádně a včas, dostala se do prodlení s úhradou splátky o délce 65 dnů u splátky č. 4 splatné dne 1. 9. 2019, žalobkyně úvěr ke dni 15. 9. 2025 zesplatnila a žalovanou vyzvala ke splacení celého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru žalovaná uhradila 10 638,61 Kč. Zbývající dlužnou částku, sestávající z nové dlužné jistiny úvěru ve výši 111 185,39 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých žalobkyni v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 9 000 Kč, smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy, kterou žalobkyně požaduje pouze k datu vyhotovení žaloby, tj. 15 455,41 Kč a úroku ve výši 75,93 % z částky 37 413,14 Kč od 17. 9. 2025 do zaplacení, žalovaná neuhradila ani na základě předžalobní výzvy.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 29. 4. 2026, účastníci byli k tomuto jednání řádně obesláni a zároveň byli poučeni o následcích nedostavení se k jednání. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, doručení bylo vykázáno, soud proto v souladu s ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), jednal v její nepřítomnosti.
4. Soud provedl dokazování všemi žalobkyní navrženými důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 129 odst. 1 o. s. ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla.
5. Soud hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s ust. § 132 o. s. ř., a to každý důkaz jednotlivě a potom všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
6. Na základě provedených důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:
7. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 6. 5. 2019 prostřednictvím komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru č. 9102210896, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 38 000 Kč převodem na účet č. [č. účtu], a žalovaná se zavázala poskytnutou částku splatit formou 48 měsíčních splátek ve výši 2 538 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 108,81 % p. a. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, činila 121 824 Kč, RPSN 108,81 (zjištěno z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru č. 9102210896 na č. l. 5-8 spisu, oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. 9102210896 na č. l. 9 spisu, splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru č. 9102210896 na č. l. 10 spisu.).
8. Před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalované na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované atd.). Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaná uvedla, že je rozvedená, má 1 dítě s výdajem 2 000 Kč, zaměstnaná u společnosti [právnická osoba]. na dobu určitou s příjmem 20 500 Kč měsíčně. Náklady na bydlení jsou 1 300 Kč, splátky [právnická osoba]. jsou 4 098 Kč (zjištěno z hodnocení klienta na č. l. 20 spisu, výpisu z nebankovního registru klientských informací NRKI na č. l. 44 spisu, výpisu záznamu z registru SOLUS na č. l. 27 spisu, výplatních pásek na č. l. 22-23 spisu, kopie občanského průkazu na č. l. 36 a 39 spisu, potvrzení o příchozí platbě od zaměstnavatele na č. l. 40 spisu, pracovní smlouvy na č. l. 41-42 spisu).
9. Dne 9. 5. 2019 zaslala žalobkyně na účet žalované č. [č. účtu] pod v.s. [var. symbol] (č. smlouvy) částku 38 000 Kč (zjištěno z dokladu o vyplacení úvěru na č. l. 26 spisu).
10. Žalovaná od splátky č. 4 nehradila řádně a včas. Žalobkyně vyzvala žalovanou dne 2. 10. 2019 a 15. 9. 2025 k úhradě dlužné částky a upozornila ji na možnost zesplatnění celého úvěru (zjištěno z karty klienta na č. l. 12 spisu, výzvy k zaplacení ze dne 2. 10. 2019 na č. l. 15 spisu a ze dne 15. 9. 2025 na č. l. 16 spisu).
11. Ke dni 15. 9. 2025 žalobkyně úvěr žalované zesplatnila, o čemž žalovanou vyrozuměla dopisem ze dne 15. 9. 2025, a vyzvala ji k okamžitému uhrazení částky v celkové výši 121 183 Kč (prokázáno oznámením ze dne 15. 9. 2025 na č. l. 13 spisu).
12. Předžalobní výzva byla žalované zaslána dne 12. 1. 2026. Žalovaná byla vyzvána, aby dlužnou částku uhradila nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 12. 1. 2026 na č. l. 31 spisu).
13. Ostatní provedené listinné důkazy soud nehodnotil a nevyvozoval z nich žádné skutkové ani právní závěry, neboť to bylo pro posouzení věci nadbytečné. Na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro své rozhodnutí.
14. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: žalobkyně vyplatila žalované na její bankovní účet finanční prostředky v celkové výši 38 000 Kč, které měla žalovaná vrátit formou 48 měsíčních splátek, úrok byl sjednán ve výši 108,81 % p. a. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit činila 121 824 Kč, RPSN 108,81 %. Protože žalovaná i přes výzvy žalobkyně nesplácela úvěr řádně a včas, žalobkyně jej ke dni 15. 9. 2025 zesplatnila a žalovanou vyzvala k úhradě celého dluhu. Žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila celkem částku 10 638,61 Kč.
15. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
16. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
17. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
19. Podle ust. § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
20. Podle ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
21. V obecné rovině lze konstatovat, že žalobkyně si se žalovaným v souladu s § 1 odst. 2 o. z. mohou ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Zakázána jsou však ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004: „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V předmětné věci je hledisko zachování dobrých mravů o to významnější, neboť žalovaná vystupuje ve smluvním vztahu jakožto spotřebitel a slabší smluvní strana, a náleží jí tak zvýšená soudní ochrana.
22. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). Z této zásady pak také vychází veškerá následná související judikatura Ústavního soudu, jež mj. dovozuje kupř. neplatnost takové úvěrové smlouvy, jež deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 % (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12).
23. Nelze pak pominout ani soudní praxi obecných soudů, vycházející z uvedených závěrů Ústavního soudu, jež je žalobkyni nepochybně známa, neboť řízením, na něž bude odkazováno, byla sama účastníkem. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 7. 2020, č. j. 66 EXE 2398/2017-264, dovodil, že neplatná je taková smlouva, v níž se úvěrovaný (spotřebitel) zavázal žalobkyni zaplatit celkovou částku 119 952 Kč, přičemž výše poskytnutého úvěru činila toliko 50 001 Kč. Výše smluvní úrokové sazby činila po celou dobu splácení úvěru 66,71 % p. a. Závěr o neplatnosti zmiňované úvěrové smlouvy pak byl potvrzen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, č. j. 39 Co 281/2020-466. Městský soud v Praze mj. konstatoval, že smluvní úroková sazba po celou dobu splácení úvěru ve výši 66,71 % p. a. v příslušném období překračovala úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru více než šestinásobně.
24. Nejvyšší soud pak ve své praxi dovozuje, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Konkrétně pak Nejvyšší soud za nepřiměřený považuje např. úrok ve výši 66 % p. a. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).
25. Soudu je rovněž známo, že podle databáze ARAD ČNB činila úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru v ČR nejvýše 8,62 %.
26. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 108,81 % p. a. Částka poskytnutá na základě spotřebitelského úvěru činila 38 000 Kč, celková částka, jíž měla žalovaná žalobkyni zaplatit, přitom dle smlouvy činila 121 824 Kč. Vrácena tak měla být částka více jak trojnásobná. Smluvená výše úroku přesahuje úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru v ČR téměř 13 x. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).
27. Současně platí, že standard přezkumu úvěrových smluv je v exekučním řízení nastaven výrazně výše, nežli je tomu v řízení civilním, resp. případný rozpor dané smlouvy s dobrými mravy musí být markantnější, než jak by tomu stačilo v běžném nalézacím řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Je tak nasnadě, že shledal-li rozpor s dobrými mravy u smlouvy s obdobnými ujednáními, s jakými se lze shledat v řízení tomto, soud exekuční, tím spíše by absolutní neplatnost takovéto smlouvy měla být dovozena soudem civilním.
28. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je ve smyslu § 588 o. z. neplatná. Žalobkyně se proto může po žalované domáhat pouze úhrady finanční částky, která jí byla prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně, ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení.
29. Žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 38 000 Kč a žalovaná již uhradila částku 10 638,61 Kč, bezdůvodné obohacení proto odpovídá částce 27 361,39 Kč. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
30. O příslušenství soud rozhodl podle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a § 573 o. z., neboť žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení dne 12. 1. 2026 ve lhůtě 15 dnů.
31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť žalované, která byla v řízení poměrně úspěšnější, žádné náklady nevznikly.
32. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), když neshledal důvod pro její prodloužení.