Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč, a to do tří dnů od pravomoci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 31 690,73 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 81 690,73 Kč od 11. 5. 2023 do zaplacení ve výši 15 % zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 861,60 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně [Jméno advokáta], advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaný dne 10. 5. 2022 uzavřel smlouvu o úvěru se společností [právnická osoba]. (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“). Předmětem smlouvy bylo poskytnutí částky ve výši 50 000 Kč žalovanému; žalovaný úvěr v datech splatnosti nevrátil. Vyjma jistiny žalobkyně rovněž požadovala uhrazení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 31 690,73 Kč a příslušenství žalované částky. Stran posuzování úvěruschopnosti byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI, kdy na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr.
2. K výzvě soudu, jak právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného a doložení důkazů prokazujících tyto skutečnosti, žalobkyně žádná konkrétní tvrzení ani důkazy nedoplnila.
3. Ačkoliv soud na základě listinných důkazů založených žalobkyní neměl za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně ověřoval měsíční příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně se z ústního jednání konaného dne 25. 4. 2025 omluvila, soud proto neposkytl poučení dle § 118a o. s. ř.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání soudu se nedostavil, z jednání se neomluvil, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř., když jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
5. Soud v řízení zjistil následující skutkový stav.
6. Dne 10. 5. 2022 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena úvěrová smlouva na poskytnutí částky 50 000 Kč, výše poplatku za sjednání úvěru činila 31 690,73 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru číslo S0004881212010887 ze dne 10. 5. 2022). Dne 10. 5. 2022 byla částka ve výši 50 000 Kč poukázána právním předchůdcem žalobkyně na účet žalovaného (potvrzení o platby ze dne 10. 5. 2022). Majitelem bankovního účtu č. [č. účtu] na nějž byla poukázána platba právním předchůdcem žalobkyně je žalovaný (sdělení Air bank a. s. ze dne 10. 2. 2025). Pohledávka za žalovaným byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena na žalobkyni na základě dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 6. 2024 (dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne 4. 6. 2024 včetně seznamu postoupených pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dne dopisem ze dne 27. 8. 2024 (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20.9.2024 včetně podacího lístku). Žalobkyně žalovanému zaslala výzvu před zahájením vymáhání celého úvěru, a to s ohledem na prodlení s placením jednotlivých splátek (výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 27. 8. 2024 včetně podacího lístku).
7. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 50 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím. Soud vzal za zjištěné, že žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně neuhradil ničeho. Úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy nebyla ze strany právního předchůdce žalobkyně řádně prověřována, kdy právní předchůdce žalobkyně vycházel toliko z údajů obsažených ve veřejně dostupných databázích, avšak příjmy ani výdaje žalovaného nijak nezjišťoval, ani neověřoval.
8. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 10. 2021 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.
9. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.
10. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
11. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
14. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková, neboť důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná (shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).
15. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Jak dovodil Nejvyšší soud v již výše citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
16. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.
17. Právní předchůdce žalobkyně nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splatit úvěr, neboť žalobkyně zejména nijak neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně ověřoval příjmy a výdaje žalovaného tak, jak mu ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně posuzoval schopnost žalovaného splácet pouze nahlédnutím do externích registrů (ISIR, RKI, SOLUS, CRIBIS), případně na základě neověřeného sdělení žalovaného. Dané tak rozhodně nelze považovat za zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, které žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci, ukládá § 75 spolu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť ze zákona plyne povinnost posouzení úvěruschopnosti na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů, nelze tak vycházet pouze z uvedených lustrací v databázích a sděleních žalovaného a ověřováním příjmů žalovaného bez současného ověřování jeho výdajů, aby bylo možno dovodit závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.
18. Soud proto musel uzavřít, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, nesplnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splatit úvěr či sjednané splátky. Za této situace je smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž v dané věci se jedná o neplatnost absolutní, tedy k neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. Tento výklad je ostatně jediný možný, aby byly zachovány nezbytné standardy ochrany spotřebitele. V tomto směru lze odkázat mimo jiné na rozsudek Evropského soudního dvora C-679/18, OPR-Finance, dle kterého soudy musí i bez návrhu zkoumat, zda si věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně prověřil úvěruschopnost dlužníka s tím, že pokud tak věřitel před poskytnutím úvěru neučinil, úvěrová smlouva je neplatná. Evropský soud dvůr dovodil, že se v daném případě nemůže jednat o relativní neplatnost (tj. zkoumat neplatnost pouze k námitce dlužníka), jelikož toto shledává v rozporu se směrnicí č. 2008/48/EC o spotřebitelském úvěru. Zdejší soud se s uvedenými závěry ztotožňuje.
19. Přestože je úvěrová smlouva absolutně neplatná, není zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaný mohl ponechat poskytnutou finanční částku 50 000 Kč, kdy soud vzal za zjištěné, že žalovaný na poskytnutou částku neuhradil ničeho. Žalovaný je tedy povinen v souladu s § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, tj. 50 000 Kč.
20. Aktivní legitimace žalobkyně vychází ze smlouvy o postoupení pohledávek dle § 1879 o. z.
21. Dle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Citovanou část ustanovení lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Částku 50 000 Kč soud uložil žalovanému zaplatit v obecné lhůtě pro plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal i s ohledem na absenci procesní aktivity žalované důvod pro její prodloužení.
22. Ve zbytku pak soud žalobu výrokem II. zamítl.
23. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud tak přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná částečně, právo na náhradu nákladů řízení v částce 4 861,60 Kč. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 268 Kč, z odměny za zastoupení advokátem ve výši 4 380 Kč za každý ze tří úkonů právní služby provedený do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a sepis žaloby) § 11 odst. 1 písm. a), písm. d) advokátního tarifu a dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby po 300 Kč učiněné do 31. 12. 2024 dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a také z daně z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ze součtu shora uvedených částek vyjma soudního poplatku.
24. Úspěch žalobkyně s ohledem na výši žalované částky činí zaokrouhleně 62 %, neúspěch 38 %, odečtením neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu činí rozdíl 24 %, tedy z částky 20 256,40 Kč se jedná o částku 4 861,60 Kč. Lhůta k zaplacení nákladů řízení byla určena třídenní podle § 160 odst. l věta prvá o. s. ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.