Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky 8 869 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 92,22 Kč od 29. 8. 2025 do 30. 9. 2025 a zákonného úroku z prodlení z částky 8 869 Kč od 1. 10. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 %, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 4 667 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 9 440 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované [Jméno advokáta B], advokáta.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaná uzavřel dne 19. 6. 2024 s žalobkyní úvěrovou smlouvu. Žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalované splácet, a to prostřednictvím registru NRKI a BRKI. Skutečnost, zda žalovaná hradí své závazky žalobkyně ověřovala prostřednictvím registru SOLUS a v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Na základě úvěrové smlouvy byla žalované poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč, úvěr byl sjednán na 24 měsíců. Výše úvěru byla na účet žalované zaslána dne 19. 6. 2024. Sjednány byly dále poplatek za tzv. bezpečnou splátku, poplatek za expres výplatu, poplatek za sms servis. Žalovaná dohromady za trvání smlouvy uhradila částku 14 667 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dluhu, načež byla žalobkyní informován o výši dluhu a vyzvána k jeho úhradě. Dne 2. 6. 2025 byla žalované zaslána výzva před zesplatněním celého úvěru; ke dni 18. 7. 2025 byl úvěr zesplatněn a žalovaná byla vyzvána k zaplacení celého úvěru včetně smluvní pokuty ve sjednané lhůtě. Žalovaná ničeho nezaplatila a žalobkyně proto přistoupila k podání žaloby, kdy za žalovanou eviduje pohledávku ve výši 8 869 Kč sestávající se z neuhrazené jistiny ve výši 6 247 Kč, poplatku za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatku za SMS servis ve výši 196 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 000 Kč. Příslušenství je představováno kapitalizovaným úrokem z prodlení a zákonným úrokem z prodlení do zaplacení.
2. Žalovaná se vyjádřila tak, že žalobu považuje za nedůvodnou. Žalobkyně dle přesvědčení žalované nedostála řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalované, neboť neověřila skutečné výdaje žalované, nezohlednila její zdravotní stav, nepřihlédla k objektivní nemožnosti navýšení příjmů a realisticky neposoudila poměr příjmů a životních nákladů. Žalobkyni byl 18. 3. 2024 přiznán invalidní důchod I. stupně, jejím jediným příjmem byl sirotčí a invalidní důchod v kumulativní výši 10 316 Kč. Úvěrová smlouva je dle žalované absolutně neplatná; nadto obsahuje ujednání, která jsou neplatná pro jejich rozpor s dobrými mravy.
3. V podání ze dne 29. 1. 2026 se žalovaná po žalobkyni domáhá zaplacení částky 4 667 Kč s odůvodněním, že vzhledem k tomu, že je smlouva absolutně neplatná, došlo na straně žalobkyně k bezdůvodnému obohacení. Žalovaná obdržela částku ve výši 10 000 Kč, avšak žalobkyni uhradila již 14 667 Kč, tj. o 4 667 Kč více, než činila samotná jistina.
4. Žalobkyně v reakci uvedla, že vzájemný návrh neuznává a setrvává na své uplatněné argumentaci. Platební morálka žalované byla vysoká, neboť se po dobu trvání závazku nedostala do prodlení se splácením svých závazků. Poplatky sjednané ve smlouvě žalovaná považuje za přiměřené, kdy RPSN za úroky a poplatky za poskytnuté služby činí 37,55 % ročně.
5. Ačkoliv soud na základě listinných důkazů založených žalobkyní neměl za prokázané, že žalobkyně ověřovala měsíční příjmy a výdaje žalované, žalobkyně se z ústního jednání konaného dne 18. 3. 2026 omluvila, soud proto neposkytl poučení dle § 118a o. s. ř.
6. Soud v řízení zjistil následující skutkový stav.
7. Žalovaná požádala o úvěr ve výši 10 000 Kč (formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, ID žádosti [Anonymizováno]). Dne 19. 6. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena úvěrová smlouva na poskytnutí částky 10 000 Kč s tím, že poplatek za poskytnutí úvěru činil 330 Kč, platby byly rozloženy do 24 splátek, celková částka za poskytnutí úvěru (včetně jistiny) činila 13 760 Kč, poplatek za korunový odklad činil 990 Kč, poplatek za doplňkovou službu bezpečná splátka činil 99 Kč měsíčně, poplatek za expres výplatu činil 199 Kč jednorázově, poplatek za doplňkovou službu sms servis činil 49 Kč měsíčně (úvěrová smlouva ID žádosti 1328483 včetně sazebníku platného od 4. 1. 2019). Žalovaná měla žalobkyni zaplatit celkem částku 17 511 Kč a to ve 24 splátkách (splátkový kalendář k žádosti 1328483). Částka ve výši 10 000 Kč byla žalované poskytnuta dne 19. 6. 2024 (opis výpisu proplacení smlouvy ze dne 19. 6. 2024). Žalobkyně vycházela z informací, že výše příjmu žalované činí 10 316 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 42 000 Kč (karta klienta ze dne 30. 9. 2025). Žalobkyně povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele plní zjišťováním jeho kreditního skóre, které zajišťuje oddělení úvěrových rizik. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků (metodika žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti klienta). Z úvěrové zprávy se podává, že žalobkyně se podává, že žalovaná měla dva existující závazky, čtyři splátkové operace jí byly odmítnuty a tři odvolány (úvěrová zpráva žalované). Rozhodnutím ze dne 18. 3. 2024 byl žalované ode dne 23. 10. 2023 přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, zároveň žalované byl vyplácen sirotčí důchod, celková výše dávky činila 10 316 Kč měsíčně od 1. 1. 2024 (rozhodnutí ČSSZ ze dne 18. 3. 2024 o přiznání invalidního důchodu, posudek o invaliditě ze dne 7. 4. 2024). Žalovaná žalobkyni uhradila částku 14 667 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad) Žalobkyně žalované zaslala výzvu před zahájením vymáhání celého úvěru, a to s ohledem na prodlení s placením jednotlivých splátek (výzva před zahájením vymáhání celého úvěru ze dne 2. 6. 2025 včetně podacího lístku ze dne 3. 6. 2025). Dne 18. 7. 2025 žalobkyně vyzvala žalovanou ke splacení celé půjčky (výzva ke splacení celé půjčky ze dne 18. 7. 2025 včetně). Dne 14. 8. 2025 žalobkyně žalované adresovala předžalobní výzvu k plnění, ve které ji vyzvala k zaplacení dlužné částky 8 869 Kč (předžalobní výzva k plnění ze dne 14. 8. 2025 včetně podacího lístku ze dne 15. 8. 2025).
8. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč, kterou měla žalovaná vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaná žalobkyni uhradila částku 14 467 Kč. Úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy nebyla ze strany žalobkyně řádně prověřována, kdy byla posuzována bez ověřování příjmů a výdajů žalované.
9. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.
10. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.
11. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
12. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
15. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková, neboť důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná (shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).
16. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. [spisová značka]). Jak dovodil Nejvyšší soud v již výše citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
17. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
18. Žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splatit úvěr, neboť žalobkyně zejména nijak neprokázala, že by ověřovala příjmy a výdaje žalované tak, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně posuzovala schopnost žalované splácet pouze prostřednictvím ověření bonity klienta a nahlédnutím do externích registrů (ISIR, RKI, SOLUS, CRIBIS), případně na základě sdělení žalované. Žalovaná uvedla, že pobírá důchod ve výši 10 316 Kč a dále že příjem domácnosti činí 42 000 Kč, avšak skutečnosti stran příjmu ostatních členů domácnosti nijak nedoložila. Zároveň se z úvěrové karty žalované podává, že již měla předchozí existující závazky. Co se týče výdajů žalované, tyto žalobkyně neověřovala vůbec. Dané tak rozhodně nelze považovat za zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, které žalobkyni ukládá § 75 spolu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť ze zákona plyne povinnost posouzení úvěruschopnosti na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů, nelze tak vycházet pouze z uvedených lustrací v databázích a sdělení žalované bez současného ověřování těchto sdělení, aby bylo možno dovodit závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet.
19. Soud proto musel uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splatit úvěr či sjednané splátky. Za této situace je smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž v dané věci se jedná o neplatnost absolutní, tedy k neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. Tento výklad je ostatně jediný možný, aby byly zachovány nezbytné standardy ochrany spotřebitele. V tomto směru lze odkázat mimo jiné na rozsudek Evropského soudního dvora C-679/18, OPR-Finance, dle kterého soudy musí i bez návrhu zkoumat, zda si věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně prověřil úvěruschopnost dlužníka s tím, že pokud tak věřitel před poskytnutím úvěru neučinil, úvěrová smlouva je neplatná. Evropský soud dvůr dovodil, že se v daném případě nemůže jednat o relativní neplatnost (tj. zkoumat neplatnost pouze k námitce dlužníka), jelikož toto shledává v rozporu se směrnicí č. 2008/48/EC o spotřebitelském úvěru. Zdejší soud se s uvedenými závěry ztotožňuje.
20. Soud proto dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná. Nad rámec nutného odůvodnění pak soud doplňuje, že se nelze ztotožnit ani s argumentací žalobkyně stran přiměřenosti smluvních ujednání obsažených ve smlouvě. Pokud žalobkyně uvedla, že sazba RPSN činila 37,55 % ročně, neodpovídá toto tvrzení zjištěnému skutkovému stavu. Žalobkyně při stanovení výše sazby vychází toliko z RPSN za úroky a poplatky a zcela opomíjí odpovídající část jistiny obsaženou v každé splátce. Reálná sazba RPSN v projednávané věci činila více než 100 % (102 %). Soud má proto za to, že sjednané platby (úroky a poplatky) je třeba posoudit jako zjevně nepřiměřené, neboť v součtu jejich výše přesahuje běžnou úrokovou míru v době sjednání obvyklou, když v tomto směru lze v souladu s konstantní judikaturou přihlížet k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů, potažmo půjček či zápůjček. I z tohoto hlediska je tak třeba na smlouvu nahlížet jako na absolutně neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy.
21. V této souvislosti žalovaná uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 4 667 Kč.
22. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
23. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně žalované poskytla částku 10 000 Kč, přičemž žalovaná žalobkyni uhradila částku 14 667 Kč. Za zohlednění skutečnosti, že úvěrová smlouva mezi účastníky je absolutně neplatná, dospěl soud k závěru že žalobkyně se na úkor žalované bezdůvodně obohatila na úkor žalované bez právního důvodu a to o částku ve výši 4 667 Kč.
24. S ohledem na výše uvedené soud žalobu shledal jako nedůvodnou a proto ji zamítl (výrok I). Vzájemný návrh žalované soud shledal o podstatný, a proto žalobkyni uložil povinnost žalované požadovanou částku zaplatit (výrok II).
25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 9 440 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za vzájemný návrh v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 536 Kč (tj. ze součtu žalované částky 8 869 Kč a vzájemného návrhu 4 667 Kč) sestávající z částky 1 660 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastoupení, podání odporu včetně vyjádření, replika ze dne 11. 3. 2026 a účast na jednání) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.