Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 19. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení částky 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 19. 9. 2024 do zaplacení a dále částky 7 900 Kč se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 494,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že se žalovanou uzavřela prostřednictvím internetové stránky [Anonymizováno] smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované po řádném prověření její úvěruschopnosti dne 16. 5. 2024 úvěr, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalované č. [č. účtu], a žalovaná se jej zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 40 % p. m. z jistiny, který byl splatný vždy nejpozději k 15. dni v měsíci s tím, že jistina úvěru mohla být splacena zcela nebo z části kdykoliv během trvání smlouvy. Žalovaná se dostala se splácením úvěru do prodlení, pročež žalobkyně úvěr ke dni 18. 9. 2024 zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky. Žalobkyně se mimo jistiny ve výši 20 000 Kč domáhala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 8 000 Kč a dále částky 7 900 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny, a to od prvního dne prodlení žalované, tj. od 19. 9. 2024, do data odeslání předžalobní výzvy, tj. do dne 19. 10. 2025. Žalovaná na svém dluhu ničeho nezaplatila, ačkoli byla i předžalobně upomenuta.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Jelikož žalobkyně v žalobě uvedla, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a žalovaná se k následné výzvě soudu nijak nevyjádřila, soud postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 101 odst. 4 o. s. ř. ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má za to, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.
4. S ohledem na shora uvedené soud rozhodoval pouze na základě předložených listinných důkazů a učinil následující závěr o skutkovém stavu:
5. Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 16. 5. 2024 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované bezhotovostním převodem na bankovní účet č. [č. účtu] úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně tak, že úrok měl být hrazen v pravidelných měsíčních splátkách a jistina měla být splacena nejpozději ke dni ukončení smlouvy (smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 5. 2024, občanský průkaz žalované, potvrzení o provedené platbě ze dne 16. 5. 2024, sdělení banky ze dne 11. 3. 2026). Před uzavřením smlouvy žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované (bankovní transakce žalované, žádost o spotřebitelský úvěr č. [hodnota], výplatní pásky žalované). Vzhledem k opakovanému porušování smluvních podmínek ze strany žalované žalobkyně úvěr ke dni 15. 9. 2024 zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky (zesplatňující dopis ze dne 15. 9. 2024). Žalovaná byla k úhradě dluhu vyzvána také předžalobní upomínkou (výzva k úhradě ze dne 19. 10. 2025 včetně potvrzení o odeslání).
6. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy částku 20 000 Kč, kterou měla žalovaná dle smlouvy vrátit spolu s příslušenstvím, což však porušila, pročež žalobkyně úvěr ke dni 15. 9. 2024 zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky.
7. Zjištěný skutkový děj soud posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.1. Dle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.2. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.3. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.4. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.6. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.7. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Z výše provedených listinných důkazů vyplývá, že žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně.
9. Výši sjednaného úroku je nutno posuzovat z hlediska významného pro úsudek o jejím souladu s dobrými mravy. Již ve vztahu k právní úpravě účinné před 1. 1. 2014 vyslovil Nejvyšší soud názor v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá zhodnotit běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí přímo vyplývá, že v projednávané věci soud dospěl k závěru, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smlouvy o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků ve výši 60 % ročně podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, učinil Nejvyšší soud závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Ve světle uvedeného rozhodnutí je přitom potřeba zdůraznit, že Nejvyšší soud zcela jednoznačně konstatoval, že nepřípustné je podstatné převýšení obvyklé sazby, přičemž v dané věci vyhodnotil sazbu, která přesahovala takovou obvyklou sazbu téměř čtyřnásobně, jako rozhodně nepřípustnou.
10. V daném případě obvyklá výše nejvyššího úroku požadovaného bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů domácnostem v květnu 2024, kdy došlo k uzavření úvěrové smlouvy, činila 8,86 % ročně, jak soud zjistil z přehledu úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v tuzemsku uveřejněného Českou národní bankou. Jestliže si účastníci ujednali úrok více než 54x vyšší, než v rozhodné době dosahovala obvyklá výše úroku, je zřejmé, že ve světle výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo ujednání o výši úroku v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je ve smyslu § 588 o. z. neplatná. Rozpor tohoto ujednání je přitom se zřetelem k rozdílu ve výši ujednaného a obvyklého úroku zcela zřejmý, a proto jde o neplatnost, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Žalobkyně se proto může po žalované domáhat pouze zaplacení částky, která byla prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z.
11. V řízení pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to bez platného právního titulu, neboť nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Vzhledem k uvedenému soud shledal, že se žalovaná na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatila a dle § 2991 odst. 1 o. z. je povinna žalobkyni vydat to, oč se obohatila, pročež žaloba byla shledána jako důvodná pouze co do částky poskytnutých prostředků, tj. 20 000 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a neuvedla na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by tento nárok žalobkyně jakkoliv zpochybnila. Vzhledem k uvedenému rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, když s ohledem k prodlení žalované s plněním peněžitého dluhu dle § 1970 o. z. současně rozhodl o příslušenství pohledávky, které je tvořeno zákonným úrokem z prodlení od data, kdy je žalovaná s placením v prodlení, tj. ode dne následujícího po zesplatnění úvěru. Ostatní žalované nároky shledal soud jako nedůvodné z důvodu neplatnosti smlouvy, a proto ve zbytku žalobu výrokem II. zamítl.
12. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud tak přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná částečně, právo na náhradu nákladů řízení v částce 494,80 Kč. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 436 Kč, z odměny za zastoupení advokátem ve výši 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a sepis žaloby) podle § 14b odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za tři úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu a také z daně z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ze součtu shora uvedených částek vyjma soudního poplatku. Úspěch žalobkyně s ohledem na výši žalované částky činí 55,7 %, neúspěch 44,3 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem žalobkyně pak činí 11,4 %, tedy z částky 4 340 Kč se jedná o částku 494,80 Kč. Soud postupoval při určování náhrady nákladů zastoupení advokátem podle § 14b advokátního tarifu, neboť žalobkyně podala svou žalobu již za účinnosti tohoto ustanovení a jedná se o standardizované znění žaloby, jenž právní zástupkyně žalobkyně podává ve skutkově a právně obdobných věcech téže žalobkyně opakovaně. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
13. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku, a to jak ve věci samé, tak ohledně náhrady nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.