Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 40 000 Kč od 12. 8. 2025 do zaplacení a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do uplatněného nároku na přiznání smluvního úroku ve výši 57,99 % ročně z částky 40 000 Kč od 16. 4. 2025 do 14. 7. 2025 kapitalizovaného částkou 5 719,56 Kč, smluvní pokuty ve výši 640 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 295 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela dne 2. 4. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovaný se je zavázal splácet alespoň v minimálních měsíčních splátkách splatných vždy nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce až do úplného splacení úvěru, kdy minimální splátka činila 2 000 Kč. Žalovaný však neuhradil splátku splatnou dne 15. 4. 2025, pročež jej žalobkyně opakovaně upomínala k její úhradě. Protože žalovaný splátku neuhradil, žalobkyně úvěr ke dni 28. 7. 2025 zesplatnila. Žalobkyně se kromě dlužné jistiny ve výši 40 000 Kč domáhala zaplacení částky 640 Kč představující smluvní pokutu, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 5 719,56 Kč, nákladů za odeslání upomínek ve výši 1 000 Kč a zákonného úroku z prodlení. Žalovaný žalobkyni ničeho nezaplatil, přestože mu byla zaslána i předžalobní upomínka.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Jelikož žalobkyně uvedla, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a žalovaný se nijak nevyjádřil, soud postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 101 odst. 4 o. s. ř. ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má za to, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.
4. S ohledem na shora uvedené soud rozhodoval pouze na základě předložených listinných důkazů a učinil následující závěr o skutkovém stavu:
5. Účastníci uzavřeli dne 2. 4. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet č. [č. účtu], jehož specifikaci žalovaný uvedl ve smlouvě, kdy se žalovaný zavázal poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 57,99 % p. a. v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce, přičemž výše minimální splátky činila 2 000 Kč (smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] ze dne 2. 4. 2025 včetně příloh, detail platby, potvrzení o okamžité příchozí platbě, potvrzení o podpisu smluvní dokumentace, předsmluvní informace, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalovaný se však ocitl se úhradou splátek v prodlení, když neuhradil splátku splatnou dne 15. 4. 2025, pročež žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě této splátky (upomínka č. 1 ze dne 20. 4. 2025, upomínka č. 2 ze dne 5. 5. 2025). Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu také předžalobní upomínkou s tím, aby dlužnou částku uhradil nejpozději do 11. 8. 2025 (předžalobní výzva ze dne 28. 7. 2025 včetně podacího lístku).
6. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostním převodem částku 40 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit spolu se sjednaným úrokem, což však porušil, když se ocitl v prodlení s placením splátek, pročež žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, a to nejpozději do 11. 8. 2025.
7. Zjištěný skutkový děj soud posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.
8. Dle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Z výše provedených listinných důkazů vyplývá, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s ujednaným úrokem. Účastníci si dle čl. 4. 6. úvěrové smlouvy sjednali úrok ve výši 57,99 % ročně s tím, že smluvní strany shodně považují zápůjční úrokovou sazbu za přiměřenou a spotřebitel (žalovaný) bere na vědomí, že dle statistických údajů systému časových řad ARAD zveřejňovaných Českou národní bankou činila nejvyšší průměrná úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami v měsíci leden 2025 sazbu 24,24 % p. a. a průměrná úroková sazba srovnatelného produktu (revolvingového úvěru) činila ve stejném období 14,82 % p. a.
16. Výši sjednaného úroku je však nutno posuzovat z hlediska významného pro úsudek o jejím souladu s dobrými mravy, zejména pak i v kontextu zmiňovaného ujednání stran ohledně výše této úrokové sazby. Již ve vztahu k právní úpravě účinné před 1. 1. 2014 vyslovil Nejvyšší soud názor v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá zhodnotit běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí přímo vyplývá, že v projednávané věci soud dospěl k závěru, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smlouvy o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků ve výši 60 % ročně podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, učinil Nejvyšší soud závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Ve světle uvedeného rozhodnutí je přitom potřeba zdůraznit, že Nejvyšší soud zcela jednoznačně konstatoval, že nepřípustné je podstatné převýšení obvyklé sazby, přičemž v dané věci vyhodnotil sazbu, která přesahovala takovou obvyklou sazbu téměř čtyřnásobně, jako rozhodně nepřípustnou.
17. Co se týče ujednané klauzule v čl. 4. 6. smlouvy, dle které žalovaný bere na vědomí výše úrokových sazeb zveřejňovaných Českou národní bankou, přičemž obě strany považují úrok sjednaný ve smlouvě (57,99 % ročně) za přiměřený, je soud toho názoru, že nelze takovýmto ujednáním přenášet odpovědnost na žalovaného jakožto spotřebitele, kdy se dle názoru soudu jedná pouze o snahu žalobkyně vyhnout se odpovědnosti za zjevně nemravné ujednání týkající se smluvního úroku, přičemž skutečnost, že sjednaná výše úroku je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, nemůže být takovýmto způsobem zhojena.
18. V daném případě obvyklá výše nejvyššího úroku požadovaného bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů domácnostem v dubnu 2025, kdy došlo k uzavření úvěrové smlouvy, činila 8,37 % ročně, jak soud zjistil z přehledu úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v tuzemsku uveřejněného Českou národní bankou. Jestliže si žalobkyně a žalovaný ujednali úrok téměř 7x vyšší, než v rozhodné době dosahovala obvyklá výše úroku, je zřejmé, že ujednání o výši úroku bylo v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je ve smyslu § 588 o. z. neplatná. Rozpor tohoto ujednání je přitom se zřetelem k rozdílu ve výši ujednaného a obvyklého úroku zcela zřejmý, a proto jde o neplatnost, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Žalobkyně se proto může po žalovaném domáhat pouze úhrady částky, která byla prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného ve smyslu § 2991 o. z.
19. V řízení pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, a to bez platného právního titulu, neboť nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Vzhledem k uvedenému soud shledal, že se žalovaný na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatil a dle § 2991 odst. 1 o. z. je povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil, pročež žaloba byla shledána jako důvodná pouze co do částky poskytnutých prostředků žalovanému, tj. 40 000 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a neuvedl na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by tento nárok žalobkyně jakkoliv zpochybnil. Vzhledem k uvedenému rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, když s ohledem k prodlení žalovaného s plněním peněžitého dluhu dle § 1970 o. z. současně rozhodl o příslušenství pohledávky, které je tvořeno zákonným úrokem z prodlení od data, kdy je žalovaný s placením v prodlení, tj. ode dne následujícího po datu splatnosti stanoveného v předžalobní výzvě. Ostatní žalované nároky shledal soud jako nedůvodné z důvodu neplatnosti smlouvy, a proto ve zbytku žalobu výrokem II. zamítl.
20. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší části úspěšná, resp. byla neúspěšná pouze v nepatrné části, právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 4 295 Kč. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 895 Kč, z odměny za zastoupení advokátem ve výši 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a sepis žaloby) podle § 14b odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), a dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za tři úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu. Soud postupoval při určování náhrady nákladů zastoupení advokátem podle § 14b advokátního tarifu, neboť žalobkyně podala svou žalobu již za účinnosti tohoto ustanovení a jedná se o standardizované znění žaloby, jenž právní zástupce žalobkyně podává ve skutkově a právně obdobných věcech téže žalobkyně opakovaně. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.
21. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku, a to jak ve věci samé, tak ohledně náhrady nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.