Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 29 352,04 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 434,43 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 303,48 Kč, úroku ve výši 21,39 % ročně z částky 26 602,17 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 602,17 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne [datum] se společností [právnická osoba], IČO: [IČO], (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta částka 30 000 Kč v hotovosti, kterou se žalovaná zavázala splatit spolu s příslušenstvím ve výši 32 830 Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru právní předchůdce žalobkyně ověřoval úvěruschopnost žalované. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 78 týdenních splátkách po 806 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 3. 2023. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 14. 10. 2021. Ke dni 5. 3. 2022 provedl právní předchůdce žalobkyně vyčíslení a dlužní jistina činila částku 26 602,17 Kč a dlužný poplatek částku 26 749,87 Kč. Po tomto datu žalovaná ničeho neuhradila. Žalovaná celkové uhradila částku 6 000 Kč. Pohledávka právního předchůdce žalobkyně za žalovanou přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, a to s účinností od 27. 9. 2023. Žalobkyně se po žalované domáhá úhrady nesplacené jistiny ve výši 26 602,17 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 26 749,87, kapitalizovaných úroků ve výši 3 303,48 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 4 434,43 Kč, úroků ve výši 21,39 % ročně z dlužné jistiny ve výši 26 602,17 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši 26 602,17 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.
2. K výzvě soudu, jak žalobkyně, resp. její právní předchůdce, zkoumala úvěruschopnost žalovaného a aby k tomuto doložila důkazy, žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě výměru sociální podpory, přičemž rovněž z insolvenčního rejstříků ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobkyně dále vycházel z údajů sdělených žalovanou (že má příjem ze státní podpory, že její měsíční příjem činí 10 000 Kč, že nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku) a dospěl k závěru, že schopnost žalované splácet zápůjčku je dostatečná3. S ohledem na skutečnost, že soud na základě listinných důkazů neměl za prokázané, že žalobkyně (její právní předchůdce) ověřovala měsíční příjmy a výdaje žalované, poučil soud v tomto ohledu žalobkyni při ústním jednání dne 18. 3. 2025, přičemž žalobkyně žádné další důkazní návrhy neuplatnila.4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k nařízenému jednání soudu se nedostavila, z jednání se neomluvila, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř., když jednal a rozhodl v její nepřítomnosti.5. Soud v řízení zjistil následující skutkový stav.6. Žalovaná požádala o úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž uvedla, že se nachází na rodičovské dovolené, počet vyživovaných osob uvedla 2, čistý měsíční příjem pak 10 000 Kč pocházející z dávek rodičovské, odhadované měsíční výdaje pak uvedla 2 000 Kč (zákaznická karta – žádost žalované o spotřebitelský úvěr ze dne 1. 9. 2021). Právní předchůdce žalobkyně s žalovanou uzavřel dne 2. 9. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že poplatek za poskytnutý úvěr činil 30 490 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 2. 9. 2021 č. [hodnota] včetně smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru a zařazení zákazníka do pojistného programu). Ke dni 14. 10. 2021 žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobkyně částku 6 000 Kč (tabulka umoření ze dne 2. 10. 2023). Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou ze smlouvy č. [hodnota] na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dne 21. 9. 2023 včetně seznamu postoupených pohledávek) Dne 29. 9. 2023 byla žalovaná právním předchůdcem žalobkyně informována o postoupení pohledávky ze smlouvy č. [hodnota] včetně příslušenství na žalobkyni, a to ve výši 75 668,13 Kč (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 včetně výzvy k zaplacení dluhu a potvrzení o datu podání dne 27. 10. 2023). Žalovaná byla žalobkyní vyzvána k úhradě dluhu po splatnosti (předžalobní výzva ze dne 28. 3. 2024 včetně potvrzení o datu podání zásilky).7. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 30 000 Kč, kterou měla žalovaná vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím. Soud vzal za zjištěné, že žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně uhradila pouze částku 6 000 Kč. Úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy nebyla ze strany právního předchůdce žalobkyně řádně prověřována, kdy byla posuzována bez ověřování příjmů a výdajů žalované.8. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2021 do 30. 9. 2021 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.9. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.10. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.11. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).14. Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.15. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.16. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková, neboť důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná (shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).17. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Jak dovodil Nejvyšší soud v již výše citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.18. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.19. Právní předchůdce žalobkyně nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splatit úvěr, neboť žalobkyně zejména nijak neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně ověřoval výdaje žalované tak, jak mu ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně ověřoval pouze příjmy žalované, případně ji posuzoval pouze nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a na základě sdělení žalované uvedených v žádosti o úvěr, z nichž vyplývá, že rozdílem mezi žalovanou uvedeném příjmu ve výši 10 000 Kč a výdajích ve výši 2 000 Kč je částka 8 000 Kč, která tedy má žalované zůstávat k dispozici, nicméně dané si právní předchůdce žalobkyně nijak neověřoval. Dané tak rozhodně nelze považovat za zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, které žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci, ukládá § 75 spolu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť ze zákona plyne povinnost posouzení úvěruschopnosti na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů, nelze tak vycházet pouze z uvedených lustrací v databázích a sděleních žalované a ověřováním příjmů žalované bez současného ověřování jejích výdajů, aby bylo možno dovodit závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet.20. Soud proto musel uzavřít, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, nesplnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splatit úvěr či sjednané splátky. Za této situace je smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž v dané věci se jedná o neplatnost absolutní, tedy k neplatnosti soud přihlíží i bez námitky žalovaného, jelikož při pominutí řádného zkoumání úvěruschopnosti jde o jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek podle § 588 o. z. Tento výklad je ostatně jediný možný, aby byly zachovány nezbytné standardy ochrany spotřebitele. V tomto směru lze odkázat mimo jiné na rozsudek Evropského soudního dvora C-679/18, OPR-Finance, dle kterého soudy musí i bez návrhu zkoumat, zda si věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně prověřil úvěruschopnost dlužníka s tím, že pokud tak věřitel před poskytnutím úvěru neučinil, úvěrová smlouva je neplatná. Evropský soud dvůr dovodil, že se v daném případě nemůže jednat o relativní neplatnost (tj. zkoumat neplatnost pouze k námitce dlužníka), jelikož toto shledává v rozporu se směrnicí č. 2008/48/EC o spotřebitelském úvěru. Zdejší soud se s uvedenými závěry ztotožňuje.21. Přestože je úvěrová smlouva absolutně neplatná, není zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaná mohla ponechat poskytnutou finanční částku, resp. zbývající neuhrazenou částku 24 000 Kč, kdy soud vzal za zjištěné, že žalovaná na poskytnutou jistinu již uhradila částku 6 000 Kč. Žalovaná je tedy povinna v souladu s § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, tj. zbývající neuhrazenou část jistiny ve výši 24 000 Kč.22. Dle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Citovanou část ustanovení lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Částku 24 000 Kč soud uložil žalované zaplatit v obecné lhůtě pro plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal i s ohledem na absenci procesní aktivity žalované důvod pro její prodloužení.23. Aktivní legitimace žalobkyně vychází ze smlouvy o postoupení pohledávek dle § 1879 o. z.24. Ve zbytku pak soud žalobu výrokem II. zamítl.25. O náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku) soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalovaná byla v řízení úspěšná v převažující části, žádné prokazatelné náklady řízení jí však nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.