Výrok
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala úhrady částky 4 288 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 288 Kč od 25. 6. 2025 do zaplacení, zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 919,54 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [Anonymizováno] s.r.o., IČ: [IČO], [adresa] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne 17. 3. 2025 se žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které mu poskytla úvěr v celkové výši 10 500 Kč, který měl být splacen nejpozději 24. 6. 2025. Žalovaný úvěr vyčerpal, ale do stanoveného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Dne 12. 12. 2024 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Dlužnou částku sestávající se z jistiny ve výši 10 500 Kč a smluvního úroku 3 788 Kč žalovaný neuhradil ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně odeslané dne 18. 11. 2025.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.
4. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř. soud postupoval dle citovaného ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání vyjádřila v žalobě, žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že souhlasí s tím, aby bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání.
5. Soud provedl dokazování všemi žalobkyní navrženými důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 129 odst. 1 o. s. ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla.
6. Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel dne 17. 3. 2025 smlouvu o úvěru č. [hodnota] a dne 28. 4. 2025 Dodatek ke smlouvě úvěru, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 10 500 Kč převodem na účet žalovaného č. [č. účtu] a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet vždy ke každému 30. dni ode dne načerpání úvěru do úplného splacení, a to ve výši minimálně 5 % jistiny + úrok přirostlý za předchozí období. Výpůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 279,83 % ročně, RPSN 673 %. Úvěr byl poskytnut na dobu určitou v délce 12 měsíců (zjištěno ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] a dodatku ke smlouvě o úvěru č. [hodnota]).
7. Právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na účet žalovaného č. [č. účtu] dne 17. 3. 2025 částku 10 000 Kč a dne 28. 4. 2025 částku 500 Kč (zjištěno z potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. [hodnota]).
8. Poskytnutý úvěr byl ke dni 24. 6. 2025 z důvodu nesplácení zesplatněn (zjištěno z dopisu o zesplatnění – poslední možnost dohody na úhradě).
9. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému řádně oznámila (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 11. 2025 včetně podacího archu).
10. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nesplatil, když uhradil pouze dne 14. 4. 2025 částku 500 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, což žalovaný neučinil (zjištěno z potvrzení o finančních transakcích, výzvy před podáním žaloby odeslané 14. 11. 2025 včetně podacího archu).
11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. ve výši 10 500 Kč, zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 279,83 % ročně. Zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně netvrdila ani neprokazovala. Na poskytnutý úvěr žalovaný uhradil 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 12. 12. 2024 postoupena na žalobkyni. Dlužnou částku žalovaný neuhradil ani přes výzvu žalobkyně.
12. Smlouvou o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
13. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
14. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věta prvá téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
16. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
17. Dle § 2 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, se odbornou péčí ve smyslu shora citované právní úpravy rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.
18. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.
19. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).
20. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
21. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
22. V obecné rovině lze konstatovat, že žalobkyně si se žalovaným mohou v souladu s § 1 odst. 2 o. z. ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Zakázána jsou však ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004: „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V předmětné věci je hledisko zachování dobrých mravů o to významnější, neboť žalovaný vystupuje ve smluvním vztahu jakožto spotřebitel a slabší smluvní strana, a náleží mu tak zvýšená soudní ochrana.
23. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). Z této zásady pak také vychází veškerá následná související judikatura Ústavního soudu, jež mj. dovozuje kupř. neplatnost takové úvěrové smlouvy, jež deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 % (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12).
24. Nelze pak pominout ani soudní praxi obecných soudů, vycházející z uvedených závěrů Ústavního soud. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 7. 2020, č. j. 66 EXE 2398/2017-264, dovodil, že neplatná je taková smlouva, v níž se úvěrovaný (spotřebitel) zavázal žalobkyni zaplatit celkovou částku 119 952 Kč, přičemž výše poskytnutého úvěru činila toliko 50 001 Kč. Výše smluvní úrokové sazby činila po celou dobu splácení úvěru 66,71 % p. a. Závěr o neplatnosti zmiňované úvěrové smlouvy pak byl potvrzen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, č. j. 39 Co 281/2020-466. Městský soud v Praze mj. konstatoval, že smluvní úroková sazba po celou dobu splácení úvěru ve výši 66,71 % p. a. v příslušném období překračovala úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru více než šestinásobně.
25. Nejvyšší soud pak ve své praxi dovozuje, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Konkrétně pak Nejvyšší soud za nepřiměřený považuje např. úrok ve výši 66 % p. a. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).
26. Soudu je rovněž známo, že podle databáze ARAD ČNB činila úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru v ČR průměrně 8,41 % p.a.
27. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok ve výši 279,83 % p. a. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).
28. Současně platí, že standard přezkumu úvěrových smluv je v exekučním řízení nastaven výrazně výše, nežli je tomu v řízení civilním, resp. případný rozpor dané smlouvy s dobrými mravy musí být markantnější, než jak by tomu stačilo v běžném nalézacím řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Je tak nasnadě, že shledal-li rozpor s dobrými mravy u smlouvy s obdobnými ujednáními, s jakými se lze shledat v řízení tomto, soud exekuční, tím spíše by absolutní neplatnost takovéto smlouvy měla být dovozena soudem civilním.
29. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je ve smyslu § 588 o. z. neplatná.
30. Nad rámec uvedeného soudu dodává, že žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila ani povinnost kladenou zákonem o spotřebitelském úvěru spočívající v povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr s řádnou péčí, když jeho úvěruschopnost nijak nezjišťovala. Soud proto uzavírá, že smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná i ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
31. Protože je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyně se může po žalovaném domáhat pouze úhrady finanční částky, která mu byla prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení.
32. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 500 Kč, žalovaný uhradil 500 Kč, bezdůvodné obohacení proto odpovídá částce 10 000 Kč.
33. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
34. O příslušenství soud rozhodl podle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a § 573 o. z., neboť žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení do 13. 8. 2025, žalovaný se tak ocitl v prodlení od 14. 8. 2025.
35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 919,54 Kč, přičemž tato částka představuje 39,98 % z jejich celkové výše (2 300 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14 288 Kč, sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Z úřední činnosti je soudu známo, že žaloby podávané žalobkyní se v obdobných případech liší pouze údaji o žalovaném a vymezením dlužné částky. Jde fakticky o formulář, do něhož jsou pouze dosazovány ty údaje, které jsou pro každý konkrétní spor specifické, nejedná se tedy o žádný individuální rozbor případu, a to ani po skutkové ani po právní stránce. Nepochybně tak jde o tzv. formulářovou žalobu ve smyslu § 14b AT.
36. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“) a neshledal důvod pro její prodloužení.