Výrok
I. Zamítá se žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 22 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 22 500 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku v částce 225 Kč na účet Obvodního soudu pro [adresa], a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou k soudu dne 11. 1. 2026 zaplacení žalované částky s tím, že dne 19. 2. 2024 společnost [právnická osoba]., se sídlem [adresa] [IČO] IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota], kterou se žalovanému zavázala poskytnout úvěr ve výši 50 000 Kč, který mu byl vyplacen. Úroky úvěru, měly být hrazeny v měsíčních splátkách po 7 500 Kč vždy k 15. dni měsíce, žalovaný však splátkový kalendář nedodržel a dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 6. 2024. Žalovaná částka ve výši 22 500 Kč sestává právě z nezaplacených měsíčních úroků. Jistina ve výši 50 000 Kč již byla právní předchůdkyní žalobkyně přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka], ze kterého vyplývá, že smlouva o úvěru byla uzavřena platně. Pohledávka z titulu neuhrazeného smluvního úroku byla dne 1. 12. 2024 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný neuhradil do dne podání žaloby na smluvních úrocích ničeho. Žalovaný neuhradil nic ani na základě předžalobní výzvy odeslané dne 6. 12. 2024.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Ve věci bylo nařízeno prvé jednání na 1. 4. 2026. Žalobkyně sdělila ve svém podání ze dne 24. 2. 2026, že se z jednání soudu omlouvá a souhlasí s tím, aby bylo soudem rozhodnuto bez její účasti. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil, ač řádně a včas obeslán, soud proto jednal a ve věci rozhodl dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti obou účastníků.
4. Z provedených důkazů soud učinil následující skutková zjištění:
5. Právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřeli dne 19. 2. 2024 elektronicky prostřednictvím klientské zóny Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota]. Výše úvěru byla sjednána na 50 000 Kč s tím, že celá částka bude žalovanému vyplacena na jeho účet č. [č. účtu], a to do 10 dnů. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 12 měsíců, celá částka spotřebitelského úvěru byla splatná ke dni 15. 2. 2025. Žalovaný se zavázal po dobu trvání smlouvy splácet úrok formou měsíčních splátek bez umoření jistiny ve výši 7 500 Kč vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 15 % měsíčně, RPSN činila 435,03 %. Celkem byl žalovaný povinen splatit 140 000 Kč (smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota]).
6. Částka ve výši 50 000 Kč byla zaslána právní předchůdkyní žalobkyně na účet žalovaného č. [č. účtu] dne 20. 2. 2024 pod v.s. [var. symbol] (detail internetového bankovnictví – okamžitá platba; internetové bankovnictví [právnická osoba] – detail pohybu – bezhotovostní platba).
7. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalobkyní dne 1. 10. 2023 rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek (rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne 1. 10. 2023). Dne 1. 12. 2024 předala právní předchůdkyně žalobkyně žalobkyni podklady pro jednotlivé postupované pohledávky, včetně pohledávky za žalovaným (předávací protokol č. [hodnota] k rámcové smlouvě o postoupení pohledávek; soupis pohledávek).
8. Žalovaný neuhradil splátku úvěru splatnou ke dni 15. 6. 2024. Dopisem ze dne 6. 12. 2024 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně žalovanému, že na žalobkyni byla postoupena pohledávka v nominální hodnotě 45 000 Kč, vzniknuvší z titulu neuhrazených pravidelných měsíčních splátek zesplatněného úvěru dle Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota], uzavřené dne 19. 2. 2024 (oznámení o postoupení pohledávek).
9. Žalovanému byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 50 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nezaplacené jistiny úvěru, který byl žalovanému poskytnut na základě Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota]. Soud v uvedeném řízení dospěl k závěru o platnosti úvěrové smlouvy s tím, že právní předchůdkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného (rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 29. 4. 2025, č. j. [spisová značka]).
10. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě současně zaslané předžalobní výzvy (předžalobní výzva včetně oznámení o převzetí právního zastoupení a podacího lístku).
11. Z dalších v řízení provedených důkazů (výzvy k uhrazení dluhu ze dne 6. 10. 2024 spolu s rozpisem dluhu; upomínky č. [hodnota] ze dne 20. 6. 2024; emailové upomínky č. [hodnota] ze dne 20. 6. 2024, čas 8:24:39; upomínky č. [hodnota] ze dne 5. 7. 2024; předsmluvních informací ze dne 19. 2. 2024; emailové upomínky č. [hodnota] ze dne 5. 7. 2024, čas 8:22:29), soud pro rozhodnutí věci nezjistil nic podstatného.
12. Ze skutkových zjištění učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným úvěrovou smlouvu na 50 000 Kč s úrokem ve výši 15 % měsíčně splatným vždy do 15. dne příslušného kalendářního měsíce, RPSN 435,03 %, a to na 12 měsíců. Žalovaný splátky nehradil, právní předchůdkyně úvěr zesplatnila, a vyzvala jej k zaplacení celé částky. Následně nárok v rozsahu 45 000 Kč, představující nezaplacené měsíční splátky úroku, postoupila na žalobkyni. Žalovanému bylo soudním rozhodnutím uloženo zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 50 000 Kč, představující nezaplacenou jistinu z v tomto řízení posuzované úvěrové smlouvy, přičemž soud úvěrovou smlouvu shledal jako platnou, neboť právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný žalobkyni nic nezaplatil.
13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:
14. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Podle § 1820 a násl. o. z. je možné uzavřít smlouvu rovněž bez současné fyzické přítomnosti stran, přičemž i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby je zachována písemná forma (ustanovení § 562 odst. 1 o. z.).
16. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
17. Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
18. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 označeného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
23. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
24. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným bylo 19. 2. 2024 přistoupeno k uzavření smlouvy o úvěru v souladu s ustanovením § 2395 a násl. o. z., a to distančním způsobem, tj. za použití prostředků komunikace na dálku dle ustanovení § 1820 o. z., tedy prostřednictvím tzv. „klientského účtu“. Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal platit úroky ve výši 15 % měsíčně, tedy v částce 7 500 Kč. Úvěr byl žalovaný povinen vrátit do 15. 2. 2025, včetně úroku ve výši 90 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.).
25. Soud se v prvé řadě zabýval platností dané uzavřené smlouvy, když tuto hodnotil zejména stran posouzení jejího souladu s dobrými mravy. Dospěl přitom k závěru, že smlouva je absolutně neplatná z důvodu ustanovení § 588 o. z. Soud má v této souvislosti za to, že tato smlouva se zjevně příčí dobrým mravům, když ve smlouvě sjednané podmínky jako celek představují významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch žalované jako spotřebitele. Ze smlouvy je zřejmé, že žalovanému byla poskytnuta jistina ve výši 50 000 Kč, přičemž žalovaný byl povinen tuto jistinu žalobkyni vrátit navýšenou o sjednaný úrok ve výši 90 000 Kč do jednoho roku (180 % poskytnuté částky). Soud za to, že takto sjednané úroky je třeba posoudit jako zjevně nepřiměřené, neboť jejich výše podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou.
26. Soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k únoru 2024 nejvýše 8,97 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj – až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).
27. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou sjednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 180 % p. a. Výše úroku sjednaného v projednávané věci tedy vysoce přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy, v daném období více než 20x. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).
28. V daném případě nelze dále přehlédnout, že byl žalovanému poskytován spotřebitelský úvěr a bylo třeba postupovat rovněž v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, tj. i v intencích shora citovaného ustanovení § 86 tohoto zákona. Žalobkyně nijak netvrdila, jakým způsobem a v jakém rozsahu byla zjišťována a posuzována úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele. Soud dospěl ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru k právnímu závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy taktéž pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, přičemž tento závěr je souladný s konstantní judikaturou Soudního Dvora Evropské unie, Nejvyššího a Ústavního soudu (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. I. B. a další). Z této smlouvy, ani z jiných žalobkyní založených listinných důkazů není zřejmé, zda a případně v jakém rozsahu její právní předchůdkyně zjišťovala a posuzovala před uzavřením samotné smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet tak, jak má na mysli § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. V tomto směru především schází skutková tvrzení žalobkyně. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k jednání soudu dne 1. 4. 2026, nemohla jí býti ani poskytnuta v tomto směru poučovací povinnost dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. uvedená skutečnost zůstala ze strany žalobkyně nedotvrzena a neprokázána. Soud konstatuje, že na právě uvedeném závěru nic nemění, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka] byl právní předchůdkyni žalobkyně přiznán nárok na zaplacení jistiny z nyní posuzované úvěrové smlouvy. Soud odůvodněním rozsudku vyneseném v jiném řízení není vázán, neboť je ve smyslu § 135 o. s. ř. vázán pouze pravomocnými výroky rozhodnutí, nikoliv jejich odůvodněními, a to v omezeném rozsahu. Současně s tím nelze skutková tvrzení nahrazovat odkazy na listinné důkazy, a to ani na odůvodnění jiných soudních rozhodnutí.
29. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto soud dospěl k závěru, že Smlouva ze dne 19. 2. 2024 je smlouvou absolutně neplatnou dle ustanovení § 588 o. z. Jednak z důvodu nemravně vysokého úroku, jednak z důvodu nezkoumání úvěruschopnosti.
30. Žalovaný byl proto povinen vrátit žalobkyni pouze částku poskytnuté jistiny, nikoli tuto částku dále navýšenou o další poplatky a úroky dle úvěrové smlouvy, a to s přihlédnutím k ustanovení § 2991 o. z. Za situace, kdy žalobkyně požadovala pouze zaplacení úroků (jistina byla její právní předchůdkyni již přiznána v jiném řízení), na které nemá pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy nárok, soudu nezbylo, než žalobu zamítnout (výrok I).
31. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 a contrario o. s. ř., když žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, žádné náklady řízení mu však nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
32. Žalobkyni vznikla povinnost zaplatit České republice doplatek soudního poplatku v částce 900 Kč. Žalobkyně uhradila v souvislosti s podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu soudní poplatek ve výši 900 Kč podle Položky 2 bod 1. písm. c) Sazebníku poplatků, který tvoří nedílnou přílohu označeného zákona. Vzhledem k tomu, že „elektronický platební rozkaz“ nebyl vydán, je třeba doplatit soudní poplatek do výše Položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku, tj. do částky 1 125 Kč, a to v souladu s Položkou 2 bod 2. Sazebníku. Žalobkyni byla proto stanovena povinnost zaplatit České republice část soudního poplatku ve výši 225 Kč (1 125 Kč – 900 Kč = 225 Kč), a to v obecné pariční lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř., jak je uvedeno ve výroku III.