Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 34 860 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 34 860 Kč od 28. 3. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 38 186,50 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 35 024,74 Kč od 23. 5. 2024 do 27. 3. 2025 a zákonného úroku z prodlení z částky 164,74 Kč od 28. 3. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne 1. 11. 2023 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které se zavázala žalované poskytnout úvěr jiný než na bydlení až do výše 48 400 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím dle čl. VI. a VII smlouvy v pravidelných denních splátkách. Žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky www.flexifin.cz vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru a poskytla údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila její úvěruschopnost. Posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně provedla podle interní metodiky schválené ČNB; nejprve nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka – spotřebitele, konkrétně do databází vedených společností [Anonymizováno] – [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] Banking [právnická osoba], která provozuje a spravuje registr bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry), dále do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že dlužník byl a je schopen své závazky splácet, nebyl veden ani v insolvenčním rejstříku a ani v evidenci exekucí. Následně žalobkyně vycházela z informací získaných od dlužníka získaných prostřednictvím licence AISP – Account Information Service Provide, kdy na základě souhlasu žalované poskytuje třetí strana (banka či jiná finanční instituce) informace o platebním účtu a transakcích, které jsou vykonané na účtech žalované. Případně žalobkyně vycházela z žalovanou předložených výpisů z účtu. Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila 40 711 Kč, která umožňuje bezproblémové splácení úvěru ve výši poskytnuté žalobkyní. Úvěr byl žalované vyplacen postupně na její bankovní účet prostřednictvím bezhotovostního převodu z bankovního účtu žalobkyně. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek. Proto dle čl. 7 odst. 1 smlouvy žalobce vypověděl smlouvu, o čemž žalovanou informoval e-mailem ze dne 22. 5. 2024, přičemž k výpovědi došlo téhož dne, žalovaná se prokazatelně dostala do prodlení úhradou celého úvěru dne 23. 5. 2024. Žalované ve vztahu k žalobkyni vznikl nesplacený dluh v celkové výši 70 058,30 Kč, kdy žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 34 860,01 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 11,29 Kč, smluvního úroku ve výši 35 033,56 Kč a poplatku za službu „Presto“ ve výši 153,44 Kč. Pokud by soud nárok žalobkyně ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, navrhla žalobkyně, aby byl nárok v části jistiny žalované částky posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
2. K výzvě soudu, jak žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované a aby k tomuto doložila důkazy, žalobkyně doložila výpis z běžného účtu žalované opatřeného od společnosti Kontomatik, která disponuje licencí pro přístup k osobním bankovním údajům.
3. Ačkoliv soud na základě listinných důkazů založených žalobkyní neměl za prokázané, že ověřovala měsíční příjmy a výdaje žalované, žalobkyně se z ústního jednání konaného dne 20. 5. 2025 omluvila, soud proto neposkytl poučení dle § 118a o. s. ř.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k nařízenému jednání soudu se nedostavila, z jednání se neomluvila, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř., když jednal a rozhodl v její nepřítomnosti.
5. Soud v řízení zjistil následující skutkový stav.
6. Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 1. 11. 2023 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], přičemž v této se zavázala žalované poskytnout částku až 49 000 Kč (Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 1.11.2023 včetně přílohy předpisu denních splátek, všeobecných obchodních podmínek a souhlasu se zpracováním osobních údajů). Totožnost účtu žalované byla ověřena a autorizována prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet (autorizace ověření totožnosti). Žalobkyně stanovila výši pravidelných měsíčních výdajů na půjčky žalované10 000 Kč, pravidelných výdajů na bydlení ve výši 10 000 Kč, dalších zbytných výdajů ve výši 3 000 Kč, výši měsíčního příjmu 40 711 Kč; jako disponsibilní příjem uvedla 13 900 Kč (výpis o posouzení úvěruschopnosti žalované ze dne 1. 11. 2023). V období od 1. 11. 2023 do 16. 12. 2023 žalobkyně vyplatila žalované částku 35 630 Kč (Přehled bankovních transakcí vyplacených žalobkyní žalovanému). Dne 22. 5. 2024 žalobkyně žalovanou informovala, že neuhradila závazky po splatnosti v celkové výši 73 151,50 Kč, kdy nejstarší neuhrazená splátka je 120 dní po splatnosti. Celková dlužná částka ve výši je tak splatná v celé výši (Oznámení žalobkyně adresované žalované dne 22. 5. 2024 o prodlení s úhradou dlužné částky). Dne 19. 3. 2025 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 73 151,50 Kč do tří dnů, s upozorněním, že ve věci je připravována žaloba (výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 19. 3. 2024 včetně podacího lístku z téhož data).
7. Z výpisu z běžného účtu žalovaného od společnosti Kontomatik za období od 1. 11. 2022 do 26. 10. 2023 soud zjistil, že na daném účtu je za dané období evidováno jen menší množství plateb, ze kterých nelze učinit ucelený přehled o výdajích a příjmech žalované.
8. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalované částku 35 630 Kč, kterou měla žalovaná vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím. Soud vzal za zjištěné, že žalovaný žalobkyni uhradila částku 769,99 Kč, kdy tuto skutečnost v žalobě uvedla sama žalobkyně. Úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy nebyla ze strany žalobkyně řádně prověřována, kdy údaje, které vzala žalobkyně za zjištěné, nekorespondují s výpisem z běžného účtu žalované, a to jak na straně příjmové tak výdajové.
9. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.
10. Dle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
11. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.
12. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
13. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
15. Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
16. Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
17. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
18. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková, neboť důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná (shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).
19. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Jak dovodil Nejvyšší soud v již výše citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
20. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.
21. Žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splatit úvěr, neboť žalobkyně zejména nijak neprokázala, že by ověřovala výdaje žalovaného tak, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice disponovala výpisem z účtu žalované, (případně posuzovala úvěruschopnost nahlédnutím do veřejných registrů), nicméně z předmětného výpisu nelze zjistit ucelený obraz o příjmech a výdajích žalovaného (když je zřejmé že žalovaný disponoval min. dalším bankovním účtem). Dané tak rozhodně nelze považovat za zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, které žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci, ukládá § 75 spolu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť ze zákona plyne povinnost posouzení úvěruschopnosti na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Nelze tak vycházet pouze z uvedených lustrací v databázích a sděleních žalovaného bez současného ověřování příjmů a výdajů žalovaného, aby bylo možno dovodit závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.
22. Soud proto musel uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splatit úvěr či sjednané splátky. Za této situace je smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž v dané věci se jedná o neplatnost absolutní, tedy k neplatnosti soud přihlíží i bez námitky žalovaného, jelikož při pominutí řádného zkoumání úvěruschopnosti jde o jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek podle § 588 o. z. Tento výklad je ostatně jediný možný, aby byly zachovány nezbytné standardy ochrany spotřebitele. V tomto směru lze odkázat mimo jiné na rozsudek Evropského soudního dvora C-679/18, OPR-Finance, dle kterého soudy musí i bez návrhu zkoumat, zda si věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně prověřil úvěruschopnost dlužníka s tím, že pokud tak věřitel před poskytnutím úvěru neučinil, úvěrová smlouva je neplatná. Evropský soud dvůr dovodil, že se v daném případě nemůže jednat o relativní neplatnost (tj. zkoumat neplatnost pouze k námitce dlužníka), jelikož toto shledává v rozporu se směrnicí č. 2008/48/EC o spotřebitelském úvěru. Zdejší soud se s uvedenými závěry ztotožňuje.
23. Přestože je úvěrová smlouva absolutně neplatná, není zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaný mohl ponechat poskytnutou finanční částku 34 860 Kč, kdy soud vzal za zjištěné, že žalovaná na poskytnutou jistinu uhradila 769,99 Kč. Žalovaná je tedy povinna v souladu s § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, tj. 34 860 Kč.
24. O příslušenství dlužné soudem přiznané částky soud rozhodl podle ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do prvého dne prodlení soud vycházel z výzvy právního zástupce žalobkyně k úhradě dlužné částky ze dne 19. 3. 2025; v rámci této korespondence dané k přepravě téhož dne (viz podací lístek) byla žalovaná požádána o úhradu dluhu do 3 dnů od doručení výzvy, kdy za doručenou se výzva považuje v souladu s ust. § 573 o. z. třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 24. 3. 2025. Pokud tak žalovaná neučinil, do prodlení s úhradou se dostal dne 28. 3. 2025. Od tohoto data byl žalobkyni přiznán nárok na úhradu příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení, když ve zbývající části byla žaloba co do požadavku zákonného úroku z prodlení jakožto nedůvodně podaná soudem zamítnuta.
25. Ve zbytku pak soud žalobu výrokem II. zamítl.
26. O náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku) soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl v řízení úspěšný v převažující části, žádné prokazatelné náklady řízení mu však nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.